o závodech

11.01.2006 - Roman Palík

Tak jsem vyhrál maratón

 

Jestli si někdo myslí, že je to zase jenom nějaká nadsázka, tak to teda ne! Níže přikládám fakta:

 

I. Prolog
Na jaře 2005 donesl domů ze školy můj syn Vašek (v té době 7 roků) pozvánku na celodenní závody horských kol s naprosto nemístnou připomínkou, že chce jet se mnou taky. Jal jsem se mu vysvětlovat, že to není pro něj, že to je jen pro ostřílené, zkušené cykloborce jako jsem například já. Nedal si říct, prý musí jet, protože tam bude závodit i jeho kamarádka, což byl argument, kterému mi chlapi pochopitelně rozumíme, že?

 

Přihlásil jsem nás tedy do kategorie rodič + dítě. Do startu zbýval 1 týden, takže času na důkladnou přípravu bylo habaděj. Nezbytnou přípravu jsem rozdělil do 4 bloků:

 

Blok 1.
Spočíval v přípravě psychické a v řádném odpočinku.

 

Blok 2.
Mediální, ten byl velmi důležitý. Zakládal se v manipulaci se zbytkem rodiny, že takový závod, to není jen tak, že pojedeme velmi pomalu a opatrně s neustálým připomínáním ať od nás propána nic nečekají!

 

Blok 3.
Fyzická příprava proběhla tak, že jsem konstatoval, že jí není třeba, protože jsem v roce 2004 jel 3 maratóny, takže mám jistě dost najeto a kluk taky už ví, co je to terén, protože jsme už spolu jeli sjezd do Obřan - neměl jsem ho tenkrát nechat jet prvního, teď už to vím, byla to chyba, byl tam skorometrový schod na lesolistnaté cestě. Vznesl se s kolem a dopadl na držku. Já ten schod zbaběle objel. Po chvíli se začal i hýbat a vstal. Jen krev na xichtíku a na ruce kazila dojem z jinak povedeného salta. Jak byl zblblý, že mu furt nadávám, tak se bál brečet a s pláčem udušeným v hrdle a s bolestnou grimasou kterou se snažil zamaskovat jakoby úsměvem prohodil „to bylo, co?!“. Pomyslel jsem si chachá, mám vyhráno, bude chtít zrušit závody a já si pěkně pojedu sám, ale on pořád vedl tu svou, že tam bude ta jeho kamarádka (ach, ty ženy).

 

Blok 4.
Zvolená bojová taktika byla snadná, jasná a mnou již 3x prověřená. Prostě vyrazit z poslední řady, abychom měli jistotu, že nás nikdo nepředjede a tím předejít ostudným a přiblblým otázkám, kolik že nás to pokořilo účastníků závodu.

 

II. Závod
Zaparkování u hospody, usazení zbytku rodiny na startovní plochu, registrace, nasazení čísel (škoda, takhle bude poznat jak moc jsme pozadu). Přiléhavé cyklooblečky jsem s pohrdáním nechal doma, jakože na výraz, že s doprovodem 7letého kluka to nepovažuji za závod, ale za cyklovýlet a myslím, že mi to v těch volných kraťáskách a bavlněném tričánku slušelo.

 

Stojíme na startu, tlačenice, žgrundání mých žaludečních šťáv, kterým se stále ještě nelíbí ranní bageta, protřepávající se lýtka chrtů začínajících tisící kilometr toho týdne se svým objemem blíží objemu mého stehna. Ha, zrada, synova kamarádka má coby doprovod sličnou maminku (musíme se určitě postavit až za ně, aby nás nemohly předjet) a její sebevědomý pohled a přirozené chování naznačují nechuť spokojit se s něčím jiným, než s předním umístěním, a navíc synova bezelstná otázka „a kdy je všechny předjedem?“ mě vede k živočišné panice. Mám strach a chce se mi brečet z očekávané hanby, ach, kdyby tak padla mlha, aby nás neviděly jiskřící oči našich holek (zbytek rodiny), které vysílají naším směrem toužebné očekávání velkolepého výsledku. Musím to vzdát, odstoupit, není čas na hrdinství, ještě jsem mladý, no co! - vymluvím se na filozofii, že na kole se má jezdit pro radost, pro zdraví a ne chrtit jako blázni a riskovat zranění na těle a v mém případě i na duši.

 

Mám starťáka jako hrom. Zde již striktně přecházím do jednotného čísla vynechávajíc mluvu v množném čísle (já + syn), protože tady už přestávala veškerá legrace. Toto už nebyl jen závod dvojice, ale byl to můj osobní boj o záchranu cti, hrdosti, prestiže a dalšího bytí v rodinném kruhu.

 

Když člověk jede sám a k tomu anonymně, tak může jet pomalu a poslední příčky zdůvodnit výletním kochacím tempem, nebo prostě vzdát a okecat to snahou o nezničení nového ještě se lesknoucího řetězu, ale já? a teď?!, když se na mě dívá celý svět?!

 

Při pohledu na doprovod synovy kamarádky (naše děti nás vzájemně představily) se ve mně na malý okamžik probudil náznak ducha soutěživosti, že bych babu mohl předjet a nebo, že bych ji alespoň svedl k lehké, povrchní konverzaci o dětech a tak…, doufajíc, že nepostřehne, že už nezávodíme, čímž bych získal tolik potřebný čas a záchranu důstojnosti. Všechno to pokazil můj zesměšňující pád na bok (jako pytel brambor) po té, co jsem machroval popojížděním a pozdě vycvakl hňápu z SPD. Lítostivý pohled maminky-závodnice a náznak shovívavého úsměvu při pohledu na mojí ležící osobu přikrytou bicyklem mi sebral zbytky odvahy k navázání bližšího verbálního kontaktu.

 

Rána pod pás jako hrom, dvojice prý nejdřív poběží 3 km lesní běh vytyčený červenými praporky po hvozdech a hájích. Sakra, mám SPD. Takže ne maratón, ale potupný fujtajbl branný závod pro mrňata. Dal jsem si 3 piškoty, cucnul si z camelu, počkal na výstřel a vyrazil. Po 20 metrech klouzání kufrů po asaltu mě to už nebavilo a chtěl jsem jít domů. V lese to bylo lepší. Po 1km jsem posledním vydechnutím vytlačil z hrdla „zastavíme a odpočineme“. Sbíral jsem kontrolní značky běhajíc po kopcích jako kamzík. „Proč neutíkáme rychleji?“ ptá se syn, „abych nerozmačkal piškoty v kejmlu“, povídám. Fáborky zmizely – poprvé jsme zabloudili. „Tady si lehni a čekej, jdu najít cestu“. Po 5 minutách se vracím se sakrováním, běžíme dál. Závěrečný sjezd, vlastně sběh je na neštěstí na místo startu/cíle, kde všichni čumí, jak si poradíme s klesáním v % za které by se nemuseli stydět ani v Kycbílu. Pro pobavení diváků se posledních 50 metrů kutálím mezi pařezama, netuším, kde je kluk. Čekal dole, bo to nevzal zkratkou jako já, ale běžel po pěšince, pacholek.

 

Odevzdávám nasbírané kontrolní placky rozhodčím a konečně nasedáme na kolo, což ve mně vzbuzuje naději, že se divákům schovám v lese. Pád do potoka v Bílovicích (jak je ten starý náhon, nebo co to je), naštěstí ne do proudu, ale jen do příbřežního bahna, smích, ale ne můj. Přehlédnu šipku k odbočení a podruhé bloudím, vracím se 500m, kluk se řechtá, odbočujeme správně do nesmyslně příkrého kopce ke křížku (myslím červená turistická), táhnu na hřbetě 2 kola a ještě povzbuzuji kluka (k čertu, to jsem si teda vybral sport). Nahoře fakt už nemůžu, jsem vyčerpán, už jsem spálil všechny cukry, tuky a snad i brzdové destičky.

 

Záchrana přichází v podobě ujídání piškotů a střelbě ze vzduchovky v leže. Nastřílel jsem hodně, však jsem na vojně za komárů trénoval ze všeho možného co vlastnilo NATO i WARŠAVO. Synátor se taky trefuje, to se hned projevil poctivý trénink z kuličkovky napodobující M16cku.

 

Po dalším úseku kolojízdy následuje požadavek na rodiče na 5ti metrové vyšplháni na strom a 10ti metrový traverz po lanech. Podle mě je to proti Ženevským konvencím se zacházením se sportovci. To vše zajištěno sedáky, hruďáky a horolezci. Mám smůlu, doprovod synovy kamarádky to zvládá přede mnou (sakra) jako veverka, Vašek to hloupě komentuje „ona je holka, ale ty tati jako kluk to přelezeš rychleji, že“? (zakážu mu večerníček). Traverzuji hlavou dolů, syn mi polehávajíc v trávě žere moje poslední piškoty a chlemtá zbytek mojí kofoly z kejmlu.

 

Jedeme dál. „Tatí, můžeš ještě“?, chci zařvat NE, už jsem asi hodinu mrtev, ale říkám „jo“, on na to „tak mě tlač“. Pravou rukou ho tlačím, nepadám, poprvé někoho předjíždíme.

 

Další stanoviště, kde máme najít v lese volně pohozené cedulky s čísly. „Čekej tady ať se neztratíš“ říkám synovi a vyrážím do mlází. Našel jsem 4ks, prohledal jsem i krtince a jeskyni místního Hejkala, ale víc nic. Kašlu na to, vracím se. Z dálky volám na Vaška „dělej, nezdržuj a sedej na kolo“, on na mě volá, „když jsi tak dlouho nešel, tak jsem tady v okolí našel 10ks“ (no nezabil bys ho?!).

 

Zase kolo a pak další atrakce v hledání barevných cedulek v lesní školce. Výsledek: já 3 cedulky a 3 klíšťáci, Vašek 7 cedulek (vytahám ho za uši, že mě vidí poníženého).

 

Projíždíme úsekem start/cíl, přeji si, aby mě rodina přemlouvala a vábila tak, jako jindy: „taťko nikam nejeď, pojď za náma“. Hned bych šel, ale oni ne, ony obě řvaly „dotoho dotoho“ (rozvedu se a děti levně prodám). Ještě několik etap a snad bude cíl. „Tatí, já na tebe dole počkám“ (asi ho zardousím).

 

Cíl, mžitky před očima, lehám do trávy, ne, je to posečená kopřiva, chladím požahané končetiny ve Svratce, vyhlašování výsledků, ani nevstávám.

 

Naše jména čtou jako první – VYHRÁL JSEM, fakt!

 

III. Epilog pro rejpaly
Ne, cílovou listinu při čtení nedrželi omylem vzhůru nohama! Opravdu jsem vyhrál (no jo, syn taky, vím). Jednoduše a prostě ostatní taky bloudili, našli méně barevných tabulek, střelili míň, netlačili potomky do mírných stoupání, atd…

 

Prvně v životě a zřejmě taky naposled jsem stál na bedně úplně nahoře (ale jo, syn tam taky stál, co furt máte!). Pochopitelně jsem si chtěl nechat diplom pro sebe zarámovat a pověsit do obýváku, ale smutný pohled juniora a vyčítavé pohledy zbytku rodiny mi překazily radost a vyhlídky na vybudování vlastní síně slávy s metálama. S nechutí jsem diplom mlaďochovi odevzdal. Přitom on ten diplom rouhačsky strčil v pokojíku do šuplíku. Vůbec nechápou, jak by ten diplom pěkně ladil s pohárem, který jsem dostal (jako všichni příchozí) na jiném nejmenovaném jihomoravském maratónu. Návštěvám to samozřejmě prezentuji jako výhru, šak sem to ujel celé, tak co a dlouhou! A přísahám, že kdyby mi dovolili zarámovat ten můj diplom, tak bych vedle něj pověsil aji to tričko s nápisem taky jednoho maratónu, který jsem si myslel, že vyhrávám, protože jsem všem ujel, ale to jsem jen strašně zabloudil a najel o 10 km víc.

 

Večer se mě kluk oplzle ptá „a kolik máš celkem 1. míst?“, já odvětil „toto jaro první a mazej si vyčistit zuby a do postele.“ Co hůř, rodině to 1. místo připadlo normální, grrrr no to snad není normální! Oni vůbec nechápou, co to je vyhrát závody horských kol!

 

A tak se tedy zde, v úplném závěru musím podělit o tu radost tady, mezi mně blízkými a obracím se na úzkou obec cyklistů, na vás, na ostatní jezdce na kolech, na závodníky biků i silniček, na hobíky i profíky, na trialisty i dolekopcomjezdce a proč to neříct – na bratry v kole, jen vy můžete pochopit mojí sdílenou radost ze splněného životního snu - VYHRÁT MARATÓN !

 

Hned jak to dopíšu, tak si osuším papírovým kapesníčkem slzu radostného dojetí, vypnu hymnu z kazeťáku a jdu tomu pacholkovi vzít ten diplom (už spí) a budu se dlouho do noci pod peřinou s baterkou v ruce kochat pohledem na číslovku „1.“

 


Důkaz č.1

foto/_0000005085.jpg

 

Důkaz č.2

foto/_0000005086.jpg

 

 



 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 2.82   images/ga_count.png 1439

Tak jsem vyhrál maratón

TitulekAutorDatum
přesný popisMiras04.02.2006 09:38:27
Pane,Vy jste hvězda!Jiří Waldhauser12.01.2006 20:57:21
krásně napsanýVladislav Lepšík12.01.2006 08:54:49
images/line1.gifRe: krásně napsanýRoman Palík12.01.2006 11:06:53
images/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: krásně napsanýBáža13.01.2006 14:54:55
Blahopreju :)Michal Mach12.01.2006 06:07:44
images/line1.gifRe: Blahopreju :)Leoš Bogar12.01.2006 10:14:46
images/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: Blahopreju :)Aleš Gregor12.01.2006 11:33:47
Gratuluju :)Aleš Gregor11.01.2006 10:05:54







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 2
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif