Kovadlina jede na výlet 2 (Malevil – Marathonmann)

14.05.2007 - Roman Palík

1.
Hrozně nerad se z každého závodu vracím domů, protože mě vždy mezi dveřmi vítá protivná otázka, která mě pokaždé svlékne dohana: „Tak co?, vyhráls?“

Už se bojím chodit domů, protože mi došly všechny výmluvy typu: křeče v noze, startoval jsem až zezadu, výjezdy byly moc prudké, sjezdy byly ještě prudší, na rovinkách to drncalo, atd.

Fakt mě nebaví furt odpovídat, že jsem zase nevyhrál!

2.
Kovadlina visí nad postelí a žárlí na děti, kterým čtu pohádky. Fňuká ať jí taky přečtu něco z cykloperiodika a zase škemrá „Pojeď ven, aspoň na chvilku, jen trochu provětráme ANP.“ Říkám ji „Ne, vždyť jsi byla v úterý na závodě Starobrnotour.“ Ona se vymlouvá, že to neplatí, že závody v týdnu se nepočítají a že nutně potřebuje jít ven rozjezdit rýmu, protože na Starobrnu v brodu nastydla a teď skřípe a vrže. Jako i ostatní závody jsem jel samozřejmě i tento na bednu, jenomže mě nechutně předjelo cca 120 chrtů (že Pájo?:).

Spolu s Kovadlinou žadoníme u zbytku rodiny, jestli by nás pustili na závod na Malevil. Pravili, že ano, ale pod podmínkou, že přivezeme všechny 3 medaile a ať se bez nich vůbec nevracíme.

Kde kdo by se takového závazku zalekl, ale já ne! Moje choť ve mně naprosto správně rozpoznala skryté kvality a navíc (a to musím obzvlášť podtrhnout) to svědčí o jejím vytříbeném vkusu.

A tak tedy beru Kovadlinu na výlet na Malevil a říkám ji „Je ti ale jasné, že musíme dovézt všechny tři metály?! Kovadlina se zaradovala a hned, že chce zase něco nového na sebe. Tentokrát se s ní nehádám a kupuji jí do přehazovačky místo starých zadřených kladek nové modré. To by jeden nevěřil, že tak malinké zubaté kolečko, když se rozpadne, jak to blbě jede, teda nejede.

Dávám také nové destičky do brzd a protože škrtají, tak je šmirglpapírem ztenčuji, ztenčuji a ztenčuji. Sice už neškrtají, zato jsou tak tenké, jako ty staré, hm.

3.
Ve středu před Malevilem řeším dilema: buď pojedu na kolo vykonávat přípravu na závod, nebo půjdu s kamarády na tatarák. Rozhodnuto, koníčky jdou stranou, povinnosti volají - jdu na tatarák.

Další dilema: dám si k tataráku těstoviny, nebo pravý kubánský doutník? Příprava cyklisty je tvrdá řehole vyžadující pevný cyklistův charakter. Takže před milovanými těstovinami dostává přednost šlukování doutníku, když je ta oslava.

Abych nezdržoval a urychlil to: několikrát pod rouškou noci zvracím a pak znova. Bylo mi neskutečně zle. Už nikdy nebudu nahlas nadávat při žádném prudkém technickém výjezdu, protože tak blbě jako po tom doutníku mi na kole nikdy nemůže být. Čtvrteční trénink se zúžil na záchranu započaté destrukce plicních buněk a obnášel nicnedělání, teda vlastně rekonvalescenci.

Druhý den v práci mě vítá na stěně kamarádův nový plakát Ernesto Che Guevara. Každý normální chlap si pověsí nad stůl holou babu, ale on si tam připrdne revolucionáře. No mě by to bylo jedno, ale Ernesto mi připomněl Castra, ten mi připomněl Kubu, ta mi připomněla doutník a mně se zase navalilo.

Tímto doutníkovým zážitkem je tělo trénováno na megazátěž, proti které je 100vkový maratón směšnou záležitostí. Ještě že mám nové brzdové destičky, které budou krotit moji megaformu.

4.
Vzhledem k závazku 3 metálů se řadím poprvé přímo na lajnu. Ovšem posléze se začali řadit na druhou lajnu další cykloturisti a pak tam byla ještě třetí lajna pro eliťáky, takže v okamžiku startu bylo přede mnou beztak 300 lidí.

Než mě napadlo stoupnout k lajně, tak jsem se samozřejmě náležitě připravil a to tak, že jsem se rozhodl pořídit sobě zubní pasty, které na závodech často přejíždím kolem (hezky to čvachtne). Gel této průhledné konzistence máme doma jedině Elmex. Ochutnal jsem ho a zjišťuji, že mi to teda za vítězství fuj tajbl, ale fakt nestojí. No nedá se nic dělat, cyklistika si žádá mnohé oběti a mnoho ústupků, takže jdu do obchodu pro gel. V návodu píšou maximálně jednu tubu na 1 ten. Blbost, já jich zvládnu 5.

Je odstartováno a hned vidím první pády, pak další a další. Padalo se celou cestu. Na cca pátém kilometru ve sjezdu padá asi 5 metrů přede mnou tmavomodrý dres. Přemýšlím jakou technikou se mu vyhnu. V mžiku se rozhoduji pro úhybný manévr „delta 7.“ Nepomohlo to, což nechápu, protože ve Star Treku to pomohlo k záchraně před Borgy. Katapultuji se o jeho záda (sorry kámo). Byl to můj, co se týká výšky letové hladiny, jeden z nejhezčích pádů. Poležím si, odpočinu a sčítám škody. Doufám, že to ten fotograf vyfotil, protože bych fakt nerad, abych to kvůli fotce musel opakoval znovu.

Bolí mě pravé rameno, lopatka, klíční kost, nemůžu zvednout ruku, zapřít se o řídítka, brzdit, nemůžu pořádně ze sedla. Bolí to jako potvora. Bolí mě krk a hučí mi v hlavě (ale no tak, říkám v hlavě!).

Už slyším tu otázku „A co, promítl se ti celý život před očima?“
No tak teda mně přeletělo před očima leda tak moje kolo a v mysli hrůza, že nesplním závazek o 3 medailích.

Kdejaký fotbalista by samozřejmě zůstal ležet na trávě a vztekle by se dožadoval nosítek, doktora, maséra, mažoretek a tiskového mluvčího, ale my cyklisti jsme jiní a jak říkají kolegové v práci, úchylní. Prostě se zvedneme a jedeme dál. Nějaký ten obyčejný pneumotorax nás nemůže zastavit v cestě za bednou.

První, druhá, i třetí vlna mi beznadějně ujela. Ony mě teda vlastně postupně předjely všechny vlny.

Na vrcholu stoupání se marně dožaduji vyplacení prémie.

Bylo by docela hezky, kdyby nebylo tak hnusně, protože prší jako sviňa a to je dobře, jen ať mi to chladí do bílá rychlostí rozžhavená ložiska.

Zatímco mi odumírá pravá polovina těla, tak papám při prezentaci vyfasovanou energetickou tyčinku. Po závodě ji půjdu reklamovat, protože i tato byla opět vybitá! To je už po druhé.

Schválně, co si myslíte, že se asi tak stalo s novými modrými kladkami? Ano, rozpadly se. Pomocí kamenů 20 minut lisuji ložisko zpět do toho modrého plastu a jedu dál. Po dalších 10 km se odporoučela celá přehazka. Na dva převody statečně dojela za mohutného střílení do cíle.

A těch občerstvovaček a těch dobrot, viděli jste? No to se nedá nezastavit. Čert vem bednu a hurá k švédskému malevilstolu. Perníčky byly famózní. I fanoušci byli (ahoj Marťulo:).

5.
Abych teda jako zhodnotil tento závod, tak musím s politováním konstatovat, že tentokrát jsem z důvodu demolice těla a kola zase nevyhrál, ale příště, příště už to určitě vyjde!

Pravá ruka a vlastně skoro celá horní pravá polovina těla mě bolí tak, že si tou rukou neutřu ani to, jak bych to jen řekl, no, uši.

Cestou autem domů z Malevilu do Brna řídím i řadím levou rukou a v duchu slibuji sobě i ostatním řidičům, že pojedu pomalu a opatrně. Před barákem parkuji v 22:00h, odemykám dveře od bytu levou rukou, bo pravá plandá podél těla a už ke mně letí otázka „Tak co, vyhráls?!