o závodech

23.06.2010 - Robert Klepl

Kdo nikdy 24 hodinovku nezažil a neviděl, těžko pochopí. Kdo není biker, nepochopí, proč to jet, proč ta výzva, proč do toho jít. Jít a zažít něco jiného než na normálních maratonech, myslím, že především hezčího závodění. Žádné hrr jak na klasice. Přijedeš, zajedeš, odjedeš domů. Nic takového. Sáhnutí si na dno sil, kupodivu hlavně psychických při sólo jízdě, přetahování se o výsledek ve dvojkách a čtyřkách. V sólech sám se sebou. Teamová spolupráce, podpora kamarádů, atmosféra závodu a hlavně pohoda. Těžká, až brutální, ale pohoda.

foto/_0000109847.jpg

Poprvé jsem se o tomto závodě dozvěděl v práci od bývalého kolegy. To se ještě jezdilo v Hrádku. Pak když se přestěhovali k nám do Vesce, tak jsem to chtěl zkusit, ale na sólo jsem si netroufal a KBT se „bál“ utvořit tým. Pak jsem se rozhodl přeci jen pro sólo, ale několikrát (3x) jsem start kvůli minulým teamovým Slovenskům odložil, když se vzájemně termínově kryly právě se čtyřiadvacítkou.
A proč ta sólo jízda? No je to asi ten správný zážitek a výkon. Někdo říká masochista, blázen. Každý blázen je strůjcem svého bláznovství. Ale jsem blázen? Nee, prostě jen člověk, který dělá téměř normální věci, jen ho tak nevidí ta většina lidí, která ty věci nedělá a nechápe. Něčeho nového, jiného, krásného, nezažitého, co ho posouvá, aby mohl v životě dál.

 

Tak konec mouder, co bylo dál? Sondoval jsem u známých, kteří to už jeli, a bylo mi doporučeno, abych si sehnal podpůrný tým, doprovod, bez nich, že by to šlo sakra těžce. A měli pravdu, jak se později ukáže. Takže za obě mi padli: Pepíno, coby zdravotník, hecovač a starač o všechno. Dále coby hecovač a servisák na kola: Míla. Pak ještě sehnat věci pro jakéž-takéž zázemí, poladit oblečení, osvětlení, stravování a spoustu dalších drobností, které se můžou hodit a když je mít nebudu, tak budou potřeba o to víc. Jedna porada u plzničky s Pepínem, který je z toho chudák vystresovaný. Bere to moc vážně. Cíl mám ale jasný a jednoduchý. Žádná bedna, žádné pořadí, jen zdolat 200km v těžkém terénu a mít za sebou v sólech ještě alespoň 5 lidí. Pro začátek snad reálný cíl.

 

V pátek před závodem s pouhými 700 najetými kilometry v této sezóně (ale pokud nejde o bednu, tak to tady tolik o kilometrech není) zabíráme flek. Trochu od hlavního dění, což sice umožní pro doprovod trochu nočního spánku, ale pro mě je to postupem času sakra daleko. S Kačkou a Pepínem stavíme altán, ale zatloukat kolíky do toho štěrku jde fakt špatně. Skočíme ještě na pivko, já málem zapomenu na Daníska ve školce (byl tam chudák poprvé poslední) a pak zajedu do města pro ocelové kolíky. Jedu se odprezentit a protože šňůry od přístřeší zasahují kus do tratě dětí i XC, takže by mohlo hrozit, že se o ně někdo přerazí, altán musím i posunout, zatloukání končím po osmé večer, tenisový loket trpí, v centru dění už jede páteční koncert. Tra neprojíždím, znám to tu, vždy tu bydlím.

 

Je zvláštní, že před každou větší akcí si říkám, že začnu balit pár dní předem, abych pak nebyl ve stresu. Nikdy se to nepovede. Ani teď. Takže výška haldy věcí je konečná až kolem 10. Včera spánek kraoučký, dnes nebude o moc delší. Ráno musím vstát a jít ještě nakoupit pro rodinku i pro sebe. V 9 ráno začínám pobíhat po bytě, občas trochu něco jako snídaně na stojáka. Mezitím absolvovat malá, velká, malá, malá, velká. No v deset přijíždím na stadion, ještě, že jsem si byl pro číslo a čip už včera.

foto/_0000109846.jpg
Teď je konečně trochu klidu, o to více stoupá nervozita. Důležité věci z auta, náhradní hadry rozložit v kufru, náhradní díly v rohu. Raději a nejsou potřeba. Poučení od pořadatelů, jít se oblíknout, svlíknout (poslední velká), oblíknout a dát si kolo na startovní pozice, pozdravit pár známých, odpovědět na dotazy strategie od mého doprovodu a jde se na start.

 

V poledne nás odpočítají a jde se na smrt. Vlastně běží, stylem Le Mans, ovšem do kopečka. Nikam se nehrnu, běžím volně, přesto se posunu z poslední třetiny startujících na konec první. Zdálo se mi, že jsem běžel celkem volně, ovšem tepovka mě vyvádí z omylu. Blikajících 176 na budíku při nasedání na kolo je druhé porušení mého plánu. A vlastně dál už je to všechno jinak než jsem si plánoval. Předsevzetí, že se nebudu nikam hnát, že pojedu volně, nikoho zbytečně nepředjíždět, šetřit síly. Všechny špatné závodní návyky, ješitnost, hrdost, společný start s těmi, co budou střídat a tudíž vyšší tempo si můžou dovolit, a co já vím, co ještě, mě ženou neúprosně vpřed. Ono se sice moc předjíždět nedá, je to vláček, ale jakmile je volná skulinka, hned se tam jak debil cpu na předjetí. Ale myslím, že u ostatních je to asi podobné. Co je ale rozdíl oproti normálním závodům, člověk jen málokdy narazí na blbce, který jede opravdu agresivně, ale agresivně hlavně vůči ostatním. V dalších kolech už vše krásně funguje, pomalejší uhýbají rychlejším, rychlejší (většinou) chvilku počkají, když to nejde uhnout hned. Je slyšet, levá, pravá, díky a prosím. Jen někteří asi neumí strany, protože se občas zezadu ozve: „ hééééé“. A to nevím, co znamená. Chce mě postrašit, neumí mluvit, nevím? Později rozvíjím debatu i na tohle téma s pozdější vítězkou „veteránek“ žen. V jednom kole, kdy se šetří a odpočívá, jí stíhám a tak chvíli povídáme. Na závěr mi odjíždí s dovětkem, že se ještě určitě potkáme. Nevěřím, okruh je 12,6 km dlouhý, převýšení někde kolem 250m. To je dost na to, se tu už nepotkat. Začátečnická chyba. Ještě spolu kecáme 2x. A nejen spolu, Každé kolo se sjede nějaká partička, a když to kopec umožní, tak se trochu povídá. Hned to lépe utíká a hlava je na chvíli zaměstnaná něčím jiným.

 

No ale nejsme tu na výletě, zpátky na tra. První kolo a beru si jen nový bidon s pitím. Vedro je na mě moc velký, zatím nemám potíž hlídat si pravidelný pitný režim. Později už mě musí občas Pepíno zprdnout, párkrát dovezu i třetinu bidonu. Co je horší a nehlídám, je tep. Což se ve čtvrtém okruhu samozřejmě ozve. Nečekaná, o to prudší křeč do zadního stehna. A je to v pr..li, v pytli, říkám si. To je brzo, teprve tři hodiny za mnou. Jdu dát tedy malou pauzu k altánu. Blbec, sedám si do křesla, a když chci jet po chvíli dál a vstanu, samozřejmě bolest je tu znovu. Nakonec to další kolo nějak odjedu, čas držím pod 50 minut, což je plán? A zase pauza. To plán není. Prostě propočítávat něco dopředu byla blbost. Teď už stejně pojedu, jak to půjde. Tra se mezitím krásně uvolnila, stále je sice někdo na dohled, nebo za mnou, ale už se zvolnilo tempo. Po dalším kole zase pauza, plánovaná na jídlo. Jenže do mě nějak nic moc neleze. A přitom hlad mám, jen má všechno chu jinou než chci, nebo spíš to nemá chu žádnou. Jednou si kousnu do kuřete a po 5-ti minutách zjišuju, že mám to sousto stále v puse. Najednou mě napadne dát si kyselou okurku. Jo super, chu cítím, ale stačilo ukousnout špičku a už je mi jasný, že víc nesním. Ale můžu pozřít kousek bramborový placky a cítím, že jím placku a ne noviny. Na závěr si ještě dávám magnesium v tabletě. Nikdy jsem to neměl. Dal jsem si jednu tabletu do pusy, že jí rozkoušu a zapiju. Povedlo se, ale mezitím mi v puse proběhl výbuch jak v reklamě na ústní vodu a pak krknutí, za který by se nemusel stydět pivař po 8-mi kusech. Jsem nevěděl, že se to má rozpustil nejdřív ve vodě,no.

 

Vyrážím do dalšího kola, chtěl bych stihnout dvě, řešili jsme pod altánem, jestli přijde bouřka nebo ne. Už tu měla podle předpovědi dávno být, ale možná se nám vyhne. Černo je nad Jizerkama. No ujedu necelé dva kilometry a bouřka je tady. Ale ne ze shora, ale v mém žaludku. Okurka, nebo spíš šumákové magnezium má málo prostoru v mých útrobách a přetlak jde ven. Nikdy jsem na žádných závodech nezvracel, letos po ABB už podruhé. Cítím se trapně, ale najednou mě to nakoplo a jedu v pohodě dvě kola v kuse. A hezky dopíjím pití. Ani pochvala nebyla. A taky jak přijíždím k depu, spouští se d隝.

foto/_0000109848.jpg
Na jednu stranu dobře, ušetřím suché oblečení na noc, na druhou špatně, zbytečně a srabácky se flákám přes hodinu v depu a můj plán dostává další trhliny. Ale stejně bych asi nejel, závěr druhého kola mě rozhodí, že to řeším do teď. Počíhal si na nás nějaký blázen na koni a najížděním nás několik ohrožoval. Nepochopím jeho cíle, vím jen, že už jsem tohle nemusel psát, kdyby to kopyto bylo o půl metru blíž mému obličeji. V podstatě tento zážitek přehlušil vše. Když jsem v neděli večer usínal, jediné na co jsem myslel, nebyly zážitky z kola, ale tento zážitek s magorem. Dále to raději nebudu rozebírat, bych se rozčílil znovu.

 

Trochu mě už vyháněli na kolo. Doprovod v depu se totiž dost rozšířil a tak podléhám přesile a vyrážím. Mám co dělat stihnout do půlnoci plánovaných 10 kol. Jenže deštík dost pozměnil tra. Jeden už dost špatný úsek na druhém kilometru se musí v délce asi 500m tlačit. Nohy se boří do bahna po kotníky, kola ztěžknou nad dvacet kilo. Ale tam by se tlačilo i bez deště, tento úsek trati načali už lesáci a my kroužící jsme ho dorazili. Zbytek trati je ale taky jinak, nedá se už poznat správná stopa, na spoustě míst ještě tečou proudy vody, malý brod se nám změnil v regulérní průjezd potokem. A bahna je místy (pod dálnicí) až k nábám. Jedu sice opatrněji, ale celkem to kupodivu odsýpá, jezdím podobné časy jako za sucha, takže se mi to asi líbí. Co je spíš ale hlavní, přestalo totiž to vedro. Nemám rád d隝, ale zima se mi líbí. Vedro nesnáším.

foto/_0000109849.jpg
Takže postupně se zase seznamuji s tratí, než začne tma. Už se totiž dalo některé úseky v druhé půlce trati, která je z kopce, jet téměř bez brzd. Teď to nejde. A seznámení jsem nestačil, odjedu okruh a stvímá se. Nasazuju světlo. V dalším už všechna co mám. Kromě slabé čelovky od Petzlu, mám na řidítkách výkonné stroje. Na dálku půjčená Sigma Powerled, pod sebe můj výkonný Fenix. Světelně jsem tak někde v první ź pole, někteří jezdí jen s klasickýma led světýlkama. To bych asi nedal. Já jsem i tak začal jezdit kola o 5-10 minut pomaleji. Optimální stopa není ve hře stínů vidět a já si svého ghoustíka nechci někde rozpůlit o šutry.

 

Doprovod mezitím odešel spát do sucha a tepla.

foto/_0000109850.jpg
Zůstávají dva věrní Pátci. Chci dát těch 10 okruhů, pak jít chvilku ležet ajim dát taky oraz. Jenže se mi to daří až před ˝ druhou ráno. Mezitím byla ještě jedna krátká pauza na umytí kola a hlavně řetězu. Klukům se nedaří nasadit pračku na řetěz a já, přestože tuším, že dávají vrchní dekl obráceně, nemám sílu jim něco říct a poradit, natož vstát a udělat to. Mám asi největší krizi a to jsme kousek po půlnoci. Je mi strašná zima, když nešlapu, hlava už ani nevím, na co myslí. A ještě půlka zbývá. Kupodivu ta lehčí. Vyrážím tedy ještě zdolat okruh a pak dát sprchu. Plán je mimo o víc jak hodinu, morál klesá. Jsem si myslel, že ujet do půlnoci 130km bude brnkačka. Není, zvláště na této trati a s tímto bahnem. Nechápu ty, co už mají oproti mě o 7 okruhů navíc. Jak říká Vlado, mimozemšani. No ale mě tedy přichází první plánovaná delší pauza. Pobírám suché hadry, svlíkám se jen do zabahněných kraasů a jdu směrem sprchy. Má být teplá. Trochu hledám, ale pořadatelská slečna mi ukazuje cestu a rozsvěcí. Jsem v dámské sprše, v pánské jsou už prý uloženy ceny pro vítěze. Ale jsem tu sám, a i když bych měl asi spěchat, nedokážu tu teplou blahodárnou vodu stále opustit. Ne že bych neměl vodu rád, ale nikdy jsem se nevydržel, na rozdíl od zbytku své rodiny, cachtat ve sprše dlouho. Tady si několikrát za sebou řeknu, ještě půl minuty a už to vypnu. Je mi to blbé, že třeba vyplácávám vodu pro ostatní, ale vypnout to nejde. Jsem tu asi 15 minut. Nakonec tedy vypínám, rychle se otřít, oblíknout a udržet teplo. Míla s Pepínem mezitím opět dali kolo do pořádku, šaltr pod bahnem už chodil silou vůle. Dávají kolo na střechu, zamykají, uklízí se věci a já potupně ulehnu do auta. Míla se jede vyspat domů, říkám, že může přijet až na 9. Ještě mám v záloze starou MeRiDU.
foto/_0000109854.jpg
Pepínovi taky říkám, že se mnou nemusí za tu hodinu vstávat. Jdeme si lehnout. Celou hodinu jen ležím, usnout nejde. Ale přesto tělo nějak záhadně nabralo sílu.

 

O půl 4, vyrážím nabalený na tra, Pepíno samozřejmě vstal se mnou. Nejdřív je mi strašná zima, na druhém kilometru už teplo a je mi jasné, že jsem to přehnal s oblečením. Tři vrstvy jsou moc. Odjedu kolo a budím Pepína. Má u sebe klíče od mého auta, musím tam dát věci. Pak dávám zase kolo v kuse, bufet a zase dokola. Najednou se mi supr šlape, stále někoho předjíždím, jen občas někdo mě ze čtyřkových týmů. Světla jsem už taky vypnul, svítání za zvuku štěbetajících ptáků a sténajících řetězů bylo překrásné. Občas s někým pokecáme, nejvíce asi na úmorném asfaltu, stoupajícím k Milířům. Pak už zase dolů a stopa se se světlem začíná obnovovat. A přišlo to, ve sjezdu pod stadión si nedávám pozor, beru moc za přední brzdu, jedu mimo stopu a letím. Naštěstí je to na trávu, narážím si jen trochu koleno. Biker za mnou se stíhá vyhnout, optá se na zdraví, já v pohodě a jede se dál. Zajíždím do depa, je tu už i Míla. Moc toho kluci taky nenaspali. Ale mě to stále jede, začínám počítat, jestli stihnu svých vytoužených 200km, případně dokonce bonus, 18 okruhů. Zkracuju přestávky, kola držím stejně, asi to půjde. Do depa už ani nezajíždím, Pepíno jen vždy přinese potřebné, nebo odnese nepotřebné, Míla omyje kolo a já doplním jídlo. Sýr, banán, polívka, párek, pomeranč, gel, čaj. Stále stejné pořadí chodů už několik kol.

 

Po půl deváté se do mě dává opět velká zima, fronta na dvě ubohé wapky je asi velká a já nemůžu odjet na tra. V tu chvíli objevuji sud s ohněm. Okamžitě se tam jdu nahřívat. Prý tu hoří celou noc, já si ho doteď nevšimnul. Paráda. Míla přiváží kolo a mě čekají ještě dvě kola. No možná tři. Spíš dvě, hlava už zase začíná blbnout, pomalu počítám, kolik km mi chybí do cíle. 25, 24, 23, je to na zblbnutí, zakazuju si počítat a stejně u každého kilometrovníku znovu odečítám. Je půl desáté, dvě kola bych stihnul.

foto/_0000109852.jpg
Jenže mě se nechce ani na jedno. Nemít tam trenéry, už bych nejel. Zase nemám chu na jídlo, tak mi Pepíno ordinuje nejlepší ioák, pivko. Chu se hned lepší, síla nee. No vyrážím. Ještě se mezitím dozvím, že jsem se opět posunul v pořadí sólistů kupředu. To dokáže ješitného chlapa nabudit. Dávám kolo za podprůměrných 58 minut. Fakt to nejde. Do posledního kola už nechci a oni po mě chtějí dvě. Doprovod se opět rozrostl. Stejně nejedu. Najednou vůně, je tu krupicová kaše, co slibovali ve 4 ráno. To je něco. Talíř ve mě mizí rychlostí vedoucího jezdce. Dal bych ještě jeden, ale prý je jen 100 porcí, tak nechávám ostatním. Jo to kolo ještě dám. Podpořím to dnešním druhým redbulem a vyrážím. Makám, co to jde, kolo dávám za 50 minut. Myslel jsem, že to bude rychlejší, ale už jsou asi měřítka únavou posunutá. Mám to za sebou, jenže Pepíno přichystaný nový bidon, prý to stihnu, mám na to přes hodinu. Ale já už jel s rozvržením sil na tohle kolo, už fakt dál nemůžu. Když je jasné, že už bych ho nestihnul, jdeme konečně do depa.
foto/_0000109853.jpg
Svlíkám zabahněný, upocený věci, oblíkám suché, čisté, teplé. Trochu pobalíme a jdeme se podívat na vyhlášení výsledků. Jenže se to protahuje a tak dobalíme zbytek a jedeme všichni domů.
Ještě v neděli stíhám vybalit většinu věcí z auta, očistit je a umístit na své místo. Vyprat většinu totálně zabahněných věcí, pračka musela jednu várku jet 3x, i po předchozím vymáchání z toho nejhoršího bahna.

 

Usnout nemůžu, spánek je jen asi 7-ti hodinový, v pondělí dokonce jen 4 hodiny. Tělo ale nebolí, nohy v pohodě, krční obratel už taky povoluje, zadek jak po normální vyjížďce. Spánkově nejsem srovnaný doteď, zvláště když o víkendu následoval fesák Sonisphere v Milovicích.

 

A na závěr trocha té statistiky. Ujeto 17 kol, což je 204km. Pod přísným okem Pepína vypito 12 litrů ionáku, dva hrnky mátového čaje (který jsem pak zamknul Pepínovi v mém autě), několik čajů černých a hodně sladkých, jedna Magnezia, něco obyč vody, dva redbuly a dvě piva. To nejlepší, co mi mohlo být namícháno. Příště jedu na Birelly. Snědeno asi 20 kelímků vývarových polívek, 15 párků, 8 gelů, kousíček kuřete, kousek bramborové placky, hnusný mastný kousek kuřecího řízku, kaše už nebyla. Asi 3 kila banánů, kilo pomerančů, něco přes kilo cihly (je zajímavý, že sýr chutnal stále jako sýr), nějaké drobnosti (koláček, kousek okurčičky, tableta Mg, apod.) Jo a v devět ráno výtečná krupicová kaše, sypaná kakaem. A někteří jedli víc než já !

 

Technika vydržela a nezklamala. Duši a nářadí jsem vozil až od druhého kola (skleróza), abych je v noci přestal vozit úplně. Někteří šikulové tu bouchali současně obě kola naráz. To jsou ty ultralehký duše, podhuštěný kola a uznávám, někdy to může být i smůla. Full mě podržel celou dobu a to i díky výbornému servisu o Míly, který se o něj staral jak o svého.

foto/_0000109851.jpg
Spadnul jsem 3x, jednou trochu, to jsem to ustál odražením od břehu v nebezpečném sjezdu k brodu, jednou totál při sjezdu na stadion, jednou na rovině do bahna od koně. Sjezd z Milířů byl v pohodě. Pořadí pro mě nebylo až tak důležité, ale potěšilo mě. A to jsem se vlastně tři hodiny flákal, takže jak jsem pak zhodnotil na večeři u plzničky pro mé servisáky, že mám příště co překonávat. Pepíno se zhrozil, že to bude muset znovu absolvovat. Takže 14 z 30 ve své veteránské kategorii, 44/99 ze sólistů. Jo, těžká, ale krásná pohoda, vypadá to, že Míla by si to v nějaké partičce taky rád vyzkoušel. Uvidíme.

 

Já bych si to chtěl zkusit za rok znovu, mám co překonávat a vylepšovat, abych mohl opravdu prohlásit, jel jsem 24 hodin na kole.

 

poslední obrázek z oficiál webu závodu od Jiřího Synka


foto/thumb/0000109846.jpg
foto/thumb/0000109847.jpg
foto/thumb/0000109848.jpg
foto/thumb/0000109849.jpg
foto/thumb/0000109850.jpg
foto/thumb/0000109851.jpg
foto/thumb/0000109852.jpg
foto/thumb/0000109853.jpg
foto/thumb/0000109854.jpg
 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 3.01   images/ga_count.png 602

24 mtb-23 hodin výzva-dlouhé

TitulekAutorDatum
zupaAleš Gregor23.06.2010 13:03:48







Š Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 27
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif