o závodech

11.09.2009 - Pavel Kozlík

foto/_0000097805.jpg
Vimperská 24, která se jela o víkendu 5. – 6. září 2009, byla posledním závodem čtyřdílného seriálu GP 24 hours MTB, když v něm nahradila loňskou tragickou Jistebnickou 24. Tím nemám na mysli, že tam někdo umřel. Umřela totiž sama Jistebnická 24 a to nejspíš proto, že byla hned po narození ponechána napospas dnešnímu světu a tak sama a bez pomoci pošla ještě dřív, než se stačila pořádně rozdýchat. Účast několika hvězdných jmen, jako je Zdenda Kříž, Tomáš Trunschka nebo Radek Šíbl je sice hezká, ale to samo o sobě ještě nezaručí, aby se na to taky dalo koukat a vypadalo to jako závod. K tomu je potřeba něco víc - křoví, které tvoříme my ostatní, plebs. A to v Jistebnici scházelo .

 

Stalo se. Ale z krizového vývoje se lze poučit a to pořadatelé Vimperské 24 udělali dokonale. Určitě nejsem sám, koho Vimperští kontaktovali. Mile mě to překvapilo a rád jsem jim svým skromným dílem pomohl. Nic to nestálo ani mě ani je (Petra jedno kafe ), jen jsem si udělal hezký výlet do Vimperku, projel si trať s Petrem Samkem a jejím tvůrcem Honzou Jedličkou, popovídal si při kávě s Petrem a napsal o tom článek. Prostě tři lidi se sešli a dělali jen to, co je baví, ale výsledkem bylo, že toto setkání bezpochyby významně pomohlo tomu, co dělá závod závodem – optimální účast a dokonale připravená trať .

 

foto/_0000097734.jpg
foto/_0000097735.jpg
Samozřejmě, že nějaká účast by byla i beze mě, ale proč toho nevyužít, když jsem dostatečně profláknutý, pomalu doyen 24 hodinovek a moje články čte spousta lidí. A jak jsem o víkendu zjistil, Petr je navíc člověk, který dokáže nejen naslouchat, ale i brát vážně, co mu člověk říká. O víkendu jsem byl totiž doslova šokován podobou trati, protože co závodníka může zajímat více, než trať a ta byla k nepoznání od té, kterou jsem si s ním před měsícem projížděl. Samo, že trať by byla upravena i bez mých připomínek, ale to, že byly zakomponovány prakticky všechny a dokonce ve větším rozsahu, než jsem si dovolil doufat, není jen tak a opět se musím skromně poplácat po rameni, doufaje, že jsem k tomu maličko přispěl. A když si uvědomíme, že trať a její příprava byla svěřena jedinému člověku - Honzovi, který tomu navíc evidentně rozumí, je nám jasné, jak klíčový význam pro konečný úspěch závodu pořadatelé trati přikládali. Při její tvorbě bylo například pamatováno i na takové důležité maličkosti, jako je průjezd uměle vytvořenými úseky, kde nebyly žádné nesmyslně ostré kličky a zatáčky a všechny tyto úseky byly vedeny tak, aby se daly přirozeně a plynule projíždět .

 

Samostatnou kapitolou pak bylo zabezpečení, úprava a udržování trati v průběhu celého závodu, protože ty lesní sjezdy dostávaly pořádně zabrat a bez jejich pravidelného čištění od vyoraných kamenů a volných klacků by se staly buďto úplně nesjízdnými nebo alespoň zbytečně nebezpečnými. Počítám, že celý okruh tak nepřetržitě zabezpečovalo 10 – 15 ochotných lidiček a vzhledem k zimě a délce závodu ani netuším, kolik jich mohlo být celkově.

 

Ale dost už dlouhého úvodu, který jsem si však nemohl odpustit, protože tu spoustu práce nemůže vidět někdo, kdo přijde k hotovému, ale pouze ten, kdo viděl stav i na počátku. A přestože já se zajímal pouze o trať, předpokládám stejný přístup i k přípravě všeho ostatního a teprve pak člověku dojde, kolik úsilí příprava takového závodu obnáší.



Trať a počasí
foto/_0000097800.jpg
Jó trať, tak ta byla masakrózní. Pomalu to na kořenech kodrcalo nahoru a pomalu to na kořenech drkotalo dolů. Mezi tím se poskakovalo na kořenech i po rovině, ale bylo i něco málo zámecké dlažby, asfaltu a šotoliny, kde to sice hodně foukalo, ale kdy se vcelku pohodlně taky dalo strčit pár rohlíků do břicha. Zima ale byla po celý závod ukrutná. V noci teplota klesla ke 4°C a přes den se nedostala přes 14°C, v průměru za celý den mi Polar naměřil 9°C. Na to, že noc před závodem byl skoro hodinový liják, byla trať v hodně dobrém stavu. Kořeny pomalu usychaly a díky tomu, že trať byla i hodně pomalá, tak bláto, pokud někde bylo, vůbec necákalo. Podle propozic měl okruh 9 772 m s nastoupanými 307 metry . Hlavní kopec byl únavný svojí délkou a tím, že byl místy rozmáčený. Ostatní kopce nebyly únavné délkou, ale děsily svojí strmostí a množstvím. Je hezké takový kopec vyjet párkrát, ale co třeba po takových 8-i hodinách? To akorát měsíček, den po úplňku, celých dlouhých 10 hodin sledoval naše trápení, kdy nohy už kloudný převod nevzaly a když udiven a znaven šel spát, nám do konce závodu stále ještě zbývalo 6 hodin. Mezitím se lesní sjezdy změnily k nepoznání a dílo zkázy dopoledne dokončili odpočinutí a rychlí jezdci.


Start a moje taktika
„S přírodou se bojovat nedá a tak nezbývá, než se přizpůsobit tak, aby se to nepodepsalo na zdraví. V mém případě na kloubech a to znamená pořádně se oblíknout. Jenomže tak se sice dá jezdit, ale už ne závodit, o podání normálního výkonu ani nemluvě. Proto ani nemá smysl honit minuty v depu a tak si vystačím s tím, co občerstvovačka dá. Aspoň nebudu moc otravovat Ječňákovu čtyřku, která se mi nabídla se supportem. Tímto tedy pravděpodobně vezme za své můj cíl, kvůli němuž jsem do Vimperku původně jel a můj předem avizovaný pokus o zdolání 10 výškových km a tedy alespoň 33 okruhů se promění na pohodovou turistickou podzimní projížďku. Takto nezávodně pojatá Vimperská 24 však může být hezká i přes nepřízeň počasí. Měl bych si zarezervovat půlku jednoho ze selátek.“ S těmito myšlenkami jsem v poledne nastupoval ke startu, který proběhl jako u všech 24 hodinovek - běžeckým úsekem ke kolům.

 

foto/_0000097778.jpg
foto/_0000097779.jpg
V klidu jsem si mezi posledními dopoloběhl pro kolo, nasedl a pomaličku se vydal na trať. Hned pár set metrů od startu byl kratičký lesní sjezdík jen pro jednoho, kousek dál pod ním lávka přes potok a za ní několikametrový kořenový výjezd, kde to člověk jednou dal a jednou ne, takže opravdu nebylo kam spěchat. Kdybych si vedl statistiku, tak počítám, že víckrát jsem ho nedal, než dal. Zkoušel jsem to různě celý závod, ale byla to opravdu loterie. O nic tady ale nešlo, člověk si když tak šlápl na zem a jel dál. Pár set metrů lesem mírně dolů a na poměry tohoto okruhu celkem rychle, k domku, kde se to na pár desítek metrů zalomilo prudce vzhůru po polehlé trávě. Ve druhém okruhu jsem si tady všiml, že mám měkké zadní kolo. Nahoře jsem zastavil a vyměnil duši. Nafoukat Nanoraptor malou pumpou je ale dřina na hodně dlouho, takže jsem do něj dal jen tolik, aby se na tom dalo bezpečně jet. Ale nízký tlak mi kupodivu vyhovoval, tak jsem to nechal tak a jezdil. Duše už byla stará, přesto však stále ještě ucházející , takže večer jsem musel požádat Ječňáka aby mi ji trochu přifoukl. Že prý mi do ní natlačil 5 rychlých psů, povídal. Počítal jsem, že do noci ti čerství psi pojdou a budu je muset zase doplnit, ale duše kupodivu vydržela až do konce. Asi se utěsnila tím práškem nebo něčím, co v duši bylo, když se dala do pohybu. To byl můj první a poslední defekt duše, protože dovezený připínáček do cíle v předním plášti nepočítám.

 

Nafoukal jsem tedy kolo a po pár stech metrech louky vjel na asfalt. Asi ve 3 – 4 kole jsem tady spatřil Tomáše Beka při rozborce kola . Odtud už jsem jen stoupal a taky pravidelně jedl rohlíky, protože to nejdříve bylo pár set metrů mírně po hladkém asfaltu a bylo dost času na rozvážné žvýkání, však víme. Přišla křižovatka (kde jsme se míjeli při návratu z kopce lesem), zatočil jsem na horší cestu po rovině, která vyústila do lesa na šotolinu a hlínu do toho únavného stoupání. K jeho konci se začínaly objevovat kořeny a ty už jen houstly. Pár set metrů mírně a rychle dolů, kousek šotolinové cesty, kde to nepříjemně foukalo a pravoúhle doprava do asi 100 m dlouhé prudké mýtiny.

 

