26.4.2009 - Pardubice, MTB maratón a moje skoro poslední místo v závodě

28.04.2009 - Roman Stibinger

Ve čtvrtek 24.4.2009 jsem si sedl na pár minut k PC a úplnou náhodou jsem narazil na stránky PARDUBICKÉHO MTB MARATÓNU. Jelikož jsem vůbec, ale vůbec nepřemýšlel o tom, do čeho jdu, řekl jsem si, že bych si mohl dát přípravu na Malevil, kam jsem se již přihlásil, ale ještě nazaplatil startovné. Vyrazil jsem tedy v neděli brzo ráno a kolem osmé hodiny ranní již byl pod Kunětickou horou, nejvyšším to místem pardubicka. Stan pro prezentaci se ještě dostavoval a vše se již chystalo. Ujistil jsem se, že závod bude rovina, ale Tomáš PETR, ředitel závodu nám později při seznámení s tratí prozradil, že na trase máme přichystané překvapení. Vyzvedl jsem si startovní číslo a “poukázku” na gulášek a vydal se zpět k autu převéknout a nachystat vše potřebné. K mému překvapení se celkem rychle začalo parkoviště plnit přijíždějícími a tak jsem se vydal prohlédnout si a nafotit místní malý ranč, který skoro připomínal Malevil.

Měli tam pštrosy, daňky, muflony, zubry, divoké kozy a já nevím jaká ještě zvířata. Dokonce u hospody, kde jsem parkoval měli i mývala, který volně pobíhal venku, házel kamínky po zaparkovaných autech (zrovna se “pral” s nějakou “zakousnutou” slepicí, či co to bylo) a když jsem ho chtěl vyfotit zblízka, tak začal nedůvěřivě vrčet, jako kdybych mu chtěl tu “pochoutku” vzít.

Čas utíkal celkem rychle a začala se blížit 11tá hodina, čas to startu závodu. Již oblečený, připravený se přesouvám na biku do prostoru startu a vůbec neregistruji, že mě zdraví protijedoucí biker. Vyklubal se z něj Tom Bek a udělal mi radost, že na závodech 160km od domova budu i někoho znát. Lehce jsme dali řeč a po chvilce se již po rozpravě o trati zařadili do startovního balíku, který čítal cca 100 bikerů. Vůbec jsem neregistroval, zda-li na této “místní” akci jsou nějaké známá jména a naivně si představoval, že to bude pohodová “vyjížďka”. Jeli jsme jeden zaváděcí okruh cca 7 km a pak dva ostré okruhy po 22 km. První nájezd do zaváděcího kola po asfaltu byl celkem v pohodě, ale jakmile jsme vlítly do “terénu”, tak se vepředu jela podlaha. Ona se jela asi již od startu, ale díky tomu, že jsem stál skoro až vzadu, tak jsem to moc neregistroval. Jak jsem psal, znal jsem jen mapu závodu a asi se nechal “ukolébat” představou, že to bude pohoda. Svítíčko slunilo, větřík foukal tak akorát, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Sedmikilometrový zaváděcí okruh byl celkem OK, další kola jsme ho měli jet opačným směrem, jako součást těch větších okruhů a ač jsem jel celkem svižně nejelo se mi špatně. Na to, že jsem v roce 2009 měl do té doby najeto cca 250km, to nebylo špatný. Když se přes silnici najelo do prvního 22km okruhu, tak se mi lesní cesty líbily. Nikde žádný moc velký terény, většinou pořád největší placka, ale cítil jsem, že valná většina “účinkujících” v tomto leteckém dnu s větrem o závod, (pardubicko bylo snad nejvích postižené nedělní vichřicí) bude někde přede mnou. Chytil jsem se nějakého bikera s bikerkou, kteří jeli spolu a na zádech měli napsáno FOLLOW ME, tak jsem je následoval. Vítr začal foukat na otevřených prostranstvích víc a víc a to nás mělo čekat ještě to nejhorší. Asfaltovým stoupáním jsem se dostal do prostoru startu a cíle a vyklopil do sebe jen kelímek s iontama. Parádním singlem se spustil k silnici pod hradem a tam začal teprve mazec. Klesání co jsme v zaváděčce jeli dolů, jsme tentokrát v protisměru stoupali. Navíc nás zavedlo do hustýho singlu, který se klikatil, zvedal a zvedal, ale neslezl jsem. Už v tento okamžik jsem tušil, že v dalším kole bude zle, ale jel jsem co to šlo. Začalo mi “docházet” a byl jsem rád, že se singl zase mírně srovnal a pak se zlomil v krátký “padáček”. Poté jsme prosvištěli kolem pár domků a zas najeli na otevřené louky, kde to začínalo fičet. Sice s úsměvem, ale s vyčerpáním (nemám najeto a je to sakra znát) jsem si dal svůj cíl dojet do cíle pro tričko a taky nikdy jsem žádný závod, ať byl sebetěžší nevzdal. Parádníma lesníma singlama a též po úzký pěšině, pod kterou teklo Labe jsem se dostal k místu pod Kunětickým hradem a pak přišlo “zpestření” závodu v podobě singlu, který se nedal ale fakt nedal vyjet a tlačil ho jistě i pozdější vítěz. To byl na mě už fakt masakr, ale vyškrábal jsem se na vrchol pod hrad a nasedl na bika. Po asfaltu jsme jeli opět jen kousek a už jsme se otáčeli doprava a zas prolítli kouskem terénu. Kdybych měl najeto, tak by se mi to líbilo, ale když se opět trochu zvedla trať do kopce a donutila mě nahoře na hraně slézt, začínal jsem toho mít “plný brejle”. Prostě už na to nemám. Smířen se svým osudem posledního, kdo protne cílovou pásku, jsem si zopakoval svůj cíl dojet a vydal se pokořit druhé dvaadvacetikilometrové kolo závodu. Vyloženě jsem už jel místama na prostřední placku, zobal jednu GT protikřečovou tabletu za druhou a užíval si parádní přírodu a okolí. Bylo mi vše jedno, vždyť oni na mne v cíli počkají. Nikdo mě už nepředjížděl a tak jsem si občas zastavil, poohlédl se po okolí a pak v klidu pokračoval. Když jsem projížděl místem cíle (ještě jsem musel zvládnou ten šílenej krpál, pak pole, les a “výběh” tak tam určitě už skoro všichni byli. Na ionttankstelle jsem vůbec nezastavil, pustil se singlem dolů a pod kopcem do sebe kopnul Speed-Up, ale ten mi vůbec nepomohl. Na to nejlehčí co na biku mám jsem “odkroutil” asfaltové stoupání s tím singlem, kde jsem začal tušit předchozí kolo, že další kolo to tady bude ještě horší a opět toužebně očekával malý sjezd, kde si nohy alespoň trochu odpočinou. Pak to vše ale začalo! Přicházela ta vichřice a já sám a osamocen bojoval nejen s morálem slézt z kola, ale i s tím, že na křižovatce pod hradem jsem chtěl jet už k tomu “výlezu” a poctivě se udat, že jsem to nezvládl celý do konce. “Prdlajs, pojedeš to celý”, řekl jsem si a vydal se na polní cestu. Kontrola mě “odkontolovala” a dojel mě nějaký borec, který se později někam ztratil a to znamená, že mi ujel. Po absolvování onoho pekelného “vylezu” a odjetí cca 500m do cíle zjistil, že poslední závodník dojel cca 18 minut za mnou. Klasifikoval jsem se jako předposlední, což mi upřímně bylo v ten okamžik jedno a byl bych rád i za poslední místo.

