Běžkování v Dolomitech aneb zimní příprava hobíka

02.03.2010 - Tomáš Bek

Loni mi vyprávěla kamarádka Jitka Balcarová o fantastickém běžeckém lyžování v italských Dolomitech, kterého se zúčastnila v rámci zájezdu s C.K.Kudrna. Stačilo mi prohlédnout si vi jednu z mapek a dvě fotky z oblasti Val di Fiemme, abych snil i já o této dovolené a řekl jsem si, že se tam také jednou určitě vypravím.

Pár dní po novém roce jsem zavolal Michaelu Pokornému a netrvalo to dlouho, abychom se společně s přítelkyní závazně přihlásili na „Běžkování v Dolomitech“ s výše zmíněnou cestovní kanceláří. Po pár dnech jsme zaplatili cenu zájezdu a už se jenom těšili až vyrazíme. Předposlední únorový víkend jsem si střihnul 24- hodinový závod na běžkách, který pořádají také „Kudrnovci“. V pondělí jsme si připravili lyže, zvlášť moje skluznice to po 240 kilometrech potřebovalaJ. Úterní den byl ve znamení nějakého toho nákupu, balení věcí a posledních příprav před odjezdem na dovolenou. Udělali jsme si ještě velkou svačinu, Petra upekla buchtu a před 17 hodinou jsme vyrazili autem z Pardubic do Brna na autobusové nádraží Zvonařka, odkud byl ve 20:45 odjezd do Itálie. Po cestě do Brna jsme si v klidu ještě zastavili na benzínce ve Svitavách na kávu, abychom dorazili pár minut před 20 hodinou na parkoviště vedle Zvonařky, kde jsme nechali auto po celou dobu zájezdu za paušální poplatek 400 Kč. Z auta jsme vyložili naše lyže, bagáž a v doprovodu kamarádky Petry- Martiny z Olšan jsme se přesunuli na místo odjezdu, kde jsme se pozdravili s ostatními účastníky tohoto zájezdu.

Za půl hodinky přijel mikrobus Mercedes Sprinter s přívěsným vozíkem, kam jsme si vzápětí naložili lyže a velkou bagáž. Náš průvodce „Ruda“ Růžička dorazil s půl hodinovým zpožděním a po prezentaci se mě Rudolf zeptal, jestli jsem náhodou nebyl o víkendu na 24 hodinovce a nevyhrál ji.Po usazení na palubě„makrobusu“- na nás s Petrou zbylo místo až úplně vzadu společně ještě s jednou slečnou a jedním mladíkem,opouštíme po půl desáté Brno a vyrážíme na noční přesun přes Znojmo, dále směrem na Vídeň, Graz, Salzburg, Lienz až do italského Toblachu, kam bychom podle plánu měli dorazil v ranních hodinách a začít první den na běžkách. Začátek cesty nám a celé osádce zpříjemňuje film ze sněžného bikování v Laponsku, kde byl sám náš průvodce s pohodovou partou a samozřejmě s průkopníkem a extrémním bikerem-Janem Kopkou. Po filmu z Laponska jde cosi českého, ale to už se začínám všelijak kroutit a skládat na palubě „makrobusu“. Chvilku pak usínám, abych se probudil a šel protáhnout a odskočil na záchod při jedné z bezpečnostních přestávek, kterou dělá řidič Jura někde v Rakousku- je asi půl třetí ráno. O nějakém vytrvalém ani přerušovaném spánku nemůže být v mém podání ani řeč, přesněji řečeno se tak nějak všemožně kroutím a skládám a natahuji svoje nohy, které jsou ještě unavené z víkendové 24 hodinovky. Na škodu rozhodně není ani malá symbolická karafka s domácí slivovičkou,kterou dostala Petra na cestu od kamarádky Martiny z Olšan.Po malém loku si s námi dává i spolucestující Lenka a Jakub.

Po šesté hodině ranní začíná svítat, když náš řidič lehce zabloudil v nějakém horském průsmyku. Začínají se nám objevovat nádherná panoramata a také spousta sněhu. Potom ještě nějaká objížďka a „ejhle“- přes průsmyk kudy vede objížďka můžou auta do 3,5 t. Od rakouského policisty dostáváme výjimku, jelikož další variantou bychom nabrali skluz půl dne a to nepřipadá v úvahu. Poslední pauza na protažení, na záchod a na kafe na Tankstelle v Rakousku a o půl hodiny později už vjíždíme do Itálie a prvním městečkem je Sillian. Po půl desátě jsme v cíli dnešního lyžování –když parkujeme na centrálním parkovišti v Toblachu, abychom se převlékli do lyžařského a vyrazili v čele s naším průvodcem do stopy- ve většině případů,či v případě mě, Petry a Honzy na volnou techniku. Všichni dostáváme jakési reflexní náramky, které si přiděláváme na batoh, abychom vzápětí už jenom zacvakli boty do vázání a vyrazili po nádherně upravených jednosměrných stopách, respektive po parádně širokém upraveném pruhu pro bruslení. Po 24 hodinovce mám celkem napuchlou a oteklou pravou nohu, přesněji řečeno nárt a palcový kloub,ovšem nádherně upravené tratě a krásná příroda mi dává zapomínat na tyto detaily.Jedeme s Petrou asi 5 kilometrů v lehce vlnitém profilu okruhu směrem na Lienz, abychom dojeli k nějaké sjezdovce, kde už dál stopy pro běžecké lyžování nepokračují a tak otáčíme a jedeme do našeho výchozího místa. Sundáváme lyže a kousek jdeme pěšky, abychom vzápětí opět nasadily lyže a přes běžecký stadion v Toblachu, kde se jezdí i Tour de Ski vyrážíme vlnitým terénem a lehoučkým stoupáním směrem na Cortinu d Ampezzo. Projíždíme kolem Tobiacher See a pokračujeme dále. Ukázkové a fantastické stopy vedou lesem s krásnými výhledy na štíty Dolomit. Po hodině jízdy dorážíme do sedla Tre Cime, kde je i restaurace a jelikož jsme celkem unaveni a moje napuchlá noha celkem bolí, tak si jdeme sednout dovnitř a něco ochutnat z místních specialit.

Po výborných špagetách a neméně dobré polévce se vydáváme ze sedla směrem zpátky ke stadionu v Toblachu, který si ještě vyfotíme a prohlédneme.Za drobného mrholení jdeme zpátky k mikrobusu, abychom se v 18 hodin vydali na cestu do našeho pensionu, kde budeme trávit tři následující noci. Po 20 hodině dorážíme na místo, jsme ubytováni a jdeme do restaurace, kde už na nás čeká večeře o 3 chodech. Začínámé výbornými lasagnemi jako předkrmem, pro Petru je to spíš hlavní jídlo a tak jí s lasagnemi rád pomáhámJ. Následuje hlavní chod a potom ještě desert.Výborně najedeni a celkem dost unaveni se odebíráme do útulného pokoje. Jsem tak unavený, že nejsem schopný dát ani sprchu, vyčistit si zuby. Zapínáme ještě televizi, jelikož ve 22 hodin jede svůj velký závod Martina Sáblíková. Než ovšem začne první rozjížďka už nevím o světě a probouzím se až ráno. Takhle bych potřeboval spát před každým závodemJ.To by se mi líbilo.

Ráno po probuzení si dávám sprchu, abychom se odebrali do restaurace našeho pensionu na snídani.Čekají nás švédské stoly- asi 4 druhy pečiva,máslo, džemy,med,šunka, salám,sýr, bílý jogurt,ovocný jogurt,vejce,mussli,vločky,džus,mléko,káva,čaj- zkrátka fantazie.Snídám snad hodinu a náležitě si to nejen já užívám. Po snídani převléknout do lyžařského, camelback s pitím, nějakou „tyčku“ a po půl deváté vyrážíme do lyžařského střediska Lavaze. Za půl hodiny jsme v sedle v 1860 metrech nad mořem. Náš průvodce nám zakupuje a rozdává jednodenní vstupenky, opravňující nás používat širokou škálu nádherně upravených okruhů pro běžecké lyžování. Dnešní den v bílé stopě začínáme na krásném stadionu tohoto střediska v oblasti Val di Fiemme. Cítím se odpočatý a už i noha je lepší a tak se domlouvám s Petrou, že se navečer potkáme u mikrobusu, jelikož mám v plánu dnešní den pojmout trošku aktivněji než včeraJ. Je příjemné počasí, teplota vzduchu -5oC, teplota sněhu -6oC u velké mapy s jednotlivý okruhy,bezvětří-ideální podmínky a tak se s Honzou vydáváme na první z mnoha okruhů. Začínáme na 9-ti kilometrovém červeném okruhu-Malga Costa. Začínáme pozvolna a jsem nadšený a unešený nádhernými stopami a krásnými výhledy na štíty Dolomit. Začátek okruhu se točí nad stadionem, abychom po dvou kilometrech odbočili do krásného lesního sjezdu. Okruh je jednosměrný a tak si člověk jede svoji stopu. Sjezd není náročný, ani lehký, protkaný zatáčkami, na které vás dopředu upozorňují značky. Stejně tak je tu značeno na kolikátém kilometru okruhu jste, respektive kolik kilometrů ještě zbývá do konce okruhu. Po sjezdu nás čeká první táhlejší stoupání, po něm další kratší sjezd a další dvě stoupání, abychom se vrátili zpátky na stadion něco kolem 40-ti minut, když jsem převýšili kolem 160 metrů.

Druhý okruh Malga Ora začíná po úvodních 200 metrech nádherným sjezdíkem, který se svažuje do lesa.Ještě stačím vyfotit Honzu a pak už si jedu svoje vytrvalostní tempo.Začíná se objevovat sluníčko, které nasvěcuje obrovské štíty italských Dolomit. Po sjezdu vystoupám až k rozcestí u restaurace, kde se zdravím s Jakubem a pár dalšími účastníky naší výpravy. Sluníčko už ukazuje svojí sílu a lyžování je kouzelné. Spoušť fotoaparátu je v plné pohotovosti a když nezastavím tak fotím za jízdy. Konec okruhu je ve znamení sjezdu a posledního výjezdu a potom jsem znovu na stadionu. Dávám si něco na chuť a vydávám se na další okruh- tentokráte černý 6 kilometrů dlouhý Laurino. Začátek okruhu vede stejně jako předcházejí červený Malga Ora, ovšem po sjezdu následuje odbočka do prudkého, táhlého a dost výživného stoupání. Tepovka mi nenásilně letí nad 170 a to nejedu nějak na plno, zkrátka se snažím výkon skloubit s poznáváním a turistikou a byla by škoda, nekochat se krásnými četnými výhledy na Dolomity. Po černém okruhu si dávám po druhé červený Malga Ora, abych u restaurace odbočil na druhou stranu a vydal se na další okruhy na druhé straně.

Ve sjezdu se potkávám s Petrou, která toho už má dle jejich slov celkem dost a tak se domlouváme, že si dáme sraz v nedaleké restauraci kolem 16-té hodiny. Já pozvolna klesám po vrstevnicové lesní cestě až na rozcestí u Weissensteinu, kde to otáčím a na cestě nazpátek mě čekají dvě táhlá stoupání. Na druhém stoupání potkávám pár lidí z naší „grupy“ a později i Rudu. Za chvilku už jsem u restaurace, kde už si dává Petra čaj. Objednáváme si místní specialitu- Strauben- je to sladké jídlo-teplé spletence na celý talíř- těsto jako vdolky, ale lepší, pocukrované, k tomu domácí brusinková marmeládaJ-zkrátka mňamka. O chvilku později za námi doráží i Ruda, probíráme dnešní úžasný den, abychom potom společně vyrazili zpátky na stadion a na parkoviště k dnešnímu mikrobusu. Za dnešní nádherný den se mi podařilo ujet 70 kilometrů a nastoupat 1100 výškových metrů v překrásném prostředí báječných okruhů střediska Lavaze.

Za půl hodinky cesty přijíždíme do našeho dočasného domova-pensionu zur Sonne. Před večeří stíhám ještě sprchu,strečink a na terase pokoje připravuji lyže na zítřejší den. Potom už se odebíráme do restaurace na večeři opět o 3 chodechJ-a všechno je výborné. Probíráme s ostatními dnešní nádherný den, jaké nás zítra čeká počasí a také trochu sledujeme olympiádu na velké televizi. Včera tu běžel fotbal-to víte, hrál Inter a domácí štamgasti nám moc nedali šanci co se týče toho, jestli budeme sledovat olympiádu.Dnes se zmocnil ovladače se satelitem sky s asi 500 programy Jakub a na Eurosportu sledujeme olympiádu.

Po bohaté snídani, kde jsme s Petrou dnes první a já jako poslední i odcházím- z čehož vyplývá, že jsem snídaní strávil více než hodinu- jednak jsem měl hlad, za druhé je to všechno jídlo vynikající a za třetí jsem se potřeboval předzásobit energií na dnešní porci kilometrů.

Dnes vyrážíme do střediska Alpe de Siusi. Cestu k nástupní stanici kabinkové lanovky nám na palubě „makrobusu“ zpříjemňuje skupina Kabát, kterou zvolil podle chuti hlavní dj posádky-„Lyšák“, s tvrdým „Y“ na jeho výsostné přání, ale asi oprávněně, jelikož Lyšák je opravdu tvrďák ale i sympatický chlapJ. Průvodce zájezdu Ruda nám oznamuje, že až se za celý den řádně „vylyžníkujeme“ můžeme se cestou zpátky do našeho pensionu zastavit v nějakém „obchůdku“ a kdo bude mít chuť může si koupit něco na chuť.. Kdo byl se mnou na tomto zájezdě, jistě výše zmíněné hlášky chápe..

Ruda nám zakupuje zpáteční jízdenku na Alpe de Siusi,abychom kabinkovou lanovkou vyjeli do 1900 metrů nad mořem-do vesničky Compatch. Dole pršelo, tady vydatně sněží. Domlouváme si sraz na 16 hodinu u lanovky a každý vyrážíme dle svého gusta opět do bílé stopy. Jelikož celou noc sněžilo a rolby nevyjely ani doteď ani dnes celý den, tak je to spíše turistika.Nejprve se vydáváme z Compatche do 2,5 kilometrů vzdáleného sedla a nástupiště okruhů.Dávám si na rozehřátí 5-ti kilometrový modrý okruh Moser, no spíš se trošku brodím ve sněhu, ale zase až tak zlé to není. Zkrátka podklad je tvrdý, jenom po vydatné sněhovém přídělu rolby dnes nevyjely a jelikož sněží tak asi dnes ani nevyjedou.Po Moseru dávám červený Hartl,na němž se potkávám i s jedním borcem z naší party, jemuž to dnes moc v klasice nejede, stejně tak ani ostatním, teplota kolem nuly a celkem velká vlhkost není zrovna jednoduchý oříšek pro dobré namazání na klasiku. Červený Hartl je prošpikován lehčími i jedním težším stoupáním.Na konci okruhu se potkávám s Petrou a jelikož podmínky a úprava, či neúprava tratě na dnešní skate je dnes spíš nic než moc, tak přejíždíme do nedalekého Almu. Fotíme si venku dřevěného Orla a pak jdeme do restaurace, kde je téměř plno. Dvě místa u stolu nacházíme u postarších německých sousedů, s kterými později vedu konverzaci téměř o všem a je s nimi sranda.K jídlu si dávám místní specialitu „Haksen“ mit Hausgemacht Knodel na doporučení jednoho z našich „přátel“. Uzené koleno s výbornými knedlíky chutná znamenitě i Petře, která si objednává něco sladkého- takový výborný trhanec s brusinkovou marmeládou. Petra si myslela, že to bude Strauben jako jsem měl včera na Lavaze já, ovšem právě trhanec, kde jsou hrozinky, které nemusí a tak mám po haksen ještě vydatný dezertJ. Potom už se loučíme s našimi příjemnými sousedy a vyrážíme v doprovodu spouští našich fotoaparátů zpátky do Compatch, kde se potkáváme s většinou z naší „grupy“.Sjíždíme kabinkovkou dolů-jízda trvá kolem 20-ti minut, za kterých klesámé o skoro 1000 výškových metrů níže. Nahoře přes metru sněhu, tady dole na parkovišti téměř jaro bez sněhu. V 17 hodin jsme komplet a tak vyrážíme zpátky do našeho pensionu.“Shoppingování po cestě se nekoná, jelikož obchod, u kterého zastavujeme má zavřeno- Itálie-siesta.

Po sprše na pensionu nás čeká jak jinak než výborná večeře zakončená dezertem v podobě luxusní zmrzliny s ovocnou polevou. Jelikož je to dnes naše poslední večeře na tomto pensionu a i poslední noc tady před zítřejším odjezdem domů- do postele moc nepospícháme.Dávám si k večeři výborné italské víno a potom ještě spolu s dalšími z naší výpravy sledujeme olympiádu- tentokráte biatlonovou štafetu na 4x7,5 km, kde fandíme našim. Než se odebereme ke spánku, sledujeme ještě první kolo slalomu žen-kde držíme palce Šárce Záhrobské, která skončila v prvním kole druhá. Druhé kolo sleduji již v posteli na pokoji, když nakonec naše sjezdařka získává bronzovou medaili. Potom už hurá na kutě a těšíme se na poslední den.

Po závěrečné snídani, balíme veškerou bagáž, loučím se s velmi milou příjemnou obsluhou na pensionu a po 9 hodině se vydáváme znovu ještě do fantastického zimního střediska Lavaze, abychom se poslední den pořádně „vyližníkovali“.Vítají nás opět fantasticky upravené stopy a luxusní počasí- čeká nás azurový den. Na rozjetí si dávám červený okruh Malga Costa, po něm Malga Ora a potom ještě jednou oba dva tyto okruhy, než se vydám na druhou stranu, kde nad horní stanicí lanovky člověk přejde jenom silnici, opět nasadí lyže a může vyrazit na okruhy, které jsem ve čtvrtek už nestihnul. Začínám černým 5-ti kilometrovým okruhem Malga Varena. Po úvodním krátkém sjezdíku začíná výživné 2 kilometrové stoupání s převýšením 160 metrů. Po vystoupání do nadmořské výšky více jak 2000 metrů pokračuji po červeném okruhu Oclini a dojíždím až k sedlu Passo Oclini, kde je vedle velké parkoviště, lanovky, restaurace.Dokončuji červený okruh a dávám si ho celý ještě jednou, na jehož konci se potkávám s Petrou, kterou už jsem potkal ve stoupání na černém okruhu. Petra má za sebou červené okruhy Malga Costa a Malga Ora a teď půlku černého Malga Varena, já to samé x2.Domlouváme se, že se potkáme u restaurace-Almu, která je u okruhu Malga Costa. Já se vydávám potom na panoramatickou vyhlídku do 2150 metrů nad mořem. Azurové počasí panuje celý den a tak není nouze o fantastické výhledy na překrásné štíty Dolomit.Na vrcholu požádám nějaké sympatické Italy o fotografii, abych si dal potom sjezd po černém okruhu Malga Varena.Dávám si černý okruhu a výživné stoupání ještě jednou a potom ještě chvilku kroužím po červeném sousedním okruhu-Oclini, abych se pomalu vydal zpět na stadion a po červeném okruhu k restauraci, kde už si dává Petra čaj a později i polévku s výbornými „domácími knedlíky“.Já si pochutnávám na výborném domácím apfellstrudel mit slagsahne.Uděláme ještě nějakou fotečku a vydáme se společně po červeném okruhu zpátky na stadion. Na vyjetí si spolu dáváme ještě modrý 4,5 kilometrový okruh Campiol v okolí stadionu, když stihneme udělat i nějaké to video a krásný západ slunce nad Dolomitama.

Potom už jenom cesta k autobusu, zvlášť mám nachystané věci do sprchy, ovšem sprchy mají otevřeno do 16 hodin a to už jsme jaksi propásli. Obcházíme tři přilehlé hotely a prosíme, jestli bychom se mohli za nějaký úplatek osprchovat. V prvních dvou nás odmítají, až ve třetím nás vede ochotná paní pokojská na pokoj, kde zrovna nikdo není ubytován a tak si můžeme dopřát luxusní sprchu. Kolem 19-té hodiny se vydáváme na zpáteční cestu do Brna..Třešničkou za nádherným dnem je nám zastávka v restauraci Buffalo, kde si dáváme každý vynikající pravou italskou pizzu.Kolem 7 hodiny ranní přijíždíme do Brna. Ještě rozloučení s účastníky této vynikající akce, výměna některých kontaktů a pak už přesun vlastním autem do Pardubic.

Za 4 dny se mi podařilo najezdit 200 kilometrů. První a třetí den jsem pojmul spíše turisticky.S cestovní kanceláří Kudrna jsem byl poprvé a jsem velmi spokojen a nadšen celým zájezdem. Lyžování v Dolomitech ať už s touto cestovkou nebo individuálně můžu jen a jen doporučit a již teď se moc a moc těším až se do těchto krásných míst zase podívám.

Foto:Tomáš Bek a Petra Urbanová