foto/_0000097780.jpg
foto/_0000097781.jpg
Nevím jak ostatním (teda vím, podle toho, co jsem viděl ), ale mi se ten kopec jezdil hodně dobře, protože pod ním jsem byl odpočinutý z té rovinky, kopec byl krátký, suchý a vstoje to neklouzalo a dal se proto pohodlně a rychle vyjet, přejet pár rozměklých muldiček a hned za nimi založit velkou pilu, stále vstoje to rozjet a až tady si sednout a při slušné rychlosti mírňoučce vzhůru vydýchávat, protože po chviličce už následoval jen několikakilometrový hlavní lesní sjezd. Chtělo to jen maličkost – mít sílu v tom kopci utáhnout prostření placku s aspoň 28 vzadu, jinak člověk musel sedět a kvedlat nesmyslný převod. Nebo jít pěšky. A obojí žere čas a to první navíc i kyslík. To byl i důvod, proč mě mnozí a jistě s uspokojením , mohli vidět chodit pěšky asi 50-i metrový krátký prudký úsek pod zámkem od dvou patníků uprostřed cesty. Celý zámecký kopec byl totiž příliš dlouhý na to, abych ho mohl výše popsaným způsobem vyjet celý až úplně nahoru. Ne, že by to nešlo, nohy měly slušný tah po celých 24 hodin, jinak bych to nemohl jezdit vůbec, ale musel bych jít do vyšších tepů a k tomu už od konce noci moc chuti nebylo. Takže jsem to řešil tak, že k patníkům jsem rychle vyjel, za nimi slezl a při chůzi se vydýchával. Tak jsem překonal nejprudší úsek na zámecké dlažbě, srovnal tepy a před vjezdem na nádvoří zase nasedl a poměrně čerstvý jsem mohl vylítnout úplně poslední zalamovák z nádvoří (večer jsem zde viděl Tomáše Beka provádět sborku kola ) přes vrata vzhůru, založit velkou pilu, stále vstoje to rozjet a až tady si sednout a při slušné rychlosti tentokrát mírňoučce dolů se vydýchávat. Tady docházelo k docela legračním situacím, kdy borec za mnou viděl, jak lezu z kola, šnečím tempem mě předjel, abych vzápětí okolo něj v tom největším krpálu za vraty prolítl, založil šajbu a zmizel. Občas se našel někdo, co si myslel, že s ním chci závodit a šel po mně, ale to já neřešil a jakmile jsem dosáhl potřebné rychlosti, svěsil jsem nohy. No a odtud už to bylo jen kousek po asfaltu a vjíždělo se na cílovou louku, kde jsme se v protisměru míjeli s těmi, co mířili po asfaltovém sjezdu do arboreta.

 

Tímto způsobem jsem jezdil prakticky všechny krátké prudké kopce a protože jich na trati bylo opravdu hodně, založil jsem na tom svoji taktiku, která mě po 24 hodinách dovedla vítězně do cíle. 24 hodinovka totiž není o tom, kdo bude nejrychlejší z kopce, ale o hospodaření se silami. A na takto těžké trati s množstvím prudkých stoupání navíc i o tom, komu déle vydrží síla jezdit v nich těžké převody. Proto jsem při přípravě na tento nádherný a těžký závod zařadil pár několikahodinových švihů v kopcích, které občas měly i přes 20% a kdy 44/28 byl nejlehčí převod, co jsem jel. Po takovém švihu se mi vždy tak 2 dny na kolo vůbec nechtělo nebo jsem byl chcíplý a sotva točil klikami, ale o víkendu, jako bych to našel .

 

foto/_0000097782.jpg
Pojďme se ale podívat zpátky, kde jsem se zanechal . Bylo to na nejvyšším místě okruhu při výjezdu z lesa na asi 50-i metrovém asfaltovém úseku, z něhož je třeba trefit se mezi kameny na lesní sjezd. Ono to totiž nebylo jen tak, protože způsob, jakým tam člověk vjel zároveň i předurčil, co bude následovat a tady už to byl problém a dost často jsem proto lezl z pedálů. Takových zajímavých pasáží bylo ve sjezdu požehnaně a protože jsem ze svých jednostranných nášlapů čas od času vyskočil, rozhodně jsem se při opětovném nastupování do nich za jízdy nenudil . Jednou jsem udělal i parádní roznožku, kdy jsem cítil, jak se sedlovka pode mnou prohnula snad až na zadní kolo, aby mě vzápětí vymrštila zpět. Ani nevím, jak jsem to ustál, ale bylo to fakt brutální. Zrovna tam někdo fotil, tak jsem zvědav, jestli to zachytil. Krátce a jednoduše - vydat se na trať s takovými sjezdy na jednostranných nášlapech byl nápad hodně dementní. Raději to nebudu rozvádět, protože bych musel být neslušný. Hodně neslušný .

 

foto/_0000097786.jpg
No, ale je to 24 hodinovka a takové závody jezdí hodně divní týpci. V životě by mě třeba nenapadlo, že na start tohoto závodu se postaví někdo s pevnou vidlí. Protože jestli se s pevnou vidlí opravdu někde jezdit nedá, tak jsou to právě dlouhé a souvislé kořenové úseky. Musím to vědět, protože kořenům se vyhýbám, jako čert kříži a je to právě z toho důvodu, že na pevné vidli jezdím. Proto jsem s velikým přemáhání vyndal z kredence a na tento závod nasadil SID Team, ale pokud jsem Vimperskou 24 chtěl absolvovat a zůstat po ní duševně zdravý, musel jsem to udělat. Proto, když jsem uviděl Patrika Bartíka s pevnou ocelovou vidlí, myslel jsem si, že si z nás jen dělá legraci. Jenomže on na ní opravdu vyjel. Tipoval jsem tak 5 hodin, že vydrží, maximálně do večera. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ho v noci potkal a dal s ním řeč. Ráno jsem na něj už jen nechápavě koukal, ale z toho, že objel celou 24 hodinovku až do konce a nakonec zajel na bednu, mi opravdu rozum hrubě zůstává stát . Ještě vloni po Jistebnické 24 mi zklamaně říkal, že s bajkem končí a musel jsem ho přesvědčovat, že to chce čas a že za rok dva se vyjezdí .

 

foto/_0000097787.jpg
foto/_0000097788.jpg
Abych se ale zase vrátil zpět na sjezd, tak v této jeho první a nejdelší části jsem byl ve druhém kole sestřelen. Přihnal se borec, neřekl ani: „Uhni vole!“ a jak se hnal dolů, jednoduše se vedle mě nacpal. Nevzal mě moc, jen trochu zavadil o levou paži, ale stačilo to. Stihl jsem skoro zastavit a z kola vyskočil, takže jsem na tlamu nešel, ale pedály mi to rozhodilo natolik, že jsem tu tlamu hodil na konci této části sjezdu, kde byl asi metrový hup kolmo dolů na lesní cestu. Okruh před tím jsem viděl, jak se tady povaluje Tomáš Bek a divil jsem se tomu, vždyť o těch kamenech přece musel vědět . Prostě stačí málo a člověk je rozhozen a začne dělat chyby. No nic, otřepal jsem se a po pár metrech sjezd zase pokračoval, abych po chvíli přejel dobře zabezpečenou silniční křižovatku (kde jsem dožvýkával rohlíky cestou vzhůru) a zmizel zase v lese na poslední ale nejlehčí části sjezdu, která byla ukončena kořenovými úseky před dvěma lávkami přes vodu. Za potokem následoval nepříjemný bahnitý ani ne 100 m dlouhý úsek zakončený vracečkou prudce vzhůru loukou. Odtud už to byl jen kousíček do areálu. Projel jsem jeho levým okrajem, maje v protisměru po pravé straně borce, co přijížděli do cíle ze zámku, odbočil na silnici a po několikasetmetrovém sjezdu zatočil do arboreta. Po jeho projetí jsem se dostal na zámeckou dlažbu na úpatí druhého výjezdu, odkud už bylo vidět na ty dva patníky, za nimiž jsem slézal z kola .


Průběh závodu
foto/_0000097791.jpg
Takže jsem měl za sebou první 3 – 4 stresová kola, v nichž se spousta lidí snaží tento závod vyhrát. Po pár hodinách jim ale vždy dojde a když nedojde, tak jim aspoň dojde, že závod asi bude dlouhý a začnou jezdit tak nějak normálně. V následujícím kole po pádu jsem na šotolině pod mýtinou dojel Pavla Nepráška a dal s ním řeč. Taky nechápal, proč ten borec jel tak, jak jel. Jel totiž hned za ním a všechno viděl. V té době byl sjezd ještě dobře sjízdný a i když nejsem žádný sjezdový střelec, troufám si tvrdit, že extrémně pomalu ze sjezdů taky nejezdím a tedy nebyl důvod aby mě riskantně předjížděl. Zvlášť, když mi Pavel řekl, že tento borec je už zase dávno za námi .

foto/_0000097792.jpg
Takže toto byla první tři čtyři kola, kdy se něco dělo a kdy jsem si ve druhém kole vybral prakticky všechny komplikace celého závodu. O této chvíle už to bylo poježdění, co mám rád. Točit klikami, točit řídítky, občas přeřadit, kochat se, pravidelně pít, občas na trati pokecat, sem tam spolknout rohlík, rozsvítit světlo, zhasnout světlo, vylézt na bednu .

S jídlem to bylo jednoduché. V pátek večer po projetí trati jsem chtěl dát sele, ale ještě ho neměli hotové, že za 20 minut. Tak jsem zatím zajel vysprchovat se a převlíknout na Volyňku, kde jsem bydlel. Jenomže mezitím se setmělo a já k Vodníkovi netrefil. Ke všemu začalo pršet a po chvíli udatně lít a já v tom půl hodiny jezdil, než jsem do areálu dorazil. Mokrý, jako potkan. Těšil jsem se aspoň na sele, ale bohužel, už nebylo, že prý až za 20 minut bude další. Tak jsem se přesunul k vedlejšímu stánku a protože jsem v pátek ještě nic nejedl, než přestalo pršet, skousnul jsem tři klobásy, jeden katův šleh a půl přepravky nakrájeného chleba. Čtvrt hodiny jsem se pak ve sprše rozmrazoval a do rána vše na elektrickém žebříku v koupelně usušil .

foto/_0000097793.jpg
foto/_0000097794.jpg
V sobotu dopoledne jsem už jen hodně pil, což spousta lidí před výkonem podceňuje, ale na start se postavil nalačno, protože ta večerní nálož byla dostatečná na několik prvních hodin. Počítal jsem, že zpočátku budu u Ječňáka zastavovat jen pro vodu a jakmile začnu jíst, budu si ji už brát na občerstvovačce. Tak se i stalo, jen jsem vždy odhodil láhev, a občas přitom trefil auto, protože hangár měli kus od trati. V dalším kole jsem ji už měl nachystanou plnou u trati nebo mi ji Ječňák rovnou podal. Snažil jsem se kluky moc neotravovat, protože tam nebyli kvůli mně, spíš mi to dodávalo na klidu, kdyby se něco přihodilo s kolem. To je pak člověk docela bezradný a sám bez pomoci ztratí spoustu času opravou naprosté banality. Třikrát mi totiž odpoledne během dvou kol skočil řetěz mezi 32 a dráty a dvakrát jsem ho musel dost brutálně páčit. Při průjezdu depem jsem klukům akorát řekl, co mi to dělá a při následujícím průjezdu to už byla otázka jen několika sekund. Takhle bych sám a s vygumovanou hlavou dumal, kterým že to mám otočit šroubkem a kam .

foto/_0000097721.jpg
Fajnové bylo, že u občerstvovačky celé odpoledne malí kluci podávali rovnou do ruky tu dvě kostičky čokolády, tu dvě kostičky mysli tyčinky, takže jsem bez zastavení pro rohlíky pohodlně vydržel o několik hodin déle, než jsem původně plánoval a první zastávka pro jídlo tak byla někdy večer. Naložil jsem standardní dávku - po třech rohlících do krajních kapes a jen když jsem zastavil pro vodu, strčil jsem do pusy kus salámu a pokud byly, tak k němu i jednohubkové koláčky. Základ ale byly rohlíky, jeden je jako druhý, 43 – 55 g, takže v průměru 49 g. Dobře se počítají a člověk přesně ví, kolik na ně ještě ujede a kdy má zastavit pro další. Jestli jsem to dobře počítal, tak jsem jich snědl 24 .

Hned po odeznění prvotních komplikací jsem našel svoje tempo a protože jsem jel hluboko pod svými možnostmi, jelo se mi skvěle až do večera. V tomto rozpoložení jsem se na noční jízdu velice těšil, což bylo navíc umocněno její délkou 10-i hodin. Jízdu přes den totiž považuji za pouhou přípravu na závod, který pro mě začíná až večer. Proto je noční jízda mojí silnou disciplínou, protože pokaždé, když jsem závod vyhrál, vždycky jsem ho rozhodl v noci, kdy jsem stáhnul ztrátu a vytvořil si dostatečný náskok. Ono tak ani nejde o to, že bych v noci začal jezdit ukrutně rychle, jako spíš o to, že na rozdíl od soupeřů výrazně nezpomalím .

 

foto/_0000097806.jpg
A čím více problémů u soupeřů člověk pozoruje o to více je při chuti a nevynechá jedinou příležitost, jak jim to ještě více znechutit . K tomu jsem hojně využíval třeba onen poslední prudký výjezd z nádvoří zámku, a bez výčitek svědomí jsem tady demonstraci síly předvedl ráno i Buldovi. To jsem se akorát po rozednění poprvé za celý závod dozvěděl, že jsem i v čele celkového pořadí a to právě před Buldou, který zrovna projížděl depem do dalšího kola. Dojel jsem ho a pak jsme spolu objeli prakticky celý okruh. Já mu vždycky ukrutně odjel po rovině nebo do kopce a o mě zase ukrutně sjel a odjel ze sjezdu, hlavně toho dlouhého, takže pod zámkem jsme zase byli spolu. Navíc jsem věděl, že má žaludeční problémy a viděl jsem, jak na tom je. No, ale jedeme 24 hodinový závod a umění správně jíst a vyhnout se zažívacím potížím je nedílná součást tohoto závodu a na nezvládnutí této oblasti se nikdo vymlouvat nemůže. Občas to trochu postihne i mě, naposledy jsem měl potíže na Valašské 24, ale popral jsem se s tím tak, že jsem prakticky celý závod objel na pytel jablek a rohlíků, protože nic jiného jsem nebyl schopen pozřít a něco jíst se musí .

 

foto/_0000097740.jpg
foto/_0000097744.jpg
Světla jezdím stejná už tři roky – jednu červenou blikačku vzadu a dvě bílé vpředu, mezi nimi 5 W Sigmu Mirage s Nipackem pod představcem. Nasadil jsem je už po 19 hodině a Nipack vyměnil asi o půl třetí ráno za čerstvý. V průběhu noci se obloha protrhala, měsíc byl po úplňku, takže bylo docela světlo a svítit se ani moc nemuselo .

Noční jízda je prostě skvělá. Je to další dimenze cyklistiky a spousta lidí to zjistí a pozná právě až na tomto závodě. Navíc v noci už nikdo nikam nespěchá a tak je vhodná doba a dost času si i popovídat. Teda jak s kým, protože je nemálo typů, co vůbec nereagují a snad ani nevnímají. Docela velký kus jsem tak okolo třetí ráno projel s mladičkým Martinem Šudomou. Aspoň myslím, že to byl on, protože povídal, že je mu 17 let a našel jsem ho podle věku ve výsledcích, kdy v SM skončil na nádherném 8. místě s 19 koly . 17 let je věk, který na 24 hodinovku sólo zrovna vhodný není, ale vypadal v pohodě a pokud to tak i pojal a objel, zcela jistě získal pár zkušeností, které jsou na tomto závodě sice extrémně důležité, ale koupit v sámošce se nedají. Ale je to dobře, že se na 24 hodinovkách začínají ve stále větší míře objevovat mladí. Zatím můžou sbírat zkušenosti a pokud je 24 hodinovka chytí, až dospějí do ideálního věku, budou natolik připravení a budou mít tolik zkušeností, že snadno vyřeší problém, co se mnou a mi podobnými . Protože, pokud si toho někdo ještě nevšiml, za 4 roky bude ve veteránech jezdit Zdenda Kříž a to je jiná liga, než nějaký turista .

 

foto/_0000097807.jpg
Dopoledne už jsem se soustředil jen na to, abych zbytečně nespadl a taky jsem se snažil dopídit nějakých věrohodných informací o tom, jak jedu. Každý mi totiž říkal, že jedu skvěle a že mám velký náskok, ale to mysleli v kategorii veteránů. Mě však zajímalo celkové pořadí a tady se informace, pokud jsem vůbec nějaké dostal, shodovaly jen v tom, že vedu. Ale o kolik, v tom se všichni rozcházeli. Proto jsem dal tři rychlejší kola a pak se spolehl na starostu Bystřičky Zbyňka Fojtíčka, podle kterého jsem měl náskok kolo a něco. Potřeboval jsem se totiž převlíknout a taky jsem si k těm rohlíkům chtěl i něco dát .

 

O půl jedenácté jsem tedy v depu zastavil, převlíkl se, dal výborný guláš a přesně v 11 hodin vyrazil objet ještě jeden, vítězný okruh, na němž jsem občas poděkoval pořadatelům, zabezpečujícím trať. Hned po projetí cílem mě odchytili dva maníci s kamerou a mikrofonem, že se mnou udělají rozhovor a ptali se, jaké že to je, vyhrát veteránskou kategorii. Tak jsem nějak nechápal, proč je zajímá zrovna tohle, když jsem přece zvítězil celkově, což je přece víc, než vítězství v nějaké kategorii. To zase koukali oni na mně, že celkově prý zvítězil Bulda, což tvrdili i pořadatelé. Takže rozhovor proběhl asi tak, že si nejdříve zjistíme, kdo teda vlastně vyhrál a rozešli jsme se . Časomíra totiž uváděla jen pořadí v kategoriích a veteránská kategorie je tak samozřejmě až v druhém sledu a kdo nesledoval i počet ujetých kol, uniklo mu, že jsem dal kol 32 a tedy o 2 více, než Bulda, vítěz hlavní kategorie. No jo, vládne nám technika .



foto/_0000097808.jpg
Pokud bych měl závod zhodnotit z pohledu závodníka, nemám co vytknout a jsem maximálně spokojen. Pořadatelé připravili velmi hezkou a náročnou trať, ale přitom bezpečnou a v průběhu celého závodu ji udržovali sjízdnou i když dopoledne se už o nějaké výraznější sjízdnosti mluvit nedalo. Já osobně jsem s tratí problém neměl a speciálně na ni jsem se připravoval, ale nejsem si jistý, jestli je takto náročná trať vhodná i pro ženy nebo méně zdatné jedince v sólo kategoriích, protože ne každý, kdo 24 hodinovky jezdí, je i natolik fyzicky zdatný, aby se pro něj neproměnila ve velké trápení.

 

Co mě se týká, scházely mi informace. Ale to je z větší části asi moje chyba, že jsem si předem nezajistil, aby mi to někdo hlídal a informoval mě o tom, jak jedu a jak jedou mí nejbližší soupeři. Pořadatelé spoléhají na to, že má každý support a proto to nijak neřeší. Ale snad nejsem sám, co jezdí bez supportu, pouze odkázán na to, co mu kdo řekne. Zkraje závodu je to jedno, je to jedno prakticky až do noci, ale po půlce závodu už bych uvítal možnost, kdyby měl někdo oficiální, třeba na občerstvovačce, přehled o několika, na předních pozicích jezdících sólistech a jejich rozestupech.

 

foto/_0000097811.jpg
foto/_0000097812.jpg
Trochu jsem udělal rozruch v cíli, ale byl jsem zklamán, že vlastně nikdo oficiální nevěděl, že jsem zvítězil. Celkově zvítězil. Jednoduše řečeno, ujel nejvíc. To totiž nikdo oficiální ani nesledoval. Bylo to způsobeno pravděpodobně tím, že to nesledovala ani časomíra, která uváděla jen pořadí v kategoriích. A jaksi se bralo za samozřejmé, že nejvíc ujede vítěz hlavní kategorie. Proto mě i zaskočilo, když mi bylo řečeno, že finanční prémie 200 euro, bude vyplacena tak, jak byla vypsána – vítězi hlavní kategorie, bez ohledu na to, že ujel o dvě kola méně, než já. Byla to velmi nepříjemná situace pro všechny a i když mi Petr řekl, že se s tím pokusí něco udělat, moc šancí tomu nedával. A Haty mi potvrdil, že u nich v Liberci je to tak vypsáno taky a že bych prémii nedostal. Opravdu jsem byl zklamán. 200 euro je sice dost peněz, ale jde hlavně o to, že pokud bych prémii nedostal, znamenalo by to i dehonestaci mého výkonu a z vyhlášení udělat frašku. Nakonec to Petr vyřešil asi nejlíp, jak se to v dané situaci udělat dalo. Prémii jsem dostal a při vyhlášení veteránů jsem byl prohlášen i jako celkový vítěz jednotlivců. Přitom stačilo prémii vypsat pro vítěze, bez ohledu na věk. Je to logické a těžko by to někomu mohlo vadit .

 

Když už jsem u těch cen, 24 hodinovka je natolik náročný závod, že pokud už se pořadatelé rozhodnou věcné nebo peněžité ceny dát, měly by odpovídat náročnosti závodu. A to podle mě nikdy nebudou. Aby ceny byly odpovídající, musel by se závodu zúčastnit tisícihlavý dav, z jehož startovného by bylo možno pár slušných cen pořídit. Tím samým davem by ale opravdoví 24 hodinovkáři byli v prvních několika málo hodinách ušlapáni. A spoléhat na silného a bohatého sponzora taky nejde, protože 24 hodinovka je disciplína na okraji zájmu a proto jsou ceny takové, jaké jsou a vždy přinesou jen zklamání nebo zlou krev. 24 hodinovky jezdíme hlavně pro sebe a proto bych navrhnul, abychom pořadatelům byli vděční za to, že nám závod a vše okolo něj strčí až pod nos a na oplátku bychom se my měli spokojit pouze se symbolickými cenami na památku. A když už věcné ceny, tak třeba toto :

 

1. místo – 4 560 g HG53
2. místo – 3 040 g HG53
3. místo – 1 520 g HG53



Výsledky:

 

Sólo muži do 40 let:
1. Bulín – 30 kol
2. Božák – 30 kol
3. Bartík – 28 kol

 

Sólo ženy do 40 let:
1. Zrnová – 23 kol
2. Chlíbková – 20 kol
3. Grauzelová – 16 kol

 

Sólo veteráni nad 40 let:
1. Kozlík – 32 kol
2. Neprášek – 27 kol
3. Kristan – 25 kol

 

Sólo veteráni ženy nad 40 let:
1. Kubíčková – 10 kol

 

Dvojice muži:
1. Oudes, Podlipský – 38 kol
2. Konvička, Rábl – 38 kol
3. Želina, Guttenberg – 36 kol

 

Dvojice mix:
1. Topinky – 32 kol
2. Hácha, Pešková – 20 kol
3. Vláčil, Maxová – 15 kol

 

Čtveřice muži:
1. Černý, Vitvar, Zima, Mikovec – 43 kol
2. Harazim, Jirka, Viktor, Svorada – 41 kol
3. Puchinger, Čámský, Pazourek, Ludvík – 37 kol

 

Čtveřice veteráni:
1. Krbec, Palouda, Palouda, Šrot – 34 kol

 

Čtveřice mix:
1. Fiala, Kalita, Čapek, Krymová – 37 kol
2. Charvát, Charvát, Širmerová, šel – 35 kol
3. Landkammer, Zikmund, Fejfárek, Jánská – 33 kol

 

Šestice:
1. Kříž, Vozka, Jindřišek, Havel, Kuchmistrz – 41 kol
2. Jedlička, Jedličková, Mondl, Steinbach, Šimeček, Mondl – 37 kol
3. Švarcbachová, Fullsacková, Růžičková, Rožková, Rieglová, Junová – 26 kol



Doufám, že jsem zbořil mýtus o tom, že jsem schopen zajet jen na nebajkové trati – jednoduché, rychlé, suché a v teplém počasí. To je totiž můj sen, o němž furt mluvím, ale bohužel jsem takový závod ještě nikdy nejel .

 

Ale já vás tady na té bikebasi všechny včas varoval: „Nejezděte do Vimperku, nejezděte do Vimperku nebo se vám tam z toho nožičky zkroutí! Ale vy si nedáte říct a nedáte říct a 3. - 5. září 2010 vás tady máme znovu.“

foto/_0000097739.jpg



Fotky v článku uvedené jsem si dovolil sosnout z různých zdrojů a proto neuvádím autory fotek, bo by v tom byl zmatek. Pokud tedy někdo svoji fotku pozná a nesouhlasí s jejím umístěním v článku, ať mi dá vědět a já ji odstraním. Vím, že by to mělo být obráceně, ale fotky jsou v článku jen k dokreslení atmosféry a aby se lépe četl.


foto/thumb/0000097716.jpg
foto/thumb/0000097717.jpg
foto/thumb/0000097718.jpg
foto/thumb/0000097719.jpg
foto/thumb/0000097720.jpg
foto/thumb/0000097721.jpg
foto/thumb/0000097722.jpg
foto/thumb/0000097723.jpg
foto/thumb/0000097724.jpg
foto/thumb/0000097725.jpg
foto/thumb/0000097726.jpg
foto/thumb/0000097727.jpg
foto/thumb/0000097728.jpg
foto/thumb/0000097729.jpg
foto/thumb/0000097730.jpg
foto/thumb/0000097731.jpg
foto/thumb/0000097732.jpg
foto/thumb/0000097733.jpg
foto/thumb/0000097734.jpg
foto/thumb/0000097735.jpg
foto/thumb/0000097736.jpg
foto/thumb/0000097737.jpg
foto/thumb/0000097738.jpg
foto/thumb/0000097739.jpg
Patrik Bartík na pevné vidli
foto/thumb/0000097740.jpg
foto/thumb/0000097741.jpg
foto/thumb/0000097742.jpg
foto/thumb/0000097743.jpg
foto/thumb/0000097744.jpg
foto/thumb/0000097745.jpg
foto/thumb/0000097746.jpg
foto/thumb/0000097747.jpg
foto/thumb/0000097748.jpg
foto/thumb/0000097749.jpg
foto/thumb/0000097750.jpg
foto/thumb/0000097751.jpg
foto/thumb/0000097752.jpg
foto/thumb/0000097753.jpg
foto/thumb/0000097754.jpg
foto/thumb/0000097755.jpg
foto/thumb/0000097756.jpg
foto/thumb/0000097757.jpg
foto/thumb/0000097758.jpg
foto/thumb/0000097759.jpg
foto/thumb/0000097760.jpg
foto/thumb/0000097761.jpg
foto/thumb/0000097762.jpg
foto/thumb/0000097763.jpg
foto/thumb/0000097764.jpg
foto/thumb/0000097765.jpg
foto/thumb/0000097766.jpg
foto/thumb/0000097767.jpg
foto/thumb/0000097768.jpg
foto/thumb/0000097769.jpg
foto/thumb/0000097770.jpg
foto/thumb/0000097771.jpg
foto/thumb/0000097772.jpg
foto/thumb/0000097773.jpg
foto/thumb/0000097774.jpg
foto/thumb/0000097775.jpg
foto/thumb/0000097776.jpg
foto/thumb/0000097777.jpg
foto/thumb/0000097778.jpg
foto/thumb/0000097779.jpg
foto/thumb/0000097780.jpg
foto/thumb/0000097781.jpg
foto/thumb/0000097782.jpg
foto/thumb/0000097783.jpg
foto/thumb/0000097784.jpg
foto/thumb/0000097785.jpg
foto/thumb/0000097786.jpg
foto/thumb/0000097787.jpg
foto/thumb/0000097788.jpg
foto/thumb/0000097789.jpg
foto/thumb/0000097790.jpg
foto/thumb/0000097791.jpg
foto/thumb/0000097792.jpg
foto/thumb/0000097793.jpg
foto/thumb/0000097794.jpg
foto/thumb/0000097795.jpg
foto/thumb/0000097796.jpg
foto/thumb/0000097797.jpg
foto/thumb/0000097798.jpg
foto/thumb/0000097799.jpg
foto/thumb/0000097800.jpg
foto/thumb/0000097801.jpg
foto/thumb/0000097802.jpg
foto/thumb/0000097803.jpg
foto/thumb/0000097804.jpg
foto/thumb/0000097805.jpg
foto/thumb/0000097806.jpg
foto/thumb/0000097807.jpg
foto/thumb/0000097808.jpg
foto/thumb/0000097809.jpg
foto/thumb/0000097810.jpg
foto/thumb/0000097811.jpg
foto/thumb/0000097812.jpg
foto/thumb/0000097813.jpg
foto/thumb/0000097814.jpg
foto/thumb/0000097815.jpg
foto/thumb/0000097816.jpg
foto/thumb/0000097817.jpg
foto/thumb/0000097818.jpg
foto/thumb/0000097819.jpg
foto/thumb/0000097820.jpg
foto/thumb/0000097821.jpg
foto/thumb/0000097822.jpg
foto/thumb/0000097823.jpg
foto/thumb/0000097824.jpg
foto/thumb/0000097825.jpg
foto/thumb/0000097826.jpg
foto/thumb/0000097827.jpg
foto/thumb/0000097828.jpg
foto/thumb/0000097829.jpg
foto/thumb/0000097830.jpg
foto/thumb/0000097831.jpg
foto/thumb/0000097832.jpg
foto/thumb/0000097833.jpg
foto/thumb/0000097834.jpg
foto/thumb/0000097835.jpg
foto/thumb/0000097836.jpg
foto/thumb/0000097837.jpg
foto/thumb/0000097838.jpg
 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 2.81   images/ga_count.png 898

Vimperská 24 aneb Rohlíky jedou a ne, že ne!

TitulekAutorDatum
DobryMichal12.09.2009 01:16:35
images/line1.gifRe: DobryPavel Kozlík13.09.2009 11:48:42
images/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: DobryVáclav Brož21.09.2009 21:14:50
images/line4.gifimages/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: Re: DobryPavel Kozlík29.09.2009 22:06:25
Mooc hezkej dlouhej článek. 11.09.2009 21:31:01
images/line1.gifRe: Mooc hezkej dlouhej článek.Pavel Kozlík13.09.2009 11:44:27
Přilbu teda klobouk dolůPetrJ.11.09.2009 20:55:00
images/line3.gifRe: Přilbu teda klobouk dolůPavel Kozlík13.09.2009 11:46:24
images/line1.gifRe: Přilbu teda klobouk dolůTomáš Bek13.09.2009 00:25:55
images/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: Přilbu teda klobouk dolůPavel Kozlík13.09.2009 11:43:20







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 2
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif