24 hodin MTB v Liberci pod taktovkou Mistra Evropy

22.06.2008 - Pavel Kozlík

Tak to máme zdárně za sebou, krve na trati vidět moc nebylo a proto tu závěrečnou sprchu s kroupami k úklidu trati mohl Haty, s vědomím dobře odvedené práce, klidně odvolat.

S uspokojením můžu konstatovat, že těžší závod jsem nikdy nejel. Letos se totiž sešlo několik faktorů najednou a tím se tento závod, i když jsem ho jel už potřetí, stal zase jiným a alespoň pro mě těžším.

1. Počasí. Předloni bylo ideální, celou dobu sucho, přes den krásně teploučko a v noci teplo. Vloni už to bylo horší, teplo moc nebylo a večerní liják na noc trať probahnil, ale ještě se to dalo. Zato letos byla zima od startu až do konce, minimální teplota 4°C a průměr za celých 24 hodin 10°C, na půlku června docela tragédie. Sice se nekonalo ukrutné ranní ochlazení, které morálkou vždy dokáže slušně zacloumat, to však jen proto, že se ochladilo už v devět večer a vydrželo to celých deset, místo obvyklých hodin dvou. Přesto si ale všichni k tomuto počasí můžeme gratulovat, protože ještě dva dny před závodem meteorologové vyhrožovali deštěm. Počasí však meteorology opět nechalo ve štychu a šlo si svou obvyklou, jinou cestou a první kapky spadly až půl hodiny před koncem závodu. Já už však bouřku s krupobitím sledoval jen zpoza zamlženého okna auta.

2. Soupeři. I když jsem byl připraven dobře, mnohem lépe, než vloni a věřil jsem si, Zdenda Kříž je někde úplně jinde. Je dobře, že se Liberec jel už týden po mistrovství Evropy v Rakousku, kde Zdenda získal mistrovský titul, protože zde, v Liberci, svým famózním výkonem potvrdil, že titul je správných rukách a že ukončení mistrovského závodu po 14-i hodinách kvůli počasí nebyl problém jeho, ale pořadatelů. Takže Zdenda si jezdil v pohodě, prakticky nikým neohrožován a mi nezbylo, než se soustředit na obhájení loňského 2. místa. Byl zde totiž mladý Andrzej Kuchmistrz z Polska, který vloni při svém premiérovém startu na 24 hodinovce skončil na krásném 4. místě, což při jeho mládí a nabytých zkušenostech pro mě znamenalo vážné nebezpečí, neboť letos jsem už nemohl spoléhat na to, že mu časem ukrutně sekne a bude se muset podrobit náročné resuscitaci.

3. Trať. Ubylo několik km asfaltu a dlouhý asfaltový sjezd byl nahrazen technickým sjezdem k brodu. Postupem času se stal sjízdným jen díky tomu, že se z něj nedalo kam odskočit. Ale nebyl moc prudký a v pohodě se dal projet pomalu. Nebezpečný mi přišel akorát rozbitý prudký lesní sjezd, který se nedal ubrzdit a kdo to zkoušel, šel k zemi. Takže tady jako přezrálé hrušky padaly většinou holky. Jedna si lehla napříč těsně přede mnou, že ani nevím, jak se mi ji podařilo minout, ale přesto jsem vlající pravou nohou zavadil o její kolo. Ostatní lesní sjezdy byl jeden velký luxus. Každý je mohl jet, jak se cítil a vždy se dal najít i kousek místa k bezpečnému předjetí. Mi osobně se moc líbil velký lesní sjezd za závorou a asfaltkou a následující pravotočivá vracečka. Celkově byla trať techničtější a těžší, přitom mi ale přišla o dost bezpečnější, než vloni. Pořadatelé si prostě letos mákli, trať projeli a uklidili, takže kde se vloni povalovalo plno klacků a jiného bordelu, letos to člověk na stejném místě mohl smažit, aniž by musel dumat nad tím, jak to dopadne. Trošku mínus byl přejezd přes cihlovou drť a štěrkové parkoviště k technickému výjezdu. Zpočátku jsem ty cihly proklínal, ale časem se to ujezdilo do - pro Furious Fredy - stravitelné podoby.

4. Zázemí. Obrovská kvalitativní změna k lepšímu. Já z toho všeho prakticky zaznamenal jen rezervovaný pit stop, díky němuž jsem se však mohl soustředit pouze na výkon. O ostatních vymoženostech, jako třeba světelné tabuli s průběžnými výsledky jsem se dozvěděl až po závodě. A to je dobře, protože to znamená, že vše v pozadí fungovalo, jak má a ulehčovalo to práci zejména podpůrnému týmu. Ten tvořily Mirka s Dášou, které byly sehrané už z loňska.

---

Start byl tradičně ve stylu Le Mans, ovšem letos to bylo opravdu něco. Vyškrábat se po svahu nad stadionem na louku a po ní skoro až na vrchol kopce, okolo značky se otočit a dolů, přeběhnout dva mosty a kus po rovině pro kolo. I přesto, že jsem se držel hodně zpátky, tepnul jsem si maximálku celého závodu.

Po nasednutí na kolo jsem se vydal ve stopách davu a protože jsem byl řádně oblečený už od startu, nikam jsem nespěchal a jen pomaličku se prokousával dopředu. Proto jsem se ani nezajímal o to, jak jedu, jen bych se zbytečně stresoval. Akorát jsem se po pár kolech potkal se Zdendou v místě kde se na trati míjíme, já dojížděl kolo a on začínal nové, kouknul jsem na čas a stejným místem jsem projížděl zhruba za 9 minut. Takže to muselo být těsně před defektem zadního kola, který mě potkal v šestém kole v tom nepříjemném lesním sjezdu. To už jsem ten sjezd měl vcelku zmáknutý a zřejmě jsem z něj prasil víc, než to tlaku ve Furious Fredovi bylo milé, protože jsem cvakl duši. Její výměna mě stála skoro 7 minut a pak ještě chvilka v depu výměna celého zadního kola, protože jsem nezkoumal, co bylo příčinou defektu a chtěl jsem mít jistotu. A taky jsem ji natlakoval jen na dojetí. Holkám jsem akorát řekl, aby to prohlídly a jestli plášť bude v pořádku, ať mi tam dají bytelnou duši, že kolo zase vyměním. Dáša to špatně pochopila a tu půlkilovou kotvu mi strčila do kapsy. Ale nic tak strašného se nestalo, v příštím kole jsem v kapse měl už zase jen 98 g a v následujícím okruhu přišla na řadu výměna toho kola. To byla jediná technická potíž, co mě za celou dobu potkala, takže bilance více než dobrá. Ztráta pumpy byl jen detail, už z dálky jsem to Mirce ukázal a ta mi podala náhradní. Krátce po defektu, okolo 7-8 kola jsem se poprvé dozvěděl, jak jedu, že jsem zatím třetí, se ztrátou asi 10 minut na Andrzeje. To mě hodně potěšilo, protože nebýt defektu, dýchal bych mu na krk ještě za světla.

Zdenda jel pekelné tempo a neustále se mi vzdaloval. Teď - po závodě - už vím, že tempo, které jel, byl jen jeho standard, stejně tak, jako jsem svoje standardní tempo jel i já. Rozdíl je jen v tom, že jeho standard je podstatně vyšší a proto to tempo pekelné připadalo mi, ne však jemu samotnému. No a vo tom tenhle závod je, nasadit svoje tempo a vydržet ho jet celou dobu.

Už od večera byla ukrutná zima, takže jsem ani moc nepil a zbytečně se zastavovat v depu jsem taky považoval za velkou chybu a proto jsem holkám furt říkal, ať zalezou někam do tepla, že se v noci obsloužím sám, ale to ony ne. Člověku se to až nechce věřit, ale opravdu mě poctivě obskakovaly po celou dobu. Neuvěřitelné!

Noční jízda je na tomhle závodě jedna velká paráda a vždycky se na ni těším. Světla jsem měl stejná jako vloni, dvě 5 LED blikačky a mezi nimi 5 W Sigmu Mirage. Čtvrté světlo bylo pro všechny stejné, neboť jím byl nádherně svítící Ještěd.

Zvláštní bylo, že mi letos ve sjezdu 2 x vypadl káblík z Mirage, zatímco vloni ani jednou. Situace sice zajímavá, ale ty blikačky to v pohodě usvítí, takže nic nebezpečného. Akorát poprvé mě to lehce zaskočilo, protože jsem nevěděl, co se děje a zprvu si myslel, že světlo pošlo.

Po setmění jsem se začal potkávat se Zdendou a Andrzejem. Se Zdendou proto, že mě dojel o druhé kolo a Andrzeje jsem zase dojel já a chvíli jsme se střídali na 2. – 3. místě. Zdenda mě dojel v tom dlouhém asfaltovém kopci, který jsem pravidelně využíval k pití a jídlu. Zrovna jsem spokojeně žvýkal řízek ze šťavnaté krkovičky a přikusoval k němu suchý rohlík. I přes tu tmu bylo vidět, jak Zdendovi málem vypadly oči, když se přesvědčil, že si z něj legraci nedělám a mám opravdový poctivý řízek. Ty řízky byl moc dobrý nápad. Žádné rychlé cukry. S nimi hlaďák rozhodně nehrozil. A ve 4°C by hlaďák mohl být hodně velký problém. Samozřejmě, že jsem byl zvědavý, na co jezdí Zdenda. Ale žádné překvapení se nekonalo – jako každý správný závodní kůň - na oves.

Častěji jsem se ale v noci potkával s Andrzejem. Zatímco já si jel svoje poklidné a pravidelné tempo, Andrzej za to vždycky vzal, dojel mě nebo i předjel, ale pak dlouho seděl v depu. Když mě dojel a nebylo to moc rychlé, jezdil jsem za ním pokud to šlo a když jel hodně rychle, nechal jsem ho raději jet. Jednou jsem za ním takhle jel celé kolo. Zatímco ale já depem jen projel, Andrzej tam zastavil a vydržel sedět hodně dlouho. Tímto způsobem jsem se mu neustále vzdaloval a ráno už měl proti němu k dobru 3 kola.

Dopoledne jsme se na tom dlouhém asfaltu sjeli všichni tři a jeli spolu až nahoru. Situace docela zajímavá. Ve sjezdu jsem ale tradičně zůstal pozadu. To už ale bylo v podstatě jasno, jak závod dopadne a nebylo třeba se zbytečně zrakvit. Zdenda měl dostatečný náskok přede mnou a já měl dostatečný náskok před Andrzejem, takže Zdenda i já jsme už jezdili v klidu. Ne tak ovšem Andrzej, protože sice stále jezdil na 3. místě, ale před Morganem Pilleyem z Austrálie bezpečný náskok ještě neměl a musel jet. Proto, když se naskytla možnost jet se Zdendou, tak ji využil, držel se ho a získával tak cenné minuty. Vedlejším produktem takovéto jízdy ovšem bylo, že se utavil a stejné minuty pak ztratil v depu. Zřejmě ale i víc. Každopádně si to třetí místo uhlídal a naplnil tak předpoklady, že si proti loňsku polepší.

Díky rezervovanému pitstopu a servisu, který mi do poslední chvíle obětavě Mirka s Dášou poskytovaly, jsem nemusel zastavovat ani pro pití, které mi Mirka podávala za jízdy a mohl jet pořád pryč, což je obrovská kvalitativní změna proti předešlým ročníkům. Žádné zbytečné zdržování a tuhnutí zimou a následné složité dostávání se zpátky do tempa. Stejně tak při technických problémech. Už zdálky jsem holkám ukazoval, co budu potřebovat a když jsem k pitstopu dorazil, vše bylo nachystáno. To vše znamenalo obrovskou úsporu drahocenného času, který jsem si pak mohl dovolit proflákat na konci kvůli velkým rozestupům mezi prvními třemi.

Ráno mě začalo bolet pravé koleno a musel si na něj obléknout ještě jeden návlek i přesto, že jsem jel navlečený už od startu. Naštěstí to zabralo a mohl jsem závod dokončit. Jinak jsem měl preventivně hřejivou náplast na levém rameni a pravém kyčelním kloubu. Na něm jsem si navíc po celou dobu vezl i rukavici a díky všem těmto opatřením jsem krom toho kolena neměl žádné potíže, což mě příjemně překvapilo. Taky jsem po celou dobu jel v zimních tretrách. Takže spíše než jako na závod, byl jsem oblečený na pohodovou zimní projížďku. Díky tomu jsem ale tento dlouhý závod mohl dokončit a to bez jakýchkoliv následků. Cenou za to ovšem bylo značné nepohodlí a zřejmě i nižší výkon, ale hlavně úplně sedřená kůže na zadku. Proto byly pro mě poslední kola neskutečným utrpením a když to šlo, jezdil jsem je většinou už jen vestoje. To byl taky důvod, proč jsem závod v souladu s pravidly ukončil už 1,5 hodinu před koncem. Sice jsem se tak připravil o možnost nastoupat vytoužených 10 km, protože mi do nich chybělo pouhých 445 m, což by dvě kola, na která mi ještě zbyl čas, dala, ale to člověk říká dnes, když zase může sedět.