o závodech, reportáže

17.05.2007 - Lucie Pouchová

Moje cesta na Malevil nebyla náhoda. Jsem účástnice seriálu marathon man. V Polsku jsem si prošla prvním peklem a na Malevilu jsem se přímo smažila. Osobně se řadím do nové generace cyklistů – mé parametry mluví za vše – 100 kg. Před Malevilem jsem byla na zátěžovém měření (test laktátové křivky), kde jsem spíše absolvovala přednášku o morbidní obezitě. Poslední rána přišla, když mi tam dávali kontakt na dietologa do pořadu ,,Jste to co jíte“. Naměřené hodnoty poukazovaly na to, že sem schopná tak maximálně dojet do sámošky pro mlíko a zpátky. Ze sportovní laboratoře jsem vycházela jako naprostý outsider. Ale chuť bojovat mi nevzali – naopak.
Na Malevil jsem jela brácha a 2 kolegové z Prahy. Kolegům to jezdí mnohem rychleji, a tak jsem se rozhodla je preventivně zlikvidovat. Taktika byla jasná – ,,zničit krtka“. V hotelu na ranči jsem udělala soukromou párty a kolegy nalévala domácí slivovicí co se do nich vešlo. Sebe jsem šetřila. Byla jsem úspěšná. Ulehli ve změněném stavu vědomí a hrozilo i že se vzbudí vedle vlastní snídaně. Ráno bylo všem zle – jen mně ne. Vše šlo podle plánu. Bylo jim tak zle, že ani jíst nemohli. Zato já sem sežrala u snídaně co se dalo, neboť mi bylo jasné že další jídlo bude až pozdní večeře, že dřív se do cíle stejně nedostanu.

 

Na startu
Zásadně startuji z posledního místa, takhle mám jistotu, že mě nikdo nepředjede. Je to důležité pro mé ego. Peleton vystartoval, já jela na hvozdu. Vyčkávala jsem až se všichni tím ďábelským tempem unaví a já začnu konečně předjíždět. Ale peleton se mi vzdaloval. Po pár kilometrech přišla moje chvíle, předjela jsem hned dva cyklisty. Rozbili se jim kola a neměli na čem jet. Na desátém kilometru jsem si vylepšila pozici, byla jsem asi pátá od konce. (Předjela jsem pár popadaných (byli OK) a pár defektářů). Začala jsem pochybovat o proslulé náročnosti závodu. Na 15km sem byla stále v pohodě. Nikde na horizontu nebyl k vidění žádný kopec, ani pohoří a ani cyklista. Tak a mám nejhorší za sebou! Pohotově jsem vypočetla – od teď za tři hodinky budu v cíli. Začla jsem do toho pořádně dupat a zvýšila tak rychlost o 1km/h. (To jsem ještě ale netušila, že na trase strávím 7 hodin.) Měla jsem sebou i gely, rozpočítala jsem si je na plánované tři hodiny jízdy a poctivě včas užívala.
Na druhé občerstvovačce už sem bojovala s únavou. Do cíle podle kilometrovníku co by kamenem dohodil. To dojedu! A pak to začalo jak na horské dráze nahoru, dolu, nahoru, dolu. Už sem neměla z čeho jet, gely taky pryč. Kolo jsem už jen vedla. Tak mě napadala i myšlenka, že jsem měla to kolo nechat na občerstvovačce a jít dál pěšky. Kolo mi už bylo k ničemu a bylo zbytečnou zátěží. Tlačila jsem i z kopce – nebyl to žádný med, horolezeckou výbavu sem neměla. Nevím kolik hodin nebo dnů jsem šla, měla jsem hlad. Když jsem se octla v Německu, chtěla jsem u někoho zazvonit a požádat o skývu chleba a vodu – ale byla jsem tak mimo, že jsem nedokázala ani německy pozdravit. V lese se mi už točila hlava a chtělo se mi spát, pud sebezáchovy mě hnal kupředu. Zastavit by znamenalo usnout a neprobudit se. Začala jsem asi blouznit. Nikdy před tím se mi nestalo abych viděla v lese tulení mládě a opodál smečku chrtů, když jsem přijela blíž byla to lavička. Byla jsem fakt na dně. Nebylo ani koho se zeptat : „Už tam budem?“
Na poslední občerstvovačce jsem sobecky vymetla celej pult. Co zbylo jsem nahrabala do kapes. Ještě že za mnou už nikdo nejel – aspoň doufám. Tam jsem se zeptala : ,,Už tam budem?“ Přikejvli. Tak sem se vydala rázným krokem do cíle. Vrchařskou prémii sem zvládla bez zastavení, poslední sjezd slezla po čtyřech a do cíle finišovala 3km/h. Překvapilo mě, že v cíli ještě čekaj. Tak sem si řekla, že mají letos pořadatelé opravdu štěstí, že mě na poslední chvíli napadlo změnit 100 km trať na krátkou 60km – ušetřila jsem jim tak velký prachy za vrtulník a pronájem vyprošťovací techniky.

 

Co se týče mých kolegů a jejich opic, naopak jsem jim nahrála. A nakonec mi i poděkovali. Necítili se ve své kůži a tak ze začátku dost šetřili. Tím pádem si rovnoměrně rozložili síly a jelo se jim dobře.

 

Na závěr: Chtěla bych poděkovat organizátorům. Z Malevilu jsem byla naprosto nadčená, byl to moc krásný závod. Super organizace! Trasa byla moc dobře značená věděla jsem, že jedu dobře, krásný program. Bez chyby a bez konkurence! Jinak všichni kdo se postavili na trať ať dojeli, nedojeli chválím. Každý podal výkon! Těším se za rok.


 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 2.93   images/ga_count.png 2133

Malevil- jistím to ze zadu!

TitulekAutorDatum
PetraPetra Opočenská18.05.2007 20:26:39
Poděkování fanklubuLucie Pouchová18.05.2007 16:36:01
images/line1.gifRe: Poděkování fanklubuMartin Bali-Jenčík18.05.2007 19:56:23
Číst v práci a ve vlaku povolenoMiroslava Rýdlová18.05.2007 11:18:30
Ubrečená smíchyJana18.05.2007 10:47:29
images/line1.gifRe: Ubrečená smíchyVladislav Lepšík18.05.2007 11:07:13
images/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: Ubrečená smíchyMartin Bali-Jenčík18.05.2007 19:57:55
Klobouk dolůVlada18.05.2007 09:15:16
Jseš hvězdička :-)rock18.05.2007 09:00:38
Pěkně napsanýRoman Stibinger18.05.2007 07:51:03
Muj hlas pro vitezny clanekIva Mihova18.05.2007 04:21:58
Super napsanýTomáš Pouch17.05.2007 23:32:04
:-)Markéta17.05.2007 23:21:08
:oOMiloš Zavřel17.05.2007 23:17:05







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 26
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif