Valašská 24 na velkou pilu aneb z extrému do extrému

16.07.2008 - Pavel Kozlík

Prvních 6 hodin ve 30°C a modré obloze bylo zahřívacích a kdo se neuvařil, mohl se zúčastnit hlavního závodu - nočního masakru v blátě.

Valašská 24 je druhý díl nového českého seriálu 24 hodinovek MTB. První se jel před měsícem ve Vesci u Liberce a charakteristické pro něj byly tři věci: zima odpoledne, ještě větší zima v noci a jenom zima dopoledne .

Valašskou 24 jsem si naplánoval na prostředek dovolené v Ostravě a jelikož jsem do Ostravy jel kolmo, doma jsem nechal nejen všechno harampádí, které se na takovém závodě může hodit, ale i Mirku, ať si ji užije taky její rodina . Počítal jsem najisto s tím, že když mám dovolenou, musí být hezky, vše půjde jako na drátku a žádnou podporu tedy ani potřebovat nebudu .

S Tomíkem, který jel čtveřice, jsme se ve středu vydali na Bystřičku. Nejdříve jsem si zajistil bydlení z pátku na sobotu v restauraci Na nové za 150,- Kč. Tam už od starosty věděli, že jsem přijel vyhrát . Na obecním úřadě už nás sám starosta obce a pořadatel závodu v jedné osobě, pan Zbyněk Fojtíček očekával a provedl nás tratí. Nejprve, v zasedačce plné lahví v košíčkách s neznámým obsahem , na mapě a potom mě i v terénu. Protože Tomík měl silničku, s námi jet nemohl a čekal na nás na hřišti, kde už se pilně stavělo .

Popis trati

Start je na stadionu TJ Sokol Bystřička. Zde je taky hospoda, velitelské stanoviště, stany s občerstvením a brána s kobercem při vjezdu na stadion a při výjezdu z něj. Za hospodou, hned u trati, těsně před kobercem dojezdu, je servisní stánek. Umístění je velmi dobré, člověk už z dálky vidí, jestli je tam volno a má možnost se bez zastavení rozhodnout, jestli kolo vydrží ještě kolo, pokud závada není urgentní . Po projetí druhého koberce se bikeři dostanou na rovnou asfaltovou uličku mezi domky. Na jejím konci dvě pravoúhlé zatáčky na šotolině, kousek po louce, přejezd přes hlavní silnici, zabezpečenou po celých 24 hodin z obou stran vojáky , přejezd mostu a vjezd do lesa. Hned zkraje následuje první velké stoupání, tvořené lesní hlinitou cestou, pak kousek asfaltu, jehož konec je signalizován ovečkou , louka a zase poměrně prudká lesní cesta, která se v dešti pokryje řídkou mazlavou břečkou. Nahoře se projede dvorkem a zamíří do stodoly s kontrolním kobercem, tak bacha na vidle a kosu . Za stodolou louka, vjezd do lesa a blátíčko i za sucha. Následuje kratičký sjezdík k 2 cm brodu a výjezd hlinitou cestou. Za sucha pohodička, ale v noci se tento úsek od stodoly změnil k nepoznání a patřil k nejobtížnějším na celém okruhu a od brodu se dal projet jen při pečlivém výběru stopy a udržení se na ní .

To bláto má na celém okruhu stejné složení. S deštěm začne nenápadně, ale čím déle prší a čím více kol na něm projede a brousí a brousí , stává se při stejné konzistenci stále hlubší a hlubší až bude nejhlubší a taky rozsahem stále větší a větší až bude největší . Dno je ale stále tvrdé, takže i když v blátě kolikrát zmizí pláště i s ráfky, záběr stále existuje a dá se projíždět a i kopce místy vyjíždět ve stoje .

