reportáže, o závodech

13.08.2007 - David Granát

Po loňských bahenních lázních ve velmi kvalitním, řídkém a místy i několik centimetrů hlubokém krušnohorském bahně, v němž nebylo nouze o zajímavé necyklistické pohybové kreace, byla letos trať suchá, jezdivá a odsejpalo to a tudíž vlastně tento článek musí zákonitě postrádat jakékoli napětí, veselé příhody a ono typické a nezbytné přehánění o hloubce bahna, četnosti kaluží, krutosti větru, velikosti krup a rychlosti proudící vody na trati.
Na místo činu jsme se vydali s Andrejem a Vlastou, všichni se záměrem objet tři okruhy, tedy dlouhou, 100 km dlouhou trať. Romes po loňské neblahé zkušenosti s bahnem, kdy mu jelo kolo jinam, než kam chtěl on, odmítl účast se slov: „Do Seifenu mě už nikdy nikdo nedostane“. Slovo dodržel a ani nikdo jiný se k nám nepřidal.
Celému závodnímu dění předcházela sobotní party na zahradě u Dostrašilů, naší to oblíbené cyklo hospůdce (pominu fakt, že já osobně jsem se zúčastnil v pátek loučení se svobodou a v sobotu od 11 do 16 hodin svatby svého bratra). Důvodem rozjařené sešlosti nebyla žízeň nebo alkoholikovo neodbytné nutkání po promile alkoholu v krevním řečišti, nýbrž oslava padesátin našeho kamaráda a výborného cyklisty, baviče a zasloužilého mistra sportu Milana. Už při příjezdu mě kamarádi pochválili, jak mám pěknou figuru, zejména, že jsem zase přibral. To cyklistu vždycky potěší, že? Navíc prej má Andrej neuvěřitelnou fazónu, kterou všem předved na sobotnim švihu. Hurá!
Na party bylo veselo, pivo teklo proudem, historka střídala historku – kdoví co bylo skutečné a co už jen výplod opivené mysli, ale zasmáli jsme se všici. Milan dostal spoustu darů a vypadal jako tovární jezdec Specializedu, což vlastně tak trochu je. (Foto z této zdařilé taškařice nemám, neboť mi je Andrej nebyl schopen dodat, tudíž přijdete o prorýsovanýho Milana v dresu :( Věda, že zítra mám objet kilo v závodním tempu, zdekoval jsem se po třech hodinách a spolu s Dáňou se rozjel k domovu. Zalezl jsem do postele, posilněn Brufenem na bolavej zub jsem spal jak mimino a doufal, že mi neprovedou po závodě dopingovou zkoušku.
Následovalo nedělní ráno.

foto/_0000035115.jpg
Po příjezdu, prezentaci a prvním nesednutí na bajk jsem měl zase ten jasnej pocit, vlastně spíš jistotu, že nohy nejsou ve formě a bude to tudíž katastrofa, což jsem taky hned hlásil klukům. Vlasta mě ujistil, že tenhle pocit znamená, že mám formu jak kráva a naopak mi to pojede. Kéž by.
Lezeme drze až na samej začátek první brázdy, tzv. Race, což ale není tak drzý, neb jsme vloni zajeli velmi slušně a vyjeli si tuhle pozici. Po startu se na úzké silničce za autem někteří kaskadéři derou vpřed. Jelikož jsem naprosto neprůbojnej, propadám se do hloubi pole ještě před startem v Seifenu na kolonádě (nebo jak tomu říkaj).
Po startu se jede zaváděcí kolo. Smyslem tohoto kola je natáhnout startovní pole před nájezdem do terénu. Nápad jistě dobrý. V mým případě je ale smyslem znechutit mi svět a dokázat, že jsem úplná nula a měl jsem zůstat doma. Po sjezdu do údolí se na rovině jede neuvěřitelná kláda. Tachometr na mě bliká nějaký zběsilý údaje o rychlosti kolem 50 km/h, a to je jak na Tour. Jenže za chvíli přichází kopec a z tý rychlosti zbejvá tak pětina, někdy i míň. Začínám se prosejvat do zadních řad, kam asi teda výkonnostně patřim. V půli kopce si odskočím na záchod a pokračuju hlemýždím tempem dál, nohy pálej pod náporem laktátu; asi tu bídně zhynu. Začínají mě předjíždět keckaři, paní na skládačce s nákupem na řidítkách, děda s kosou, školáci na cyklotrialu. Jsem snad úplně poslední. Na kopci se trochu oklepu a začínám šlapat. Moje nohy asi konečně pochopili, co mozek už půl hodiny vysílá: je závod, tak se pohneme, jo?
Najíždím do terénu a jede se mi celkem dobře. Nejlíp z kopce. Pouštim to po vzoru Romese cestou necestou a čekám, kdy si ustelu a bude trapas jako Brno nebo kdy prorazim. Naštěstí zatím nic z toho. Jedu co to dá, občerstvovačky jen tak lehce míjím, doplňuju ionťák, nacpu si do tlamy banán, jabko nebo nějakou tyčku a zalykaje se ještě 2 kilometry pokračuju zase vpřed. Po štěrkový cestě v polovině okruhu jedu hrubou stylem Véna Hornych a sunu se vpřed.
Nejlepším místem je ale konec okruhu. Těsně před cílem je asfaltová stěna, který přezdívám „pahorek“ (v originále Alp de Wettin). Dost borců to bere na důchod, je to fakt strmý. Co je ale nejlepší jsou davy lidí kolem. Je to špalír několik set metrů dlouhej, silnice je popsaná, lidi ječej, povzbuzujou, fotěj, mají řehtačky, zvonce, píšťalky, transparenty, nahoře je brána a spíkr vyvolává jména závodníků a jejich týmy. Je to jako Tour, až mi naskakuje husí kůže. Každej se tu mačká, aby vypadal, že ještě teda může. Slízt v takovym kotli z kola, to by si snad nikdo nedovolil.
foto/_0000035119.jpg
Ve druhým kole se mi pořád kupodivu jede dobře, ale nemám dojem, že jedu nějak výjimečně super. Za občerstvovačkou na kopci najednou vidim Andreje. Háknu borce co mě minul a jedeme kládu minimálně jako Rasmussen. Plácnu Andyho po zadku a řvu: „Co tu děláš, starouši?“. Odpověď je jasná a stručná: „Co tu děláš ty?“
Andrej se zavěsí za mě a pořád něco mele: „To chceš jet takovou kládu? Ses pos.., ne?“ V kopci mu cuknu, ale dole ho mám za zády. „Mě nevodrbeš“, hlásí mi. Po silnici zakládám a valíme. „Ty hovado, takhle dojedeme Vlastu. Ten to kolo zahodí.“ Pak přichází pahorek a jedeme jak tým. „Ty vole, Davide, ty jedeš střední! Ať se nezatáhneš“, varuje mě.
„Stavím na občerstvovačce“, cedím skrz zuby. „Já ne“, vece Andrej.
V cíli se ale oba zastavujeme. Lejeme do sebe Colu po kelímkách a vyrážíme. Ještě 28 kilometrů! Jedeme spolu, Andreje slyším za sebou akorát chrchlat a frkat, už nemluví. Najednou ho začínám ztrácet. To může znamenat jen dvě věci: buď mu dochází, nebo se šetří a pak na mě přijede jak motorka. Nevadí, jedu dál, nějak to dopadne.
Za občerstvovačkou mě předjíždí vítězka ženskejch. Jede jak stroj, v cíli mi dává asi minutu nebo dvě. Nechávám ji jet, což ale v tuto chvíli není projev gentlemanství, ale sprostá nutnost: jedu totiž co můžu a víc už to jaksi nejde. V posledním kopci za to beru a říkám si, že teď nebo nikdy. Andreje nevidim, je to v klidu. Sjíždím pod pahorek a vím, že se blíží konec utrpení. Zase jedu špalírem lidí. Nohy jak žula, plíce se pokoušej procedit krkem na vzduch, pusu mám otevřenou přes celej obličej, abych pochytal nějakej ten kyslík, srdce pumpuje minimálně 400 tepů a vrchol stoupání se nezadržitelně ale o to pomalejc blíží. Zase mám tu husinu, ale teď nevim, jestli z tý atmosféry nebo z prošití. Otáčím se, Andrej tu není, vypadá to dobře - porazim ho. Jedu co to dá do cíle. Tam už stojí vítězka ženskejch s vavřínem kol krku a poskytuje rozhovor. Mě teda média asi nějak přehlídla nebo co, ale stejně neumim německy, tak je to jedno. Dostávám dřevěnou medaili a špunt na hlavový složení, kterej bude zdobit moji silničku, neb na býkovi už mám ten loňskej. Jsem celkem vyšitej, ale ještě to není katastrofa. Vlasta na mě mává, dal mi skoro půl hodinu. Čekáme nekonečně dlouho na Andreje. „Ten musel mít defekt nebo mu totálně seklo“. Defekt neměl. Když se objevuje po čtvrt hodině v cíli hned nám oznamuje: „Stavěl jsi na občerstvovačce? Já si tam sed na lavičku a Němka nestačila mazat chleby s játrovkou.“
Nakládáme se líně do auta a valíme pryč. Výsledek udělal jako obvykle jen Vlasta, kterej jel opět jak z praku a byl 24 celkově a 17 v mužích. My s Andrejem jsme dělali opětovně křoví, aby měli vítězové pocit, že jsou nejlepší a shrábli všecku slávu a věhlas. A naložili nám slušně. Ty první klucí asi jeli na motorce jako v tý reklamě na mobilní síť neb není možný takovou kládu jet na bicyklu poháněným pouze silou jediného člověka. Každopádně: Kolu zdar.


foto/thumb/0000035115.jpg
Ranní opuchlá tvář
foto/thumb/0000035116.jpg
Chrti z druhý vlny
foto/thumb/0000035117.jpg
foto/thumb/0000035118.jpg
foto/thumb/0000035119.jpg
foto/thumb/0000035120.jpg
Vlast uhání
foto/thumb/0000035121.jpg
foto/thumb/0000035122.jpg
foto/thumb/0000035123.jpg
foto/thumb/0000035124.jpg
foto/thumb/0000035125.jpg
foto/thumb/0000035126.jpg
foto/thumb/0000035127.jpg
foto/thumb/0000035128.jpg
foto/thumb/0000035129.jpg
foto/thumb/0000035130.jpg
foto/thumb/0000035131.jpg
foto/thumb/0000035132.jpg
foto/thumb/0000035133.jpg
Velké trio
foto/thumb/0000035134.jpg
foto/thumb/0000035135.jpg
 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 3.01   images/ga_count.png 1996

Seiffen, Seiffen

TitulekAutorDatum







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 29
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif