Půlnoční Praděd

04.09.2007 - Roman Palík

1. Úvod:
Zdrcen žalem nad tím, že jsem opět ani v letošní sezóně nevyhrál žádný závod, jedu smutek rozjezdit na kole a aby nebyla vidět hanba ze všech těch proher, tak na ten Praděd jedu pod rouškou tmy a to tak, aby obrátka pod věží byla kolem půlnoci.

Ostatně, když jsem tam byl posledně na poledne, tak tam byl od Ovčárny sníh, takže se nedalo přes tem metr zrosolovatělé vody k Pradědovi na špičku vyjet. No a tentokrát bych opravdu, ale moc chtěl až k věži, aniž bych se musel brodit po pás v tom marastu.

Jak vyřešit tento hluboce intelektuální oříšek? Teprve zde se ukáže bystrost mého úsudku, který mě vede k neomylnému řešení pomocí příměru matematické rovnice o jedné neznáme. Pro pomaleji myslící se pokusím o jednoduché vysvětlení: Jestliže tedy v poledne byl sníh a já potřebuji pravý opak – tedy nesníh, tak to musí být opak oběda – tedy půlnoc.

A fakt to pomohlo! Opravdu to vyšlo. Ani stopa po sněhu. Jsem mazanej, na mě si ta příroda jen tak nepřijde.

Navíc krom toho, že tam o půlnoci nebyl sníh, tak tma měla i tu výhodu, že ta hrozná štreka nebyla vidět.

2.
Ještě abych vysvětlil to ilustrační foto. V dnešní době je zástup běžných hobby cyklistů masírován marketinkovou manipulací o tom, že je třeba trénovat vysoko v horách, aby si tělo vyrobilo vlastní Epo.
Mám rád netradiční metody řešení problémů a tak jsem zvolil neotřelý tréninkový novátorský opak. Místo ježdění vysoko, jsem zkusil jezdit hluboko. Vize byla, že tělo zareaguje na rozpuštěný dusík famózní formou.

Foto mnou vytvořené - tedy trénink proběhl předposlední prázdninový víkend východně od Německa na Slovenském Senci kousek od Bratislavy.

3. Švih:
Oproti ježdění ve dne jezdce asi nejvíc překvapí při jízdě v noci tma - jako že není nic vidět. Taky mi na jízdě v noci vadí, že z úkrytů vylézají strašidla, hejkalové, bubáci a upíři. Navíc je takový zážitek také umocněn tím, že se jednomu chce hrozně spát.

Obecně - v noci jezdím často a před každou takovou noční jízdou mi moje ctěná cho v obdivu uznale pokyvuje hlavou. Abych byl přesný, tak pokyvuje horizontálně ze strany na stranu a vlastně nejen před noční jízdou. Také přidá několik povzbudivých slov: „Hlavně to přežij, jo!“ Já pak pokaždé celou cestu přemýšlím, co tím „přežij“ myslela? Proč bych to jako neměl přežít? Vždy jsem si svačinu vzal, i pití.

4.
Iterinář cesty je prostý. V neděli odpoledne sednout na kolo a vyrazit na sever z Brna na Praděd. Potom na obrátce pod věží to otočit zpět na jih. Hlavně si musím zapamatovat mapu – na sever ááá na jih.

Co si beru sebou, aneb materiálně technické zabezpečení na vyjížďku: svačinka, pitíčko, světýlko a taky Kovadlinu (kolo). Vzhledem k očekávaným cca 320 asfaltovým kilometrům zvažuji, zda mám nechat normální pláště 2,25 nebo jestli mám navléknout chrtí 2,1. Nebudu machrovat a nechám tam ty normální.

No ne, bez řádné přípravy by to samosebou nešlo. Po dokončení seriálu polskočeskorakouskoněmeckého maratónu, který pro mě skončil drtivou porážkou (můžu snad za to, že všichni zobou?) jsem sobě naordinoval 2 týdny pauzu s tím, že to snad nějak vydržím pod vodou. Taková pauza, jak ví každý velocipedista je vůbec tou nejtvrdší částí celoroční přípravy. Již druhý den neježdění se dostavuje nezvladatelný absák. No to se nedá vydržet.

Nejezdit 2 týdny, to dokáže jen jezdec s pevnými nervy, s vycvičeným sebeovládáním s pevnou vůlí, s zoceleným charakterem, zodpovědný, nesmlouvavý a tvrdý sám k sobě.

Otázka totiž nestojí tak, jak se často laická nekolová veřejnost domnívá - že co dělat, když se mi nechce, ale rozhodně tak, jak nejezdit, když se chce furt!

Kde vzít sílu na to, nejezdit?! No?

To je podobně jako s viagrou. Každý den přijde na nᚠfiremní server tuna nabídek na tento modrý preparát. Krucinál, ale aby někoho chemickodoktorsky zběhlého napadlo konečně vyrobit antiviagru, tak to ne.

Objednal bych si rodinné balení.

5.
Dost keců. Jedem.

Kompletně vystrojen a řádně naladěn se loučím ve futrech našeho bytu. Rodinní příslušníci v počtu jeden dospělý ženského pohlaví a dvě mláďata uznale kroutí hlavou a zejména ten dospělý si i významně uká na čelo.

U východu z paneláku se koná ostrý pevný start tohoto závodu. Opakuji si zásadu, že se nemám nechat vyprovokovat chrtama a že to nesmím v startovním adrenalinovém rauši na začátku přepálit.

Aha, já vlastně jedu sám. No tak to si teda můžu jet pěkně v klidu svým tempíčkem.

Po pár hodinách je všude ticho, klidno, krajinu spíše tuším než vidím. V dálce štěká pes. Někde blízko syčí had. Do kloaky, to nesyčí had, ale defekt. To není možný 2,25 drapák NB na předním kole na asfaltu a já píchnu. No to a mi nikdo neříká, že to není schválně, že za to nemůžou právě ta strašidla a pak že prý neexistují - takové pověry!

6.
V jakém počtu jsme se tohoto závodu zúčastnili? No tak jel jsem to já a Kovadlina. Nikdo jiný se nepřidal. Důvodem byly jednak těžké podmínky účasti (zavřené hospody, snížené viditelnostní podmínky s nejvyšším stupněm „tma“), ale hlavně asi proto, že jsem o tom nikomu neřekl.

Už slyším rejpaly, nepřejícníky a pomlouvače jak se posmívají, že jsem nikoho nepozval, aby mě nikdo nepředjel a abych měl jistotu zaručeného prvního místa.

Ano, je to tak. No a? Pche, chceš-li vyhrát, uspořádej si svůj vlastní závod.

Jízda se mi líbí, vyloženě mi to jede výborně, styl mám excelentní, jedu jako drak, šlapu co to dá, zatáčky beru po 2 kolech a vůbec si výlet užívám.

Poblíž Uničova si dávám pauzu, svačím na lavičce a vedu zdvořilostní konverzaci s přísedícím:

On: se usmívá a říká, že taky jezdí bikovat do Alp.
Já: chválím jeho dobrý vkus.
On: kam jedeš?
Já: na Praděd.
On: to mᚠještě 60 km.
Já: upřesňuji, že 65.
On: dívá se na mě podezíravě (protože se stmívá) - a zkama to jedeš?
Já: z Brna.
On: už se neusmívá, protože si asi myslí, že si z něho utahuji. A kde tam spíš? Kdy se vracíš?
Já: na špičce to točím zpět na Brno.
On: se zvedá a odchází.

7.
Jsem na vrcholu, je zima, prší, fučí severák a řeknu vám, prostě paráda. Akorát teda ten výhled nestojí zanic. Aha ona je vlastně tma.

Venku je 6°C a v i tuto těsně předpůlnoční dobu v otevřeném vestibulu je letních 21°C. Vestibul je vybaven automatem na hovězí bujón, čaj a čokoládu. Dávám si vše. Potom montuji náhradní tričko a návleky na celé tělo včetně bot a pouštím to dolů na jih.

8.
Report technických parametrů vyjížďky: Ujeto 318 km, ale fakt dlouhých, s Ř rychlostí 24,3 km/h, nastoupáno 3575 m.

Ř tep srdce 139 bimbamů. Zde jen dovysvětlím, aby snad nedošlo k nedorozumění, že tento údaj ani tak moc neukazuje na sportovní stav mojí hercny jako spíše na to, že když se ve tmě ozvalo v lese šustění, tak se mi strachy sevřely ty, no, rty a pumpa mi strachy poskočila a vylepšila tak celkový průměr.

Stav rodiny po švihu - musel jsem dát dětem čestné pionýrské, že je taky vezmu na kolo po tmě s blikačkami.

9. Závěr:
Za svítání jsem se jako slušný člověk vrátil domů, umyl jsem sebe, olejíčkem vyhřebelcoval Kovadlinu, vyměnil jsem upnuté slušivé cyklooblečky za civil, který mě zamaskoval tak, že jsem z povzdáli vypadal na první zběžný pohled jako normální člověk čímž jsem mohl ledaskoho zmást a vyrazil s rodinkou do první a čtvrté třídy – je totiž pondělí, první školní den.

Ve mně tento den i po letech evokuje hrůzu z sterilního prostředí, strach z morbidních učitelů a z hysterických učitelek. Stále mám v paměti studený pot po těle před odchodem do školního zařízení a i dnes, kdy bych měl být nad věcí, tak mám divné mrazení. Jenomže naši pulci se těší, bo dnešní školy (alespoň tedy ta naše) to je úplně jiná liga a to je dobře.

Ano, tělem jsem sice přítomen nejdříve ve škole a potom v práci, ale duchem jsem stále ještě na trati. Připomínám si to tmavé ticho, svítící oči v lese, liduprázdný Praděd, v mysli probrání úplně všeho, bzučení pl᚝ů a pod vlivem čerstvého zážitku docela snadno zdolávám pondělní pracovní proces a dohánění kapitalismu, který stejně nechytíme i kdyby nám běžel naproti.

Abych to tedy nějak uzavřel - výlet na Praděd byl fajn, ale zítra tam rozhodně znova nejedu!