Po zdolání tohoto úseku následuje první rychlý kamenitý sjezd ke druhému konci vesnice. Ve sjezdu je umístěna světelná tabule měřící rychlost. Mi nejvíc naměřili 56 km/h . Pod sjezdem se pokračuje po hezkém asfaltu, dlouhém akorát na scucnutí jesenky a její zapití, k mostu. Za mostem se podruhé přejíždí hlavní silnice, tentokrát chráněnou četníky a pro jistotu se před vjezdem na ni musí ještě objet zpomalovací přenosné zábrany. Zabezpečení trati z tohoto hlediska nelze hodnotit jinak, než jako naprosto dokonalé . Po přejetí silnice se hned vjíždí na asi nejdelší rovinku tvořenou šotolinovou cestou. Na jejím konci ostrá levotočivá zatáčka a začíná krátký výjezd po asfaltu mezi domky. Krátce, ale poměrně rychle rovně dolů, mírná, avšak rychlá pravotočivá zatáčka, za níž už se jede jen po kamenitě-hlinité lesní cestě nenápadně se zvedající stále více vzhůru . Začíná tak druhé a největší stoupání okruhu. Před výjezdem z lesa na louku se kopec nakrátko poměrně dost zalomí a okoření kořeny a pevnými kameny. Závěrečný otevřený luční svah je bonbónek na rozloučenou . Není to ale bonbónek ledajaký - pokaždé má jinou chuť . Přes den dokonalá pec je za bouřky osvětlována a žíhána blesky, aby po lijáku byla promáčena tak, že i mi nebylo stydno nejprudší asi 20 m úsek chodit pěšky . Sjezd po této louce je luxusní, hlavně na blátě. První pravotočivou zatáčku jsem jednou projel ležmo. To je tak, když člověk nevěří plášti a zbytečně moc brzdí . Před druhou zatáčkou, levotočivou se dá pohodlně přibrzdit, ale za ní se pokračuje mírně vlevo po šikmém svahu a i když se člověk snaží držet nahoře stejně oběma koly plynule sklouzává níž a níž až se zasekne o trávu . Mno, pak už následuje jen vjezd na cestu, kousíček vzhůru, na křižovatce vlevo a nejdelším, nejrychlejším a makadamovým sjezdem přímo k depu na veliké louce. Za depem se vyjede na silničku vedoucí k servisnímu stánku za hospodou. Okruh obsahující dvě velká stoupání a dva velké kamenité sjezdy měří 7,3 km s převýšením podle mého Polaru 171 m, tedy 23,4 m na 1 km, což je nachlup stejně, jako v Liberci. To převýšení zřejmě ale bude jen o něco větší, než v Liberci, protože mám dojem, že se do ujeté vzdálenosti nepočítá průjezd mezi bránami a v Liberci to byl pořádný kus .

---

Původně jsem z Ostravy na Bystřičku chtěl jet na kole, ale cítil jsem, že po náročném týdnu, kdy jsem od pátku najel přes 850 km a v úterý tempem hodně zběsilým, potřebuji ještě odpočinek. Proto jsem to do Valašského Meziříčí vzal vlakem . Z něj na Bystřičku je to kousíček a ten už jsem dojel na kole.

Po ubytování jsem ještě jednou přezul na Furious Fredy 2,0“, protože jsem se jich nechtěl jen tak lehce vzdát a jel na trať. První kolo bylo v pohodě, tak jsem trochu přitvrdil a byl tam . Dal jsem tedy definitivně přednost jistotě před rychlostí a nazul dopředu Michelin Wild Gripper Front S 2,1“ a dozadu WTB Nanoraptor 2,1“, což se později projevilo jako dokonalá kombinace mající lví podíl na výsledku .

Spát jsem šel sice brzo, ale moc jsem se nevyspal, první 4 hoďky to ještě šlo, ale pak už to bylo jen na jedno oko, každou chvíli jsem byl vzhůru . No, ale mám dovču a kazit si ji nehodlám . I počasí má být hezké, sice zřejmě bude každou chvíli pršet, ale má být teplo . To u nás by po dešti teplota přes 15°C už nešla . Při prezentaci, když se mě ptali na doprovod, lehce se podivili, že žádný nemám, ale vzhledem k tomu, že vyjedu už s blatníky a voda na pití mi bude podávána shůry, tak ho snad ani potřebovat nebudu .

Tašku s hadrama, co mi Tomík v sobotu ráno přivezl, jsem vzápětí odložil k Ječňákovi, jehož 4-tým tuto nejrychlejší chrtí kategorii později vyhrál . Medunka mi hned nabídla palačinku a hlavně přislíbila plnění lahví .

Start

Start ve stylu Le Mans je symbolický, jen aby byla dodržena pravidla seriálu, ale na škodu to vůbec není. Tlačenice po těch zhruba 100 m žádná a není ani na trati .

Svoje kolo nacházím naprosto spolehlivě – startovat s blatníky ve více než 30ti stupňovém pařáku a modré obloze může napadnout snad jen mě . Nic si z toho však nedělám neboť vývoj počasí jsem bedlivě sledoval a je jasné, že změna přijde , jen se neví jestli už odpoledne nebo až večer. Každopádně tropické vedro má být během chviličky nahrazeno bouřkami a vydatnými lijáky a to po dobu mnoha hodin. Teplota však velmi výrazně poklesnout nemá a to je pro mě v této situaci nejdůležitější, neboť zima s vodou je pro mě kombinace přímo vražedná. Proto se jen preventivně polepuji hřejivými náplastmi na levém rameni, pravém kolenu a pravém kyčelním kloubu a do deště nachystám jen krátkou moiru, dlouhý dres, vestičku, dvoje návleky na kolena a neopreny na tretry. A samozřejmě rukavici na kyčelní kloub .

Tradičně se po startu nikam neženu a ani by to na této trati nebylo moc rozumné, protože nejprve je třeba trochu uklidit ten makadam, a vysbírat defekty . Těchto sběračů defektů bylo v prvním kole opravdu požehnaně, jen ve sjezdu před depem jich míjím nejméně pět . Na konci druhého kola v depu vidím Andrzeje, kterak mění přední kolo. Těžko říct, zda tento defekt může za to, že se Andrzej ve snaze ztrátu dohnat, v tom horku uvařil. O Andrzejovi je ale známo, že má velmi rychlý začátek a až do večera dokáže jet ve velmi vysokém tempu a proto si myslím, že ten defekt to jen urychlil. Že ale skončí jsem nečekal a ani jsem si to nepřál. A už vůbec ne, že se tak stane už po dvou hodinách . Spíše jsem počítal s tím, že následky vysokého tempa v horku se na něm projeví až v noci, zejména, když měla přijít ta fatální změna počasí .

No nic, já si zatím v poklidu kroužím v turistické třídě , mapuji si trať na noc a hledám co nejvýhodnější stopu a o dění na špici nic nevím. Ještě před startem si pití a jídlo přenáším k Andrzejovi, protože ten sídlí přímo u trati a pití mi podává jeho sestra .

Jeden okruh probíhá jako druhý a nebýt záznamů, už ani nevím, kdy jsem měl defekty. První byl ještě za sucha a mohl být ve 12. kole, když jsem na makadamu při předjíždění vyjel ze stopy. No, to mi stálo za to . Pár set metrů běžím dolů do depa a vyměním duši v předním kole. V tuto dobu se ale začínají dít věci . Pití, jídlo a věci na déšť mám u Andrzeje, plnění lahví obstarává Medunka a podává Andrejova sestra, zbytek věcí je u Ječňáka a aby toho nebylo málo, teď se kolem mě navíc začínají pohybovat úplně cizí lidé a hustí mi kolo . Nějak to ale neřeším a mažu zpátky na trať .

Informací o tom, jak jedu moc nemám, jen na mě občas někdo z diváků křikne - tu, že jsem šestý, jindy že první je přede mnou 3 minuty, půl kola, 10 minut a tak. Z toho všeho mi vyplývá, že jedu podle plánu , ztráta nedosáhla ani 15 minut a zastavuje se na velmi slušné úrovni, kterou jsem schopen pohodlně zlikvidovat. Držím se totiž své předloňské liberecké taktiky, kdy bylo podobné vedro a to je jedinečná příležitost, jak své soupeře nechat odšťavit závoděním mezi sebou . Těch pár minut ztráty zkraje závodu nic neřeší, ale ušetřené minerály a síly později budou mít cenu zlata .

Okruh je krátký a jede se jich hodně a proto dneska už nejsem schopen přesně zjistit, co se v kterém přihodilo a zřejmě to budu mít trošku zpřeházené. Viki by řekl, že mě postihla stařecká demence, ale já bych to přece jen raději svedl na délku toho okruhu .

Noc

Tma přichází z ničeho nic už po osmé večer. Najíždím do nového, 23. okruhu, že ho do 21 hod. v pohodě bez světla dám. Na mostě ještě světlo a jen 200 m dál v lese tma, jak v pytli. Sjíždíme se tam asi 3 nebo 4 a málem se kvůli tomu pomlátíme . Hned nato začíná ukrutná bouřka, vítr a liják, že není nic vidět a jede se jen po paměti. Na trati se voda ještě moc nepodepisuje, ale to je jen otázka času . V lese se převaluje mlha, nad loukou lítají blesky , burácí hromy a člověk se v tom kopci mačká, co to jde, jen ať je z toho co nejrychleji pryč. Sjíždím kopec, zatáčím do depa a chci sebe i kolo připravit na noc. Andrzej pryč, Ječňákův hangár pryč, cizí lidé mi v psím počasí myjí kolo a já pomalu nacházím svoje věci. Něco tu, něco támhle, cosi tady . No jo, Ječňákův hangár s mojí taškou, na Andzrejovým místě . Sundané triko BB věším na konstrukci a oblíkám přesně to, co jsem si před mnoha hodinami do tohoto počasí nachystal a mezitím se cpu řízky. Jistota je jistota, s nimi hlaďák rozhodně nehrozí a ten je v takovém počasí naprosto zbytečná komplikace. Nasadit dvě 5ti LED blikačky Author a mezi ně 5 W Sigmu Mirage a Nipack na představec, rozsvítit vpředu i vzadu a na trať. Se vším všudy luxusních 13 minut .

Druhý defekt, opět předního kola a zase na makadamu před depem mě postihuje už za úplné tmy v 25 kole před 22 hodinou. Díky tmě na tom makadamu defektím podruhé a od té doby už to dolů bez brzd nepouštím . Zase pár set metrů prchám a nyní už v depu nechápu vůbec. Ječňákův hangár pryč, na jeho místě těžko identifikovatelná hromada čehosi, cizí lidé mi opravují a myjí kolo a podávají mé věci. Zase se cpu řízky, když už mám pojít, ať aspoň nejsem hladovej . Za 5,5 minuty jsem opět na trati .

Počasí se začíná uklidňovat, žádná výhra to však není. Řídké bláto na kole začíná schnout, lepí mi malá placka a sukuje řetěz . Naštěstí velká jede bez problému a taky teoretiky tolik opovrhovaný španěl je na mém kole naprosto bezproblémový a plně funkční převod . Kašpárka nemám, řadil jsem ho jen při štelování přesmykače a nebudu přece vozit 34 g mrtvé váhy. Proto nyní leží v kredenci . Ale je tma, na převody nevidím a zřejmě díky sukování řetězu na malé jsem ohnul patku a teď mi to řadí za 32 a hrozí, že v drátech sešrotuji šaltr . Opatrně dojíždím kolo a zastavuji v servisu. Po mechanikovi chci, ať nic moc neřeší, stačí mi, ať to nelítá do drátů. Bere kleště, rovná patku a za minutku pádím zase dál .

Opět prší, místy lije a já zjišťuji, že malá zase jede . Tak to pokračuje asi do jedné nebo dvou do rána a já se vždy raduji, když se rozprší trochu víc - je teplo a k mému údivu mi v něm mokro nevadí . Z trati už je dávno klouzačka a místy bahenní rybníčky a kdyby mi před pár hodinami někdo řekl na čem budu bez problémů jezdit a jak si budu přát déšť, vysměji se mu. Déšť už bohužel nepřichází a zase mi sukuje řetěz. Snažím se nevynechat žádnou louži , ale je to čím dál tím horší. Dvě kola se s malou plackou stresuji, bojím se že urvu přehazku. Musím jezdit hodně pomalu a trhaně, aby měl řetěz čas z pily spadnout a nešprajcl se. Konečně se definitivně rozhoduji, že malou už nedám, pojedu na jistotu a dojedu to na velkou . Do konce sice ještě 9 hodin, ale když dokážu na jednom kopci během 10 hodin nastoupat 7 km, tak tohle zvládnu taky. Po svítání mě začíná bolet okolo pravé achillovky a proto neriskuji a začínám nejhorší asi 20 m úsek před vrcholem louky chodit pěšky .

Sjezdy jsou ráno pokryty bidony, já v noci ztratil tři, než jsem si je nechal plnit jen do půlky.

Večer jsem se pomalu začal prokousávat dopředu a na vedoucí pozici se dostal až někdy v noci . Už za tmy jsem prohodil pár slov se Svaťou Božákem, měl taky obrovské problémy s řetězem, asi 4 x nýtoval , ale věřil jsem, že mu to dneska vyjde a že se sejdeme se na bedně. Je to typ, který jezdí klidně a na jistotu pořád pryč a v těchto podmínkách si myslím, že by měl velikou šanci. Bohužel urval i přesmyk a to byla zřejmě poslední kapka, co ho rozhodila a po půlnoci skončil . Po závodě mi říkal, že to mohl dojet na prostřední, což by na tomto okruhu nebyl žádný velký handicap, ale že toho na něj už bylo moc. Já měl tu kliku, že když mi začaly problémy se sukováním řetězu, lepením na prostřední placce, ohnutou patkou a padáním řetězu mezi kazetu a dráty, tak už jsem vedl a to člověk přemýšlí jinak . Byl prostě v jiné situaci, než já. Taky jsem měl problémy, ale z prvního místa se zkrátka neodstupuje a ani mě taková myšlenka vůbec nenapadla. Spíš jsem se snažil být o krok napřed před poruchovou technikou pode mnou a dělal vše pro to, aby kolo vydrželo . S Patrikem Bartíkem, když jsem ho v noci dojel, jsem taky pár slov prohodil a ten mi jen potvrdil, co jsem psal výše a co mu nakonec zaslouženě vyneslo druhé místo .

Dopoledne

O půl desáté už jsem podle vyvěšených průběžných výsledků měl luxusní náskok 6 kol a protože rizoto ani guláš nebyl ani v sedm a ani o půl deváté a já na ně měl ukrutný hlad, rozhodl jsem se, že jezdit dále už netřeba a že si dám před polednem pouze vítězný okruh . A na něm je třeba vypadat dobře a spokojeně, takže jsem tu hoďku a půl, než se zase vydám na trať, hodlal strávit u jídla a kávičky. Tak se i stalo, sedl jsem k vítězné Ječňákově čtyřce, kde seděl i smutný Tomík, že mu o dvě sekundy uteklo nejrychlejší kolo . Tady mi byla taky objasněna záhada druhého zmizení Ječňákova stanu – odnesl si ho vítr . Já mezitím futroval a futroval. Rizoto, gulášek, kávičku, rohlíček nacpaný sýrem, dalším sýrem, salámem ...

---

Na 24 hodinové pouti mě tedy potkaly dva defekty předního kola, ohnutá patka, sukování řetězu na malém převodníku a tedy nutnost posledních 9 hodin dojet pouze na velkém, kde mi bez problémů a naprosto spolehlivě, i když dosti ztuha řadilo všech 9 pastorků. V takovýchto podmínkách je zřejmě SRAM nepřekonatelný. Brzdy naprosto v pohodě, přední špalky sjety o jednu třetinu a zadní o dvě, u zadní brzdy jsem akorát utáhl lanko otočením šroubu na páce.

Zpočátku jsem jezdil jen na jesenky a šátečky a jonťák občas prostřídal vodou. Od večera se ten poměr otočil a většinou jsem pil jen suchou vodu. Řízky přišly na řadu až večer, kdy už se jezdí na hodně nízkých tepech a vyhladovělý organismus je připraven bleskově šrotovat právě takové jídlo. Do rána jich padlo kilo, kdy mi ještě jeden obrovský ze svých zásob věnoval Lukášův tým. I ty mi pomohly bez zažívacích potíží přežít tento 24 hodinový brutus a dojet vítězně do cíle.

Organizace závodu a zabezpečení trati naprosto dokonalé, žádná improvizace, nic neponecháno náhodě. Atmosféra fantastická, kdy si lidé vzájemně pomáhali a povzbuzovali. Valaši posunuli laťku hodně vysoko, kdy se jejich letora díky prostředí, jaké vytvořili, přenesla i na všechny ostatní a třeba Svaťova žena Lenka a dcera mě povzbuzovali víc, jak vlastního závodníka, jak si mi Svaťa posteskl. Obyvatelé obce vstřícní, mnozí dali k dispozici své pozemky a ostatní při pohybu po trati ohleduplní. Děti na trati byly do závodu vtaženy tak, že ani nepostřehly, že za chvíli bude bouřka a kdyby samy nezmokly, hadicí by nás ochlazovaly snad i v dešti. K vážným zraněním doufám nedošlo, slyšel jsem jen o jednom případu výjezdu sanitky.

---

Ještě se musím zmínit o tom, jak fantastická nálada a jedineční lidé byli ve stanovém městečku. Něco takového jsem nikde doposud nezažil a na příběhu jedné partičky ze Sokola Hrabenov, která se mě zcela spontánně ujala, se pokusím přiblížit těm, co na Bystřičce nebyli, jací lidé na tyto závody jezdí a jaká atmosféra na Bystřičce panovala.

Čtveřice Vladimír Konečný, Zdeněk Mazák, Lukáš Mazák a jeho přítelkyně Jana jeli poprvé na 24 hodinovku už vloni a to do Liberce. Závodí sice jen Lukáš, ale protože nic nechtějí ponechat náhodě, vědouce, že na takovém závodě i zdánlivá maličkost může způsobit obrovský rozdíl ve finále, berou s sebou tři kola. Kombík je pozře, tak proč je nemít s sebou. S ostatními věcmi je to podobně – prostě, než aby Lukášovi něco chybělo, vezmou vše a pro jistotu i něco navíc a přesto vždy znovu a znovu zjišťují, že 24 hodinovka je natolik specifický závod, že dokonalosti v tomto směru snad ani dosáhnout nelze. Lze však sbírat zkušenosti, vyvarovat se minulých chyb, v přípravě se snažit nic nepodcenit a udělat vše s nejlepším svědomím. Proto 24 hodinovkou žijí a plánují jí celý rok a závodní víkendy jsou pro ně opravdovým svátkem a nemohou se jich dočkat. Vladimírova přítelkyně se závodu taky nemůže dočkat, ale to proto, aby už bylo po něm, protože posledních 14 dní před startem má Vladimír v hlavě jen jedno, závody.

Vloni navíc adoptovali závodníka z Tábora, který jezdil úplně sám, nabídli mu pomoc a ten už u nich zůstal. Proto, když mě spatřili jako dalšího bezprizorního, ujali se mě se stejnou samozřejmostí. Pro mě to byla pomoc seslána shůry a vděčím jim minimálně za klid, s nímž jsem mohl v závodě pokračovat a taky za ten luxusní náskok, který bych si bez jejich pomoci sám nebyl schopen vytvořit. Na oplátku jsem se pro ně já zase stal studnicí zkušeností, z níž mohli čerpat pro svého závodníka Lukáše.

24 hodinovka pro ně není žádné XC, ba ani maratón, na který se člověk rozhodne jet ve středu a v úterý už ho má z hlavy pryč, protože spěchá zase někam jinam. Je to pro ně jedinečný víkend, jímž vrcholí mnohaměsíční příprava, těší se na setkání se známými tvářemi a stejně naladěnými lidmi, s nimiž mohou sdílet nové zážitky. K tomu samozřejmě patří pivko i slivovička, pašovaná Zdeňkem ve futrálu na plynový vařič. Vladimír miluje rána, kdy se depo probouzí. Ještě před tím si v klidu rozloží židličku, kochá se a občas vezme do ruky foťák a něco uloví. Všichni 24 hodinovkou prostě intenzívně žijí.

Tímto chce Vladimír poděkovat všem organizátorům, závodníkům, své přítelkyni Lence Šabové s dcerou Andrejkou a taky ostatním rodinným příslušníkům, kteří s nimi mají trpělivost a umožní jim tento jedinečný zážitek.

---

Cíl
Po 11 hodině jsem se vydal na poslední okruh. Po dojezdu krátce po půl dvanácté mě nikdo neočekával .

Valašsko je drsné, ale překrásné .

---

Výsledky:

Sólo muži:
1. Pavel Kozlík – 48 kol – 350,4 km/8 215 m
2. Patrik Bartík – 46 kol – 335,8 km/7 873 m
3. Michal Láník – 44 kol – 321,2 km/7 530 m

Sólo ženy:
1. Zdenka Kozielová – 37 kol – 270,1 km/6 332 m
2. Daniela Chlíbková – 35 kol – 255,5 km/5 990 m
3. Iveta Marušáková – 25 kol – 182,5 km/4 279 m

Dvojice muži:
1. Martin Rábl, Adam Konvička – 56 kol – 408,8 km/9 584 m
2. Antonín Kučera, Aleš Řezníček – 55 kol – 401,5 km/9 413 m
3. Michal Klimeš, Miloš Krkavec – 48 kol – 350,4 km/8 215 m

Dvojice mix:
1. Petr Hanzlík, Lucie Zrnová – 52 kol – 379,6 km/8 900 m
2. Vítězslav Vrána, Lada Fojtášková – 51 kol – 372,3 km/8 728 m
3. Vladimír Blinka, Eva Rauscherová – 48 kol – 350,4 km/8 215 m

Čtveřice muži:
1. Tomáš Vitvar, Michal Benda, Jan Janočko, Milan Černý – 64 kol – 467,2 km/10 953 m
2. Roman Hyneček, Zdenek Skyba, Radek Pernička, Marek Punčochář –62 kol– 452,6 km/10 611 m
3. Jakub Čunek, Ondřej Pešek, Tomáš Lukeš, Jakub Holec – 59 kol – 430,7 km/10 098 m

Čtveřice muži nad 35 let:
1. Marian Anděl, Radim Korytář, Dušan Solař, Aleš Synek – 57 kol – 416,1 km/9 755 m
2. Radek Navrátil, Jiří Čunek, Milan Gebhardt, Petr Špaček – 54 kol – 394,2 km/9 242 m
3. Tomáš Foreth, Tomáš Hampl, Jiří Mitáček, Vít Křivák – 51 kol – 372,3 km/8 728 m

Nejrychlejší kolo 7,3 km/171 m:
1. Jan Janočko - 17:43 min. – 24,70 km/h
2. Tomáš Lukeš – 17:45 min. – 24,67 km/h
3. Václav Utínek – 17:46 min. - 24,63 km/h

---

Fotky pro účely článku věnovali dobří lidé:

Starosta obce Bystřička Zbyněk Fojtíček
Martin Trojan
Michal Kandráč
Vladimír Konečný

---