Kuba na kole

04.02.2010 - Jarda Starosta

Bylo nás pět a chtěli jsme se podívat na Kubu dříve, něž Fidel půjde do věčných lovišť a ostrov svobody se vydá směrem k "lepším" kapitalistickým zítřkům. Je 20 let po revoluci a my vyrážíme zpět do naší historie, zavzpomínat na dobu tuzexů, pionýrů a podpultového toaleťáku.

1.den 20. 11. 2009
Po 10 - ti hodinovém letu z Frankruftu konečně přistáváme v Holguinu. Už v letadle jsme dostali papíry na vyplnění, kde máme uvést místo pobytu, otevíráme tedy poprvé a možná naposled Lonely Planet a náhodně vybíráme nějaké městečko poblíž Manzanilo, nikdy v něm nebudeme. Při výstupu z letadla bereme po vzoru místních Kubánek deky společnosti Condor s tím že se budou hodit.
Venku je vedro a v letištní hale nás vítají první Kubánci v rouškách a s infrakamerou pro kontrolu teploty. Mistrně předbíháme velkou frontu a zkoušíme volnou přepážku na konci haly. Vstupní kontrola probíhá hladce a po ujištění že jsme opravdu všichni ženatí a máme děti jsme propuštěni. Bereme krabice s kolama a snažíme se rychle zmizet, ale neodbytný úředník nedá jinak než krabice rozbalit před ním.
konečně jsme před halou a rychle sestavujeme kola, nakládáme srolované krabice na nosič a vyrážíme. Asi po kilometru stavíme u prvních baráků a domlouváme s místní babkou uschování krabic, za deku z letadla je to dobrá cena. Po 10 km přijíždíme do centra Holguinu a sháníme banku. Vzhledem k tomu že je pátek večer má překvapivě zavřeno a tak po několika pokusech vybíráme z bankomatu VISA kartou 150 CUC - convertible pesos.
Přes varování, že je nebezpečné jezdit na Kubě potmě, vyrážíme ještě směr moře. Po cestě se ještě stavujeme v San Juanu v místním kostelíčku na bohoslužbě a asi po 35 km dorážíme do přístavního města Gibara. Tam nás hned odchytil místní naháněč a tak usedáme v hospodě na nábřeží. Schází se pestrá partička a tak se mezi pivkama a rumem (0,35 l stojí stejně, jako pivo 1 CUC) střídají prodavači suvenýrů, postarší zpěvák a jako zlatý hřeb večera sexy tranďák se svým tancem u tyče.
Na nocleh nás pak bere Roman, který pracoval v Čechách.

ujeto -50 KM, asfaltka jen občas malé díry, terén lehce zvlněn s jedním větším kopcem dolů

2.den 21.11
Je sobota a v Gibaře je trh, na prodej je maso přímo z náklaďáku, banány a červená pálivá omáčka. Snídáme prasečí housku a sladké kafe a odjíždíme směr Puerto Padre. Asfalt se mění širokou prašnou cestu, která se jen zvolna vlní. Cestou narážíme na čorízo klobásky za 2 CUP (cca 1,40 Kč), opraváře kol, prasečí jatka a především na prodavače čerstvého třtinového moštu. Je výborný plný energie a za 2,40 to není ani drahý.
Konečně Purto Padre a rychlá koupačka v moři než nás za koupání bez plavek vyžene majitel restaurace. Schováváme se před sluncem v nábřežním stánku na točené pivo - 6 CUP. Odpoledne pěkně utíká, zkoušíme jízdu na bicitaxi i rybí nápoj zvaný "Ostíon" - 20 CUP. Nakonec se přece jen po 38 pivech zvedáme a jedem dál. Dnešní cíl Las Tunas je daleko a pekelné horko nás brzdí. Ve městě Vazques stavíme opět na prase v rohlíku za 5 CUP (nejlepší na Kubě) a po další jízdě za tmy končíme v Beceře.
večer k hospodě kočárem přijíždí dva borci, evidentně jen pro zásobu rumu ale nakonec vytáhnou kytaru a stráví tam s námi k nelibosti manželky s dětmi celý večer. Dětem dáváme plyšové hračky a nějaké další dárečky a hurá za vesnici spát do trávy. Jedinou chybkou skvělýho večera je krádež mých starých SPD bot takže zbytek zájezdu strávím v sandálech.

ujeto - 125 KM, asfalt + prašné cesty, žádné větší kopce

3.den 22.11
Do mlžného ráno se budíme s píchlými koly, neboť cestou bylo ostré trní a tak prvně lepíme. Dojíždíme do Las Tunas skoro bez peněz a šance na výměnu žádná. Nabíráme jen nutnou vodu a jedem dál směr Salado, vedro nás spaluje a tak přivítáme alespoň krátké svezení náklaďákem. Vyhneme se tak velmi rozbitému úseku silnice, i když na korbě to taky není moc pohodlné. Vedro neustává a tak stavíme na třtinu, chroupeme ji u krajnice a najednou se objevují tři Kanaďané na kole. Fotíme se a dáváme jim okoštovat náš skvělý oběd, ale co to najedeným a napitým Kanaďanům třtina nechutná, divné. Po pár dalších ukrutných kilometrech se před námi zjevuje zavlažovací kanál s jezem a parádní koupačkou.
Neodoláme a řádíme s místní omladinou ve vodě, popíjíme rum z jejich vodoodolně upravené PET lahve a kloužeme se na jezu. Přes Yaru se konečně doploužíme do Manzanillo kde se nás ujímá taxikář a vede na bydlení do Casa Particulara (pokoj pro dva je za 25 CUC což se standardní cena). Domácí nám půjčuje prachy na čestné slovo a tak vyrážíme do cukrárny na pivo. Silné Bucanero ředíme kolou a těšíme se na večeři. Ta je opravdu luxusní, krevety s omáčkou a rýží, smažené banány, okurkový salát a na závěr káva. S Čendou se přesouváme k naší bytné do bytečku s obrovskou terasou a po krátké sprše usínáme na dlouhých 12 hodin.

ujeto - 100 KM, asfalt prakticky celý den po rovině

4.den 23.11
V 9 hodin konečně otevírá banka a fronta rychle mizí. Měníme US dolary (kurz 1 CUC - 0,95 USD) ze kterých nám ale sráží automaticky 10% jako embargo pro amerikány, Fidel je mazák. Poliho s Jirkou přepadla v noci sračka, která se s nimi potáhne pár dní. Směrujeme na jižní pobřeží a vzhledem ke stavu Jirky a mým sandálům předem zavrhujeme původní plán s přejezdem pohoří Siera Maestra v místě nástupu na nejvyšší horu Pico Turquino 1972 m.n.m. Betonové stojky uprostřed vlhkých a teplých lesů bychom dnes asi nevyšláply. Jedeme tedy přes Campechuelu, kde stavíme jen krátce u holiče a na pivko a dále směr Media Luna. Potkáváme kovboje snažící se velmi rozpačitě nahnat býky na náklaďák a Jirka se popováží stopem.
V Media Luna dáváme oběd v zahradní restauraci a za piva, džus a špagety platíme 110 CUB. Přečkáme první deštík a po kratší opravě nosiče nás čeká přejezd nádherného sedla (cca 500 m.n.m) k jižnímu pobřeží. Krajina se rychle mění stromů přibývá a na druhé straně nás čeká dlouhý sjezdík s výhledy na moře. Přijíždíme do Pilonu a jako první řešíme večeři. V malé dřevěné restauraci dostáváme jako vždy rýži tentokrát s masem a fazolemi za nehorázných 10 KČ. Bydlení se nám podaří domluvit jen na dvou pokojích (na jednom ve třech), dáváme si salát z vařené řepy a vyrážíme do hospody. Přidává se k nám místní blázen, který si celý večer mele něco pro sebe a jinak neotravuje. Havana club 0,7 l stojí 3,8 CUC a tak kupujeme dvě lahve s tím, že zbyde na zítra, nezbylo.

ujeto - 105 KM, asfalt i prašné cesty, zpočátku po rovině ke konci stoupání do sedla a dlouhý sjezd

5.den 24.11
Snídáme tradičně vaječnou omeletu, chleba s medem a kafe, převlíkáme se do vypraných dresů od paní domácí a jedem. Po chvilce hlásí Pavel odbočku na známé místo z jeho minulé návštěvy "kanadský resort". Je to uzavřený hotelový komplex s nádhernou pláží s černého lávového písku kde se minule vydávali za hosty a měli vše zdarma. Objíždíme suveréně hlídače a míříme ke kraji pláže k potápěčské půjčovně. Instruktor nám bez problémů pouští na pláž a tak se koupem, zatímco Pavel a Polim vyrážejí na průzkum. Tentokrát se bohužel už hraje na identifikační pásky a tak stíháme zadarmo jen tři piva, dokud se jde vymlouvat, že pásky máme na pokoji. Ještě si zaplavem v krásném hotelovém bazénu a Čenda bez okolků půjčuje mořský kajak a vyráží k nedalekým útesům. Po vystřídání a vrácení však musíme zaplatit za hodinu půjčení 5 USD.
Cesta je dnes velmi pestrá a zajímavá, střídají se úseky podél moře se stoupáním do sedel a opět sjezdy dolů. Asfalt na některých místech zcela smetl hurikán, takže okusíme i vyložené bajkovky. Neprojedou tu žádné auta, takže si užíváme naprostý klid, jen občas jsou vidět nějaké chatrče. Odpoledne nám už chybí voda a tak vesnici vítáme s nadšením. Hned v domku u silnice nám místní učitelka slibuje k večeři rybu, tak sjezdem k nedalekému stánku pro zásoby piva a rumu. Večeře na ulici je perfektní a ke spánku se ukládáme za vesnicí na kamínkové pláži. Trochu se bojíme bouřky v dálce, ale nakonec nás v noci ruší jen zvědavá prasata a krávy.

ujeto - 76 KM, asfalt někdy jen jeho zbytky a bajkové prašné cesty, časté stoupání i sjezdíky

6.den 25.11
Ráno potkáváme ženy rybářů, kteří jsou už zpět lovu a chytili ryby zvané "skavu". Snídáme v hospodě buchtu, kafe, kakao a pivko celkem za 20 KČ pro všechny. Silnice je ještě v horším stavu něž včera a tak nás čeká další den bez aut. K velkému horku se mi přidává teplota, takže polední pauza v Chivirico přichází vhod. Za rybu s rýží, smažené banány a piva chtějí v restauraci u silnice 165 KČ a ze zvědavosti zůstáváme i na poradu personálu. Měníme další prachy a hurá dál. V jedné z malých osad navštěvujeme školu a dáváme dětem s paní učitelkou propisky. Hned vedle v chatrči nás s Čendou pak mladé Kubánky přesvědčují k noclehu u nich, ochutnáváme domácí med, rozdáme jim pár dárečku, ale musíme dál. Škoda.
Dojíždíme za tmy k lampasáckému areálu u moře, kde funguje hospoda a vstřícný kuchař nám vaří večeři. Zalepíme píchlé duše, vykoupem se v moři, a když přijde partička mladých večer s rumem a pivem příjemně utíká. Pavel s Polim ještě vyrážejí do nedalekých kasáren, ale ani khaki tričko s Che Guevara a medaile na krku hlídače neobměkčí.

ujeto - 88 km, zvlněná rozbitá asfaltka, místy jen prašné cesty

7.den 26.11
Po pudinkové buchtě se sladkou kávou nastupujem do pedálů, silnice je rovná a tak si můžem vychutnat krásu hor zvedajících se hned od moře. Míjíme velký ranč a po chvíli nás upoutá dělo koukající z vraku nedaleko od břehu. Stavíme na pláži a plaveme to prozkoumat, moře je mělké ale žádný život v něm nepozorujem. Z omylu nás však hned vyvádí mladí rybáři, bez prutu jen s vlasci nachytali "linu" mořské pstruhy. Kupujeme si jich pět za 5 CUC a čenda je hned na pláži vykuchá. Oheň hoří hned, a když nám jeden hoch, kroutící hlavou nad rybami na klacku, půjčí gril z ohnutého pletiva oběd je hned. Pokapaná limetkovou šťávou chutná líp než Café Imperial. Vítá nás Santiago de Cuba druhé největší město Kuby. V rychlosti projíždíme nejzajímavější místa a zastavujeme až na náměstí "Plaza de Dolores" kde hraje kapela asi 8 skvělých důchodců.
Při odjezdu narážíme ještě v jedné z nenápadných uliček na pána s domácím jídlem v kastrůlcích u pultíku přímo na ulici. Čeká nás asi nejhorší úsek naší cesty a to přejezd po dálnici okolo Guantanáma. Posunujeme se asi 10 km do kopce od Santiága, nakupujeme 1,5 l rumu v PETce a zkoušíme stop. Nic nejezdí, ale nakonec máme štěstí a popojíždíme cca 18 km do La Maya. Dáváme skvělou večeři, kávu a osvěžující ledovou tříšť u ochotného černocha a pak ještě nealko limonádu ve zvláštním zahradním baru kde bylo asi 8 servírek, ale neměli nic jiného. Popojíždíme za město a uhýbáme do třtiny. Rozbalíme spacáky ale sotva zalehnem přichází nás varovat (asi před policií za spánek ve třtině) místní rodinka bydlící nedaleko a nedají jinak něž že musíme k nim. Po kratším seznámení uléháme v rozestavěném domku na dvoře a poté co jejich
taťkovi necháme rozpitou flašku rumu i klidně usínáme.

ujeto - 83 km, asfalt a betonová dálnice, provoz tedy alespoň na to co jsme byli zvyklí

8.den 27.11
Ze zdvořilosti pijem kafe, rozdáváme dárečky a vyrážíme. Průběžne zkoušíme další stop, ale daří se nám to až asi po 25 km ve vesnici kde u silnice prodávají skvělé pochutiny. Bramboráčky, prase v housce i sladkosti tomu zřejmě neodolali ani dva mafiáni s náklaďákem se kterými se svezem nejprve 18 km a po krátkém přemlouvání nakonec skoro 100 km (za 50 CUC) až k moři. Odměňujeme se za úspěšný stop smaženými banány a pivkem Bucanero v rákosovém altánku a vyrážíme dál po pobřeží. Na slunci je opět jak v peci, silnice se kroutí po břehu moře i mezi skalami a kilometry neubíhají. Po cestě se několikrát míjíme s dvojičkou hochů rozvážejích jogurty, jsou fajn a jelikož nás nemůžou popovézt dávají nám alespoň na osvěžení sojové mlíko. Konečně přijíždíme do města San Antonio del Sur a stavíme na pivo a ledovou tříšť. Hodná paní hospodská nám ještě vypere dresy a my vyrážíme dál.
Zastavujem u cykloopravny a dáváme se do řeči s místním servisákem. Uděláme pár fotek, sníme mu banány a polepíme stánek i kola českými samolepkami a se štěstím chytáme stop do Cayo Babo. Tam nastává dohadování, zda nás svezou za prachy ještě do 800 m vysokého sedla rezervace Cuchillas. Nakonec se dohodnem na 40 CUC a supící náklaďák vyráží na asi hodinovou cestu pralesem vzhůru. V sedle kupujeme od pouličních prodavačů skvělou čokoládu a mandarinky a jdem se kouknout na dřevenou vyhlídku na skále. Rozhled je famózní a lesy na okolních špičatých kopcích se zdají být nekonečné. Přijíždějí kámoši jogurťáci a tak si s nimi dáváme pivo a hecujeme se, kdo bude pod kopcem dřív. Po prvním sjezdíku nás ale čeká jěšte pár menších výjezdů a pak teprve asi 20 dlouhý sjezd. Klasicky za úplné tmy dojíždíme do Baracoy a Pavel nás neomylně zavádí ke své domácí z prvního výletu.
Mají plno a tak nás odkazují na Casu za rohem. Dáme divnou pizzu ve venkovní restauraci a pak nás zláká skvělá kapela v jednom z barů. Tančí se tam salsa a kapela ochotně přijímá námi poslaná pivka. Začíná stále více pršet a po několika pokusech ukrýt nástroje kapela bohužel končí. Sedáme tedy s místními do bicitaxi a jedem na nábřeží na údajně skvělou diskotéku. S Pavlem sedáme za řídítka kola a řidiče vyháníme dozadu, taxi frčí mokrými ulicemi, jak divý jen přijít na to kde má tenhle stroj brzdy. Tesně před hlavní křižovatkou mi je řidič ukazuje a tak dojedem v pohodě. Všude je spousta vody a disco nestojí za nic, dáme pivo a rum a jdem v úplný tmě po výpadku elektriky spát.

ujeto - 100 km, asfalt a betonové cesty, rovina po pobřeží a vyprahlou krajinou mezi skálami. Po nastoupání pralesem do sedla rezervace dlouhý sjezd zcela jinou krajinou mezi jehličnany.

9.den 28.11
Prší a prší, všude po ulicích tečou potoky vody a na vyjetí není ani pomyšlení. Přebíháme zabaleni v igelitech a pláštěnkách do krásné v koloniálním stylu zařízené restaurace na oběd. Na doporučení zkoušíme 3 druhy ryb, žraloka, mečouna a ještě jednu potvoru k tomu klasicky rýži a spoustu piv celkem za 52 CUC. Večer ještě podnikneme výlet bicitaxi k soše Kolumba a poté v jedné z postraních uliček narážíme na ateliér malířské rodinky. Přebíráme se ve spoustě krásných olejomaleb od taťky, syna i dcery a nakonec kupujem asi 5 kousků od 10 do 40 CUC. Pečlivě zabalené a přilepené k rámové trubce je bezpečně dovezem až domů. V pouličním stánku zvládnem ještě pivo a zapečenou prasečí housku a jdem spát. Stále prší, už víc jak 24 hodin a my začínáme chápat, jak se můžou naplnit ta vyschlá koryta řek, která jsme míjeli a vypadala že v nich nikdy nic neteklo.

ujeto - 0 km, pršelo respektive spíš lilo 30 hodin skoro v kuse

10.den 29.11
Vyrážíme ihned po snídani a počasí vypadá, že se umoudřilo. Jedeme po severním pobřeží po široké prašné cestě a všude kolem jsou jen chatrče a krásná příroda. Cestou vidíme výcvik vojáků, kteří se musí plazit bahnem i vodou a zastavujem u kostela na bohoslužbě, kde v transu tancují nějaké místní babky. Na jedné z křižovatek nebo spíš plácků na kraji vesnice narážíme na prodavače mandarinek a kornoutů se strouhaným kokosem. Cesta se pomalu začíná měnit na betonové silnice a houpe se stále dolů a nahoru. Okolí silně připomíná vojenské prostory v Ralsku nebo kamenolom na Sibiři, teda až na to vedro. Těsně před městem Moa potkáváme promoklou dvojičku ze Švýcarska, kterým prý od rána prší. Vjíždíme do města a opravdu začíná déšť. Všude okolo jsou obrovské továrny pokryté hnědým prachem z těžby niklu, podél silnic kilometry potrubí s unikající párou a čpavkem a k tomu rozpadlé paneláky tisíců místních dělníků.
Na kraji města hrůzy narážíme na asi jediný fastfood na Kubě a objednáváme 5 obřích pizz. Byla to ale spíš buchta se sýrem a kečupem a to za 3 CUC navíc dost drahá. Chceme se posunout stopem dál, ale opět leje a tak se na hodinu schováváme a hospodě u silnice. Nakonec za úplné tmy stopujeme dodávku a domlouváme na ceně 10 CUC za posunutí do města Saqua de Tánamo. Namačkáni uvnitř s kolama a 4 ožralými místňáky po cestě popíjíme s rum a ujídáme jejich delikatesní škvarky. Řidič pije zvesela taky a jede jak magor. Když konečně zastavujeme před městem a platíme dohodnutou částku začíná problém a hoši nás nechtějí pustit ven. Zdá se jim to málo peněž, ale po krátkém dohadování nás naštvaní propouští. Jen vjedeme do města uloví nás chlápek a nabízí bydlení, rozdělujem se, a zatímco Poli s Pavlem bydlí u nějaké matky s dcerou my míříme k chlápkovi do domů. Večer podniknem prohlídku a končíme s rumem na diskotéce na náměstí.
Potkáváme zdejšího učitele který nám vypráví jak to na Kubě chodí a o půlnoci se všichni pod dohledem vojenské patroly vzorně rozcházejí. Střízlivý Jirka zažívá noc hrůzy s prasetem za hlavou, které zezačátku kvičí, že má hlad a pak mlaská, když nažrat dostane.

ujeto - 87 km, široké prašné cesty později betonová silnice s velkým a často se střídajícím převýšením, nulový provoz

11.den 30.11
Snídáme na náměstí v baru housky s mazacím sýrem, který v 50 - ti litrovém barelu nevypadá zrovna vábně. Je to ale vynikající a 6 housek plus tři limonády stojí směšných 36 kubáňo. Měníme prachy v bance a vyrážíme směr severní pobřeží v plánu máme návštěvu Ptačího ostrova. Asfaltka je poměrně rozbitá a houpe se nahoru a dolů. U silnice kupujeme mandarinky a kokos a zastavujem na občerstvení v hospodě u silnice. Kokos nám otevírá mačetou kosič trávy ve slušivých žlutých montérkách kubánských silničářů a pobaveně se směje našemu nožíku Victorinox. Pokračujem dál na Mayarí a pak zahybáme doprava k pobřeží, obdočka k ptačímu ostrovu je poměrně nepřehledná, ale místní nás směřují správně i když to zprvu nevypadá. Cesta je prašná a míří přímo ke kouřícím fabrikám, pak se ale stáčí a asi po 8 km stojíme před mostem na ostrov.
Platíme 10 CUC (ve kterých je údajně nápoj a půjčení brýlí a šnorchlu) na osobu a po projetí podivným roztokem jedeme hledat ten ráj potápěču. Cestičky jsou tu opravdu bajkové a značení jen velmi orientační. Po 5 km se dostáváme ke krásnému písčitému pobřeží s palmami, modrozelenou vodou a vlnami, první klasický Karibik. Kousek odsud narážíme konečně na hotel a dožadujeme se nápoje a potápění. Dozvídáme se ale, že potápění je na druhé straně ostrova a restaurace kde dostaneme nápoj prý také. Když se ale tváříme neodbytně dostáváme nakonec nějaké tousty a spoutu piv, ovšem s patřičnou přirážkou hotelu pro němce (pivo 1,5 CUC). Náležitě osvěženi se tedy přesunujeme na druhou stranu ostrova a po cestě dáváme parádní koupačku, bohužel s ne úplně hezkým závěrem v podobě kousanců od písečných blech.
Když konečně narazíme na nějaký srub na břehu už se skoro stmívá a dva vyplašení zřízenci se s námi potápět opravdu nechtějí. Žádná restaurace tam taky není a tak přemýšlíme, že přespíme na ostrově a užijem si to zítra, s tímto plánem seznamujem i oba místní což se později ukazuje jako chyba. Koupeme se a plánujeme, kde přespíme, ale zanedlouho doráží patrola v džípu a nekompromisně nás vyhání z ostrova ven. Domlouváme se na opuštění do hodiny a vzhledem k tomu že bychom zítra museli platit znovu, odjíždíme z ostrova, se světýlky a někteří i bez nich, definitivně. Asi 3 km od ostrova potkáváme divnýho týpka, který nám slibuje ubytování v kamarádově chatrči a i to že sežene nějaké jídlo a rum. Zavádí nás k dřevěné boudě s verandou a za chvíli opravdu přináší rum, banány a pomeranče. Pavel dokonce od sousedů vyžebrá domácí zmrzlinu z banánů a tak po krátké hygieně u hadice na zahradě uléháme spokojeni s rumem do spacáků.
Po vydatných deštích však došlo k rojení "moskyto" jak místní říkají malým, děsně kousajícím, neslyšitelným muškám. Zkoušíme všemožné finty s natíráním se rumem, zapáleným doutníkem vedle sebe, ale zabírá nakonec jediná varianta zabalit se ve spacáku s dírkou jen pro pusu a umírat zbytek noci horkem.

ujeto - 74 km, začátek po asfaltkách místy rozbitých ve velmi zvlněném terénu. V okolí ostrova prašné cesty s velkými dírami a častým objížděním nerovností a na ostrově pravé bajkovky s kamenitými výjezdy i sjezdíky.

12.den 1.12
Budíme se po krátké noci a snídáme sladké kafe a banány od našeho dobrodince. Moskyto stále koušou a tak se kvapně loučíme a vyrážíme pryč, po pár kilometrech není po těch mrchách ani památky. Čeká nás kus stejné cesty jako včera a pak cca 10 km po hlavnější asfaltce do města Mayarí. Zde má být Fidelovo muzeum, ale máme hlad a tak nejprve míříme do hospody. Je to klasika houska se sýrem a pivo s limonádou a poté už muzeum. Až po prohlídce poloprázdného baráku s vycpanými veverkami a ptáky které by vyhodili z kabinetu i v nejzapadlejší vesnici u nás usuzujeme, že to asi není muzeum Fidela. Jiné ale už nehledáme a jedem dál směr Guaro a máme v plánu odbočit na sever do Banes. Na občerstvení a usušení spacáků zastavujeme přes poledne v jedné z vesnic, fotíme děti na školním dvoře, popíjíme rum s kolou a Bucanero. Když vyrazíme dál Pavel s Polim si posilněni vzpomenou na svá nejlepší léta v Dukle a v háku za sebou nasadí k trháku.
Mají takovou fazónu že odbočku na Banes přejedou o 20 km a když je chytnem ve městě Cueto měníme náš plán a směřujem už do Holguinu. Posouváme se na nějakou hlavní křižovatku a tam se pokoušíme o stop. Před horkem jsme zalezlí v čekárně a tam se seznamujem se sympatickou studentkou, jejíž sestra žije v Německu a tak pro změnu kromě rukou a nohou mluvíme i německy. Po delší době se nám podaří stopnout náklaďák a s krátkou pauzou v podvečer dorazíme do Holguinu. Rozhodujem se tam pro dnešek zůstat a hledáme casu, ale není to tak jednoduché jak jsme čekali. Nakonec potkáváme nějaké Dány, kteří bydlí v nejvyšším domě ve městě a tam mají ješte volno. Ubytuje se tam Pavel s Polim a my s Čendou nedaleko od nich u dvou starších ježibab, Jirka je hned naproti v krásně zařízeném domě místního intelektuála. Večeříme v restauraci na rušné křižovatce a zvládneme ještě krátkou procházku městem pro rum. Končíme u Poliho na verandě s luxusním výhledem na město.

ujeto - 65 km, asfaltové silnice ve zvlněném terénu

13.den 2.12
Čeká nás poslední den na Kubě, a přestože Poli s Jirkou už na kole nikam nechtějí my vyrážíme ještě jednou k moři do Gibary. Jedeme na lehko bez bagáže a tak to tentokrát sviští, po cestě fotíme a Pavel zkušeně s pomocí nože získává i trofej v podobě kubánské vlajky. V Gibaře jedem k pobřeží, které jsme první den neviděli a hned nás upoutá vrak obrovské lodi vyvržený na břehu. Čamry šplhá s vlajkou Sensoru nahoru, ale zpět už to taková sláva není. Když se vrátíme do města potkáváme staré známé a Robert nám domlouvá oběd u své kamarádky. Než bude hotový jdeme se kouknout na trénink nějakých tanečníků a vyměnit prachy do banky. Socialismus funguje neomylně a tak nás z jedné banky posílají do jiné, protože tam prý není taková fronta. K obědu je skvělá ryba, krevetky, rýže a zelenina. Stavujeme se i v baru na nábřeží kde jsme začínali a od pouličních prodejců kupujeme nějaké suvenýry, korále (3ks za 1CUC), rumbakoule (3 CUC), želvy z kokosu (3 CUC) atd.
Místní boys se si námi ještě domlouvají na večer sraz u letiště, protože mají prý od Poliho slíbené kolo a SPD boty a my vyrážíme zpět. V Holguinu jen přikládáme bagáž na nosiče a vyzvedáme kluky ve známé hospodě na křižovatce. K letišti odjíždíme již za tmy a po cestě ještě nakupujeme u stánku pořádnou zásobu cigaret Popular, doutníků a hlavně rumu. Těsně před letištěm zabočujem k bábě s krabicema a doufáme, že nás na začátku pochopila. Krabice má sice jen tři, ale po chvilce zbylé dvě přináší její soused a tak plně naloženi dojíždíme konečně k letišti. Němci co se s námi vracejí, jsou již vzorně zabaleni a když házíme kola do krabice, sprchujeme se na trávníku z cyklolahví a vše prokládáme rumem, koukají na nás s despektem. Gibarským chlapcům dáváme kromě Poliho kola z čehož jsou náležitě smutní, SPD pedály a boty, lahve, blikačky, krémy a vše co už nebudeme potřebovat. Dopíjíme rumy a hodinu před odletem jdeme do studeně vyklimatizované haly podat kola.
Váha ukazuje 35 kg, ale vše prochází bez problémů. Do letadla nespěcháme a utrácíme poslední pesa za pivka a sušenky. Když nás 20 min před odletem jmenovitě vyzývá letištní hlasatelka, procházíme pasovkou a vzhůru na palubu. Nenápadný Jirka však tančí po schodech k letadlu a na vyděšené letušky jen koulí očima. Čenda s Čamrym to ale po delší debatě s kapitánem vyřeší a letadlo může vzlétnout. Jirka byl nakonec nejhodnější pasažér a až do Frankfurtu spinkal.

ujeto - 98 km, asfaltka víceméně po rovině jen s jedním delším kopcem

celkem ujeto 1051 km

Pokud máte už dost evropských stresů, vadí vám věčně nasr... ksichty okolo a máte rádi trochu exotiky, bude pro vás Kuba rájem. Krásné hory, moře, malý provoz na silnicích, nízká kriminalita a především usměvaví a vstřícní lidé, dělají z tohoto ostrova ideální místo kam na kole vyrazit. Doporučuje pět z pěti cyklistů.

Více fotek na http://jastarosta.rajce.idnes.cz/CUBA_2009.