ostatní

09.12.2006 - Karel Švec

V Sedlici proběhl slavnostní křest knihy Františka Šestáka - Z Čech až na konec světa. Předlohou byla cesta poselstva krále Jiřího z Poděbrad. Bylo to před 540 lety a za tehdejší konec světa byl považován mys Finisterre ve Španělsku. Na kolech Galaxy se sem po stopách poselstva do Santiaga de Compostela vydali i Františkové Šesták (63 let) a Hejtmánek (64 let). Po dvou měsících a ujetí 6 tis. km se šťastně vrátili do Čech. Knihu můžete zakoupit i v e-shopu na http://www.cyklosvec.cz třeba jako vhodný vánoční dárek.

 

foto/_0000020669.jpg
Dvojice cyklistických veteránů František Šesták /64/ ze Sedlice u Blatné a František Hejtmánek /63/ z Tažovic se koncem června 2005 vrátila ze své cesty západní Evropou. Svou jízdou, která započala 18.dubna od zámkou v Blatné chtěli připomenout myšlenku míru, přátelství a vzájemné úcty mezi národy. V roce 2005 totiž uplynulo 54O let od historické události, kdy se poselstvo českého krále Jiřího z Poděbrad, vedené pan Jaroslavem Lvem z Rožmitálu vydalo na svou pouť. Již tehdy hlásalo ideu sjednocené Evropy, život v míru a další ušlechtilé návrhy, které v současné době došly svého naplnění. Předlohou sestavování plánu cesty cyklistů byla kniha Aloise Jiráska "Z Čech až na konec světa".
foto/_0000020663.jpg

U zámku v Blatné oba cyklisté cestu započali . Pokračovali dál přes Rožmitál pod Třemšínem, Plzeň, Cheb, přes Německo, Holandsko, Belgii, jižní pobřeží Anglie, Francii, Pyreneje, Španělsko. Cílem bylo třetí největší poutní místo křesťanů /po Římu a Jerusalému/ Santiago de Compostela a mys Finisterre, považovaný před 54O lety za konec světa. Odtud zajeli ještě do Portugalska. Zpáteční cesta vedla opět přes Španělsko, Andoru , Francii, Švýcarsko, Rakousko a Německo. V Blatné cestu započali a zároveň po ujetí 6084 km v sedlech kol GALAXY cestu ukončili. Cestou prožili nejen mnoho pěkných cyklistických zážitků /průsmyky Somport a 2408m vysoký Port d Elvalira v Pyrenejích/,ale z počátku i hodně krušných chvil při překonávání nepřízně počasí. Velkým protivníkem byl silný protivítr ve Španělsku a na cestě zpět ve Francii. To však k cyklistice patří a veškeré překážky překonali vůlí realizovat svoji životní cestu a také s velkou dávkou štěstí, které odvážným jezdcům bylo velmi nakloněno. Vyhnuly se jim veškeré zdravotní potíže, i ty, které cestovatele většinou provázejí. Kromě běžné údržby kol, spojené většinou pouze s drobným seřízením a výměnou opotřebených brzdových destiček a plášťů měli pouze jeden defekt zadní duše. Velkým dojmem na oba cyklisty zapůsobilo i setkávání se s lidmi, nikde se nesetkali s negativním přijetím. Naopak s projevem zájmu o poslání a cílech cesty.

 

Projekt našel velkou podporu u MěÚ Blatná. Jezdci v rámci své jízdy navštívili s poseltvím i 3 partnerská města v Německu, Francii a Švýcarsku. V Rožmitále i v Blatné přichystali představitelé měst milé rozloučení při odjezdu a velkolepé přivítání při návratu.

 

Jak oba shodně zdůrazňují, nešlo však o získání věhlasu a popularity. Bylo to krásné dobrodružství s nepopsatelnými dojmy s pocity nespoutané volnosti a svobody. Jejich přáním je, aby si především mládež uvědomila tu možnost cestovat kdykoliv a kamkoliv, kterou oni dříve neměli.

foto/_0000020671.jpg
František Šesták absolvoval za mnoho let i řadu cyklistických maratonů na silničním i horském kole. Na svém kontě má i překonání více než 100 alpských vysokohorských průsmyků, z nichž převážná část se pohybuje ve výškách 2000 m nad mořem.

 

 

ÚRYVKY Z KNIHY:

 

Z kempu je k hranicím jen několik kilometrů. Na hraničním přechodu Španělsko – Andorra je poměrně silný provoz v obou směrech. Celnice sídlí v nehezké kamenné budově podobné staré vojenské pevnosti. „Bez razítka v pasu a v Credencialu dál nejedu. Takovou raritu si nenechám ujít,“ zastavuje František a loví v dokladech. „Proč ne. Zatím jsme pasy použili jen jednou, na Somportu. Tam nám razítka dávali též jen z našeho popudu. Jdeme za celníkem,“ podporuji Františkův nápad. V okénku celnice sedí vrcholně znuděný celník. Podáváme mu pasy a prosíme o razítka. Vyrušili jsme ho z poklidu a dává to znatelně najevo. Nevěřícně kroutí hlavou. Pomalu hledá razítko. Stejně pomalu razítkuje první doklad. Jenže chyba lávky. Na razítku má ještě včerejší datum. Je 10.30 hod. dopoledne. Ve stejném tempu a stejně znechuceně přetáčí datum, aby následně dokončil tento vynucený administrativní úkon, který jsme si na něho vymyslili.
Vjíždíme do Andorrského knížectví, jehož jediné a zároveň i hlavní město Andorra la Vella leží v nadmořské výšce 1085 m. Andorrské knížectví patří mezi pět nejmenších států v Evropě. Je sevřené v kruhové kotlině pod hřebeny Pyrenejí, vysokými až tři tisíce metrů. Území Andorry je pod společnou ochranou Francie a španělského biskupa ze Seo de Urgel již od r. 1278. Tehdy aragonský král rozhodl spor o andorrské území mezi francouzským hrabětem de Foix a urgelským biskupem. Vykonavatelem práv hrabat de Foix je nyní francouzský prezident. Tento zvláštní stát je ve vnitřních záležitostech samostatný a mezinárodně uznávaný. Ústavu nemá. Zákonodárnou moc představuje 24členná Generální rada, volená na čtyři roky. Poštovní unii má se Španělskem, celní unii s Francií. Ve školách se vyučuje španělsky, katalánsky a francouzsky. Úředními jazyky jsou katalánština a francouzština. V zemi stále sílí hnutí za získání plné nezávislosti. Hlavním zdrojem příjmů státu i občanů je cestovní ruch a zisk z bezcelní zóny.

foto/_0000020664.jpg
Vybaveni těmito informacemi vjíždíme na předměstí hlavního města Andorra la Vella a hned objížďka. Všude mnoho policistů a policistek. Objížďky jsou pro nás stejný strašák jako dálnice. Proto se nedivím, když za sebou slyším Františka: „Po objížďce nejezdi, kdo ví, kde bychom skončili. Povedeme kola po chodníku, pořád rovně do centra.“ Že kola na chodník nepatří, zvláště kola obložená bagáží, poznáváme z vyčítavých až nevraživých pohledů chodců, jejichž počet stále roste. Z dálky slyšíme chvílemi hudbu z reproduktorů, chvílemi hlasatele a skandované povzbuzování. „Tady se něco děje, nějaká organizovaná akce, kvůli které museli odklonit dopravu. Půjdeme se podívat,“ navrhuji Františkovi. „Stejně nic jiného nezbývá. Musíme se dostat do centra a to je tím směrem,“ souhlasí. Zastavuji cestou v lékárně. „Musím koupit něco na afty. Mám je už měsíc a nemohu je zahojit. Došla mi mast, kterou jsem si vezl z domova. Jsou nepříjemné. Za tu dobu jsem se pořádně nenajedl.“ V lékárně kupuji za 4 eura jinou. Hmota, podobná gelu, vytváří uvnitř úst souvislý povlak, ale strašně, příšerně pálí. Můj nedočkavý kamarád už je na konci ulice. Z jeho vehementního mávání chápu, že sebou mám hodit. „Jsou tady nějaké cyklistické závody, dostali jsme se až k nim na uzavřený okruh. Budeme se chvíli dívat,“ oznamuje nadšeně. „Souhlasím. Protlačíme se podél trati blíž k hlasateli. Získáme více informací.“
Končíme v prostoru startu a cíle časovky jednotlivců na šampionátu ministátů. Povzbuzování patří domácím závodníkům. Kromě nich se šampionátu zúčastňují borci ze San Marina, Lichtenštejnska, Islandu a Lucemburska.
foto/_0000020667.jpg

 


Finisterre 35. den

 

Když ráno vstávám, František už má v parádě obě kola a je s nimi před ubytovnou.
„Není jim nic. Jako obvykle jsem dotáhl jen lanka. Ještě je spolu namažeme. Uvažuj o výměně zadního pláště.“
Zajíždíme na Monte Gozo. U památníku se fotografujeme jen pro porovnání velikosti monumentu. U jeho podstavce je položeno několik kytiček čerstvých květů. Vracíme se ještě znovu do historické části města ke katedrále. Stále stejný obrázek. Noví a noví poutníci přicházejí, jiní odcházejí. Pečlivě vybíráme upomínkové předměty a pohlednice svým nejbližším a přátelům. Není rozhodující jejich umělecká hodnota. Rozhodující je úmysl udělat obdarovaným radost a přivézt zpět domů pozornost a dáreček, jak se říká „z pouti“. Před odjezdem do poslední etapy se Santiago s námi loučí mohutným hlaholem zvonů z katedrály.
Cestu z města tentokrát zvládáme bez zajížděk a komplikací. Oblast Galície, a zvláště kolem Santiaga, je proslulá nestálým počasím a častými dešti. I dnes potvrzuje svou pověst. Po 30km jízdě, ve městečku Santa Catalina, začíná z malého nepatrného mráčku hustě pršet. Schováváme se pod přístřeškem pekařského krámu. Přerušení jízdy využíváme k nákupu ještě teplého, výborného chleba. Po vydatné přeháňce jedeme dál nepříliš frekventovanou, ale k našemu překvapení nečekaně kopcovitou krajinou. Jsme ve výborné náladě, Finisterre nás přitahuje jako magnet. Další přeháňku přečkáváme v autobusové zastávce u kávy a croissantů z pekárny. Pozdějším odjezdem ze Santiaga a dešťovými přestávkami začínáme nabírat zpoždění. Zbývající kilometry jedeme už netrpěliví v hodně svižném tempu.
Ve vesničkách však stačíme pozorovat kvetoucí zahrádky a stále větší množství typických horreos. Počasí se podstatně vylepšuje. Už jsme blízko moře a mraky mizí kdesi ve vnitrozemí. Ve městečku s podivným názvem Cée v malém soukromém obchodě nakupujeme nějaké potraviny. Zaznamenávám osobní úspěch, když přistihuji majitele při pokusu ošidit Frantu o několik eur. Na to jsem velmi háklivý, nesnáším to.
Do Finisterre, galicijsky označeného jako Fisterra vjíždíme 22. května 2005 v l7.35 hodin.

 

Prohlídku města odkládáme, jelikož samotný mys Finisterre je odtud vzdálený ještě několik kilometrů dlouhého stoupání. Před výjezdem z města se zase jako obvykle vyptávám. Tentokrát mladé poutnice na ubytovnu. Vyplatilo se.
„Rychle se vraťte zpět do města a zamluvte si místo. Ubytovna je už hodně plná a o jiné tady nevím. Adios!“
Máme zase štěstí. V ubytovně se prezentujeme Credencialem.
„Poslední místa jsou už jen na zasklené pavlači. Přineseme tam matrace, odložte si batohy z kol. Pojedete do vršku rychleji, nezdržujte se!“ udílí pokyny jeden z členů personálu.

 

Na konec světa – mys Finisterre, na skalnatý výběžek pevniny do Atlantiku, přijíždíme za krásného slunečného podvečera 22. května 2005 v 18.40 hod. Z domova jsme sem dojeli po 35 dnech. Tachometr ukazuje 3 244 km. Máme nevýslovnou radost, máváme vlaječkou, objímáme se, skáčeme po kamenech, myslíme na domov.
Při tom všem vnímáme hrozivé, výhružné, až děsivé zvuky mořského příboje narážejícího do skal. Představujeme si chvíle, kdy na těchto místech stanulo před více než půl tisíciletím poselstvo z Čech. V nepřízni počasí a v nevědomosti, kde a jak moře končí. Teprve tady můžeme pochopit vyprávění Václava Šaška z Bířkova, zaznamenané A. Jiráskem v knize z Čech až na konec světa.

 

„... jeli jsme po kraji moře krajinou divokou, velmi skalnatou. Bylo smutno v té pustině a tím smutněji, že nebe se zaklopilo a že černé mraky hnaly se nízko přes skály a přes moře. Pojednou zahlédli jsme na kopci výstavný kostel, jehož zdi se do daleka bělaly. Pod tímto kostelem, na samém pobřeží mořském byla ves a ta slula jako ten kostel Stella Obscura (pozn. nyní Finisterre). To byl ten nejzazší konec světa. Ani sobě neodpočinuvše, vyšli jsme k moři, a tu stanuvše na vysoké skále do moře trčící, hleděli jsme před sebe na nekonečnou, širokou pláň vodní. Mračna se nám hnala nad hlavami dále k západu přes moře, jež se prudce dmulo. Kdybychom byli dosud nevím jak veselí, v tu chvíli byl by nás každého přešel všechen smích a všechna veselost. Všichni jsme se tak zahleděli a zamysleli nad vlnobitím nekonečného moře, zvláště když stařeček jakýsi ze vsi nám skrze tlumočníka pověděl, na moře ukázav:
,Toto je konec pevné země, konec světa, neboť dále není nic nežli moře a jen moře, kteréhož kde je konec, Bůh milý sám toliko ví.´“

 

„Byli to dosud nedocenění hrdinové,“ uznale konstatuje František a dodává, „jsem rád, že jsem tato místa poznal.“.
„Já jsem rád, že si tato místa budeš znovu a znovu připomínat vždy 22. května, v den tvých narozenin. Ať je to ještě mnohokrát. To je ten můj dárek pro tebe.“
Nastala chvíle, kdy potřebujeme být každý sám. František mizí ve skalách, hbitý jako kamzík. Já usedám na kámen, pozoruji skály, moře. Z „konce světa“ posílám SMS zprávy domů. Musím jim opětovně za všechno poděkovat a rozdělit se o radost se svými nejbližšími. Posílám zprávy i do Blatné, kde na ně netrpělivě čekají, Honzovi Károvi, který nás cestou popohání, Lubošovi Hajnovi i rožmitálským, s jejichž poselstvím cestujeme. Vzpomínám na všechny známé, kteří nás vyprovázeli a cestou svými vzkazy povzbuzují.

foto/_0000020672.jpg

S Františkem se po chvíli scházíme u majáku, znovu se společně necháváme unést pohledem na skály a zuřivé vlny Atlantského oceánu. Opět potkáváme mladou poutnici, která nám radou zajistila nocleh. Došla sem z města pěšky.
„Díky za radu, bydlíme,“ hlásím s radostí.
„Není zač, rádo se stalo. Jmenuji se Luisa, jsem z Brazílie, studentka historie. Cestuji sama, jdu z Bragy, krásná pouť. I am happy, happy… - jsem šťastná, šťastná A vy jste odkud?“
„Přijeli jsme sem z Čech, Praha, srdce Evropy.“
„Lituji, neznám přesně to místo, ale slyšela jsem. U vás vládnou komunisti?“ ptá se nejistě. „Nevládnou už 15 let, díky bohu. Jinak bychom tady nebyli,“ pravdivě odpovídám, ale ona jen nechápavě krčí rameny.
„Vy jste něco provedli?“
„Ne, neprovedli, ale nesměli jsme svobodně cestovat,“ říkám a nevím, co si o nás myslí.
Vysvětlit pro ni nepochopitelnou realitu neumím. Jako zvídavá studentka si potřebné informace jistě sama najde. Ještě si neodpustíme vyjížďku na nejvyšší vrchol mysu a rychle zpět dolů do ubytovny. Tam mají pro nás připraveno další osvědčení a potvrzení, že František Šesták a František Hejtmánek ukončili ve městě Fisterra na Costa da Morte (Pobřeží smrti) svatojakubskou pouť 22. Mai 2005.
Uléháme ke spánku na připravených matracích na pavlači. Nejsme tady sami. František má obavy z nevyspání a odsouvá se poněkud stranou. Vedle mne leží mladá dvojice.
„Dobrý večer. Jsme manželé, náš domov je Argentina. Splnili jsme si velký společný sen. Vy máte hezkou vlajku. Někde jsme ji už viděli, nevzpomínáme si...“
„To je vlajka České republiky,“ hrdě odpovídám.
„Ano, Československo. Nebyli jsme tam, ale vaše Praha je krásné historické město.“
„To rád slyším. Československo už není, jsme dva samostatné bratrské státy, Česká republika a Slovenská republika,“ jen stručně konstatuji současný stav.
Na další se už neptají. Nebo jsem usnul dřív, než se stačili ještě na něco zeptat.

 

František Šesták


foto/thumb/0000020661.jpg
František Šesták /64/ ze Sedlice u Blatné a František Hejtmánek /63/ z Tažovic
foto/thumb/0000020662.jpg
František Šesták
foto/thumb/0000020663.jpg
Zahájení cesty - Blatná 2005
foto/thumb/0000020664.jpg
Kolo Galaxy Jupiter cross Františka Šestáka
foto/thumb/0000020665.jpg
František Šesták
foto/thumb/0000020666.jpg
František Šesták /64/ ze Sedlice u Blatné a František Hejtmánek /63/ z Tažovic
foto/thumb/0000020667.jpg
František Šesták /64/ ze Sedlice u Blatné a František Hejtmánek /63/ z Tažovic
foto/thumb/0000020668.jpg
František Šesták /64/ ze Sedlice u Blatné a František Hejtmánek /63/ z Tažovic
foto/thumb/0000020669.jpg
foto/thumb/0000020670.jpg
foto/thumb/0000020671.jpg
František Šesták
foto/thumb/0000020672.jpg
František Šesták /64/ ze Sedlice u Blatné a František Hejtmánek /63/ z Tažovic
foto/thumb/0000020725.jpg
 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 2.99   images/ga_count.png 949

Vyšla kniha Z Čech až na konec světa

TitulekAutorDatum







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 2
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif