Celodenní Liberecký (dietní) sadomaso

22.06.2008 - David Granát

24 hodin! Pro právě narozený dítě víc než celý život, pro někoho okamžik jako lusknutí prstů, den jako každém jinej, pro mě (a asi i pro dalších pár lidí) o víkendu 14.-15.6.2008 celá věčnost. Nevím sice proč, ale vyrazili jsme s Andrejem a doprovodem do Vesce na již klasickou „čtyřiadvácu“. Po loňské zkušenosti jsme tentokrát už věděli, do čeho jdeme – a přesto jsme se nepoučili.

Změna zázemí i trasy bylo jen k lepšímu, pořadatelé všechno zvládli na jedničku s hvězdou. Četl jsem na webu stížnosti na záchody. Inu, nemůžu se k nim přidat. Sice jsem je měl na dohled od našeho ležení, ale kromě skutečně veřejného čůracího sloupku jsem je nepoužil. Držel jsem se hesla, že závodník vypotí i ho… A vypotil!

Letos nám nutnou společnost dělala Monča a moje drahá polovice Lucka. Ta si myslela, že si odpočine od dětí, ale neprozíravě si vzala to největší, nejhorší a nejnáročnější sebou – mě! Takže si neodpočinula, ale musim uznat: držela se nesmírně statečně. K tomuto doprovodu se přidali večer v sobotu ještě mechanici k pohledání: Romes a Láďa. Bylo to nadmíru prozíravé, neb jsme je hned využili. Bez těchto 4 lidí, kteří se neustále a neúnavně motali kolem nás, kolem kol, sledovali časy, budili, burcovali, připravovali jídlo a pití, když už se nám nechtělo udělat jedinej zbytečnej pohyb, sušili hadry, uklízeli, připravovali ležení a masírovali bolavé nožičky, by to prostě nešlo. A to říkám naprosto vážně, takže ještě jednou zní do éteru moje: „DÍKY“.

Závod rozběhl a rozjel Andrej. Letos jsem přijel osobně bez ambic na nějaký umístění. Jenže po pár kolech se ukázalo, že zatímco dva roboti z Vokolek Cycling Teamu mají nadměrný přísun jaderné energie a jezdí kapku jinou ligu, taháme se s kolegy z Cyklomaxu a zasloužilými několikanásobnými vítězi „24 hodin“ o druhý místo. Furt jsme se dojížděli a odjížděli. Vypadalo to na bratrovražednej boj mezi Cyklomax dresama. A pak najednou kolem osmý večer přijíždí Roman Šastný do depa a nikdo ho nestřídá. Na moji otázku, kde má kolegu, mi podal ruku a popřál hodně štěstí. Odstoupili po osmi hodinách ze druhý nebo třetí pozice. Je to škoda. Prohodili jsme pár slov, dostal jsem taky nějakou tu radu a chlapáci vyrazili do Hradce domu, do postele, do pohodlí, pod teplou sprchu. Ó, jak líbezná představa. Závod v osm hodin večer totiž ještě ani pořádně nezačal.

A málem jsem měl za to, že ani nezačne. Andrej se za Romanem doplazil do cíle a hlásí, že je mu blbě od žaludku, Lucka mi vzápětí říká, že má Andy křeče do břicha. Super! Co teď? Hlavou mi víří možnosti dalšího postupu. Varianta A: dá se do kupy hned a pojedeme dál, jakoby se nic nestalo. Varianta B: bude mu blbě tak, že skončíme a litr za startovný spláchneme takříkajíc do toalety bez výsledku a navíc z druhého fleku. Varianta C – ta ze všech variant nejhorší: bude se dávat do kupy dlouho a já zatím bídně zhynu krouže na 12,75 km dlouhým okruhu. Naštěstí se konala varianta A, Andy se srovnal po zázračný medicíně jménem Gambrinus, kterou tímto vřele doporučujeme a jezdil jako smyslů zbavenej.

Já jsem sice nebyl indisponován zdravotně, zato se mi nevyhnuly technické potíže (stejně jako loni): nejprve pomalý defekt na zadním bezdušáku (Romes se dušoval, že bezduše jsou absolutně super, žádný defekty – já už za dva měsíce chytnul 2), a pak přetrženej řetěz. Je s podivem, že oba defekty se staly v okolí depa, takže jsem v prvním případě jen prohodil kolo (náhradní jsme vezli několikery) a v druhém případě jsem řetěz roztrhal na kopci nad cílem, takže jsem dojel z kopce a doběhl do cíle. Navíc se akorát střídalo, takže Andrej byl nachystanej. Jen mu bylo divný, že běžím vedle kola. To mi vytknul i Michal Prokop, takže jsem se pak rozhodnul, že na tom kole budu teda už jen jezdit. Jo, nemyslete si, že to přetržení řetězu bylo zaviněný třeba špatnou údržbou, křížením nebo opotřebením: je to jen a jen moje ukrutná síla, co to způsobilo.

V tuto chvíli jsem asi nejvíc ocenil práci mechaniků: jen jsem jim předal kolo a oni se na něj vrhli jak supi a nejtovali, mazali, dohadovali se a hlavně, hlavně to opravili. Sice to pak nějak cvrkalo, ale už jsem to dopinkal až do sladkého závěru.

Nejhorší chvíle byly pro mě od rána tak do deseti hodin: jezdili jsme po noci zase tři rundy a já měl fakt dojem, že už to nedám. Čas se vlekl a já se hrozil, že budu muset znovu a znovu na tra. Stáhli jsme střídání na dvě kola, a pak přišlo Andyho poslední kolo. Luxusní náskok na třetího znamenal, že poslední kolo jezdit nemusíme. Jenže Andrej to chtěl mít pojištěný, a tak když se objevil na oválu v 11:08 nebo tak nějak, bylo mi jasný, že musim ještě zatnout zuby a jet. Trvalo mi dlouho, než jsem se s tim psychicky srovnal. Navíc jsem pozoroval oblohu a srovnat se s tím velikým, nehezky černým mračnem co táhlo od Ještědu, to bylo dost složitý a asi ještě horší než s odjetím posledního okruhu. Ale jakýpak rovnání: hurá na poslední okruh. Kopce se ke konci zdály strmější, převody se řadily lehčí, nohy byly nějak kyselejší. V posledním úseku stoupání začalo hřmět. Tak jsem se rozhod, že tomu dám kouř a pojedu co možná nejrychleji dolu. Ale už bylo jasný, že se koupeli nevyhnu. Záclony deště se blížily a já jim jel vstříc. V posledním asfaltovým stoupání k dálnici mi začaly do helmice bubnovat kroupy. Ale to už bylo jedno. Věděl jsem, že moje poslední kolo, lehce pod 40 minut má hodnotu stříbra a to mě hřálo. I kdybych zas přerval řetěz, dobelhal bych se do cíle včas. Ještě na sebe naházet v posledním sjezdíku trochu toho bahna, co jsem do tý doby jen dýchal ve formě prachu a už se sunu k poslednímu pípnutí čipu na koberci. Píp! DJ Roura nás ze svého pahorku zdraví, já zvedám ruce a diváci… nikde: všichni jsou zbaběle zalezlí v autech, maringotkách, stanech, hospodě, nikdo mě nevítá, nikdo mě neobdivuje, se na to můžu… !

Ale jsem šastnej, že jsem to prožil a přežil. Ukrutná průtrž doprovázená krupobitím trvá snad 40 minut. Ležím polonahej v kufru našeho kombíka, přes sebe deku a čekám, kdy se mi do nohy zakousne křeč.

Po „deštíku“ se rychle myju a balíme. Ještě to ani nemáme, a už je tu další pozdrav nebes. Proto se pod střechu stěhuje všechno: aparatura, DJ Roura, všici lidi chtiví výhry v tombole a taky stupně vítězů. Někteří, zvláště ti sólisti, usínají na lavici, povalují se po lavicích, přátelích, manželkách i úplně cizích lidech. Lidi jsou si tu nějak pro tom prožitým dnu blíž J. Po tombole přichází vyhlašování vítězů. Je škoda, že jsme si zvykli oceňovat jen ty nejlepší, nejvýkonnější, nejrychlejší… Myslím, že všichni, kdo přijeli a dojeli, zaslouží obdiv. Někteří to jeli teda, podle výsledků, vyloženě na pohodu, ale nakonec proč ne. Největší obdiv zaslouží sólo jezdci a jezdkyně. Bylo mi ctí na trati dvakrát doprovodit vítěze sólistů, Zdenka Kříže. I když teď mě napadá: já mu visel za zadním kolem jak na gumě a podruhý – to bylo někdy dopoledne v neděli – mi prostě svým strojovým tempem v kopci odjel. Takže o doprovod v pravým smyslu slova se nejednalo. Teda nevim, jak tyhle lidi fungujou a co papají.

Vracím se ještě k letošní trati: byla naprosto super: o dost t잚í než loni, víc terénu, prostě paráda. Počasí vyšlo přesně na den: pokud by začal závod o 24 hodin později, tak snad ani nevytáhnu kolo z auta a jedu zase domu. Zázemí se mi zamlouvalo, za sebe nemám k pořadatelům jedinou výtku: jídla bylo dost, pití taky, značení trati parádní, časomíra fungovala luxusně, prostě super. Ale když si vzpomenu, jak jsem byl vyšitej, jak se mi chce ještě teď v úterý, kdy tohle píšu, spát, tak myslim, že už nikdy víc. Jenže, nikdy neříkej nikdy…