V cíli jsem poklábosil s Tomem Bekem a nacpal se výborným guláškem. Poté jsem již celkem fit nafotil vyhlašování výsledků a předávání cen. Prohlédl si zběžně Pardubice a část cesty domů přemýšlel o tom, jestli ještě vlezu někdy na bika při nějakém závodě. No nejspíš NE, radši budu již jen fotit a třeba se s tím mým focením i zlepším, kdo ví?

Závody dopadly takto:

Celkově vyhrál Martin Horák z Cyklomaxu v čase 1:45:44.6 s průměrem 28,4 km/h. O tři a půl minuty za ním dospurtoval Filip Adel z Budvaru Tábor a minutu po něm pásku proťal třetí Aleš Kestler až z Ostravy. Mezi ženami zvítězila Ilona Bublová z Cyklomaxu, druhá dojela Bohdana Půlpánová z TOPESTa a třetí pásku protla pardubická Petra Pibylová. Tom Bek obsadil pěkné 24 místo, za což mu gratuluji a já byl tedy předposlední. Kompletní výsledky naleznete v pdf. Přílohách.

PARDUBICKÝ MTB MARATÓN se mi jako celek líbil. Nemuselo tolik foukat, ale to se nedá ovlivnit. Jelo se v nádherné přírodě a pokud by pořadatel na příští rok lehce zlepšil značení tratě, (já jsem nebloudil, ale myslím, že některé značení bych lehce viditelněji přemístil) za sebe mohu říci, že ač je to sic místní ale parádní akce, které mám radši než masovky typo Kolo pro život, doporučil bych ho všem, co mají do Pardubic relativně blízko a chtějí si pěkně zazávodit. Zároveň se můžete pokochat pěkným hradem na Kunětické hoře a navštívit Pardubice, či třebas Chrudim.

Fotogalerii z akce od organizátorů závodu naleznete ZDE.

V celé fotogelarii jsou rozeseté fotky z obou kol "výběhu".