o závodech

12.08.2007 - TomᚠPouch

Smůla! Ne to jsem si hned neřekl, řekl jsem si hlava děravá. Zapomněl jsem si doma dlouhý silikonový návlek do protézy, který mám na kolo. Normálně nosím krátký, ale když se víc zpotím, padá mi protéza a při každém šlápnutí mi vydává zvuk jako bych den předem jedl fazole. Takže má kadence byla dost slyšitelná. PRD, PRD, PRD….

 

Funím v chumlu lidí do kopce v prvním okruhu zvaném zaváděcí. Jede se po asfaltových silnicích a já si lámu hlavu s tím jak se zbavit toho protivného prdícího zvuku. Mám to! Zastavuji a pod silikón navlékám bavlněnou punčošku. Sice trochu dře, ale ten odoprný zvuk po kterým se každý ohlížel je pryč. Protéza sice moc nesedí a když jdu tak padá, ale přece to nevzdám. Navíc mám docela formu, kolega Mirek, kterému je dost přes padesát mě na každém závodě poráží minimálně o hodinu mě předjíždí skoro až u vrcholu prvního stoupání a tak si věřím že dnes bude mít se mnou víc práce než jindy. Sestra zatím zaostává někde v zadu a já si v posledním kopci před koncem asfaltového kola stoupám do pedálů a za mocného povzbuzování lidí a bubnu vjíždím do křižovatky. Jsem tak zabranej do vrchařského sprintu že ztrácím orientaci a ptám se česky KUDY? Pořadatel stojící před kolonou aut ustupuje stranou a já milně usuzuji že rovně kolem něj. Tak letím z kopce dolů a honím se na silnici z auty a začíná mi bejt podezřelí že nemůžu nikoho dojet.

 

Sakra, to je smůla. Nadávám Šajze a Šit a slibuji smrt tomu pořadateli na kopci co mi ustoupil stranou a ani na mě česky nezavolal: jedeš blbě… Otáčím a dupu do kopce, kterýmu stále roste úhel stoupání. Po dobrých deseti minutách se mi podařilo mávnout na projíždějící vůz a řečí rukou mu vysvětluji že potřebuji na vrchol. Do této doby jsem nevěděl že mé ruce umí německy, a tak mě německý strýc táhne autem zpět na trasu. Držím se otevřeného okýnka a hlavou mi probíhá vyprávění Jana Kopky jak mu lidé na jeho extrémních závodech nabízeli pomoc, a on jak hrdě odmítá. Kašlu na veškerou hrdost a s taktických důvodu abych našetřil trochu sil se křečovitě držím auta. Strýcovi co mě vytáhl na vrchol jsem řekl Danke a uháněl dál. Byl jsem teď dost vzadu a marně doufal že mi forma vydrží a že dojedu aspoň ségru. Nevím přesně pořadí občerstvovaček a těch dvou adrenalinových sjezdů, jen vím že tam byli.

 

První sjezd, ten lehčí, když jsem ho sjel, tak jsem si slíbil že v druhém kole ho sejdu. Brzdil jsem na plno, ale kolo jelo čím dál rychleji a já se bál že dole nedokážu zatočit. Na druhém sjezdu jsem taky nevěděl do čeho se to řítím, ale když už jsem do něj vletěl neměl jsem na výběr. V polovině mě málem sestřelil někdo moc spěchající a donutil mě sesednou. Byl to docela úkol se dostat pěšky dolů, ale aspoň jsem se nerozstřelil. Někde na trati mi děti navlíkli na zápěstí gumičku a já jsem poznal že se jedná o elektronickou kontrolu projetí prvního kola.

 

Čekala mě ještě jedna gumička, ale to jsem netušil že uběhne tak dlouhá doba než mi ozdobí druhé zápěstí. Ke konci prvního kola mě pořadatelé hnali do kopce, který ráno měla problémy vyjet má škoda octávia na první rychlostní stupeň. Byl jsem smířen s tím že ho nevyjedu a asi 20metrů před vrcholem jsem slezl z kola a vyměnil si propocenou punčošku v protéze a dopajdal se na vrchol. Dokončil jsem první kolo a hned na začátku druhého se mi do stehna zakousli křeče. Drželi se mě tak usilovně, že jsem i do mírných stoupání byl nucenej tlačit. Protéza mi stále popojížděla a já si pomalu likvidoval pahýl.

 

Na jednom úseku mě míjela Mirka Rousová, pochválila můj výkon. Já jsem zanadával na křeče a ona mi řekla že jí dnes taky pěkně berou a zmizela mi někde v dáli. Tlačil jsem své kolo pomalu dál, spousta projíždějících závodníků mi říkala zupa, perfekt a nebo respekt, ale já se jmenuji Tomᚠa u nás ve vesnici mi říkaj Eda a tak jsem usoudil že si mě s někým pletou a poctivě tlačil dál. Přemýšlel jsem jaké peklo si užil opravdový ruský člověk, Meresjev a říkal si opět známou bikerovskou frázi: ,,Mám já tohle zapotřebí? Tohle je můj poslední závod, vždy na bednu se nikdy nedostanu tak co tu hledám´´

 

Přišlo opět na sjezdy, zapomněl na slib že je nesjedu a udělal jsem je oba jako prd. Tedy na tom druhým jsem si málem udělal do kalhot a když jsem byl dole vypustil jsem z hrdla vítězný pokřik v řeči dávno vyhynulích kmenů.

 

Na občertstvovačce jsem již měl svůj fanclub a dokonce jsem sehnal i sůl na křeče. Nikdy jsem nevěřil že mi slaná voda bude tak moc chutnat. Kopnul jsem do sebe dva kelímky, pár chlebů se škvarkovou pomazánkou a pivo. Takto posilněn už dojezd do cíle byl hračkou. Vyzvedl jsem si druhou gumičku a v Seiffenu si dokonce vyšláp ten obrkopec. Když jsem úplně bez dechu dosáhl vrcholu, opět jsem vypustil ten bojový pokřik vyhynulích kmenů a dojížděl k cíli. Za mnou se blížil někdo s třemi gumičkami a já doufal že ho nepustím před sebe. Do posledního stoupáčku se mě pokusil pokořit, ale nedal jsem mu to. Postavil jsem se do pedálů a dal do toho poslední síly.
V cíli mi zabavili gumičky a já jsem se vydal vyžebrat jedno pivko do stanu Paklisportu. Ještě jednou tímto děkuji Radkovi za (pivo) záchranu života.

 

Seriál MME skončil a přes sliby že s kolem seknu se těším na příští ročník.


 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 2.99   images/ga_count.png 1399

EBM – třikrát smůla

TitulekAutorDatum
jako vždyMirek PITRA13.08.2007 10:18:10
images/line1.gifRe: jako vždyTomᚠPouch13.08.2007 20:27:11







Š Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 32
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif