o závodech

21.08.2011 - David Granát

Tak trochu stranou zájmu bikerské komunity stojí vytrvalecké štace na 24 hodin. Je pravdou, že na těchto závodech najdete jen málo lidí,

foto/_0000119795.jpg
kteří by jezdili jednak tyto „extrémní“ akce a zároveň také „obyčejné“ maratony. Ono to popravdě nejde příliš skloubit, tedy pokud člověk jezdí sólo – regenerace trvá tak 7 a někdy i více dní, další celodenní řádění většinou následuje po 2 týdnech, takže času a sil na maratón moc není.
Z důvodu výše uvedeného jsem se rozhodl poskytnout velevážené obci bikerské pár bezprostředních postřehů (nikoli reportáží) ze 4 akcí, kterých jsem měl čest se letos zúčastnit a které jsem sepsal bezprostředně po dojetí. Podotýkám, že jsem si na sebe upletl bič v podobě solo kategorie, které někteří říkají kategorie královská. Nevím, zda je královská, ale vím, že královsky bolí. Předem také děkuji svému podpůrnému týmu, který se sice trochu měnil, ale bez nějž bych závody jen stěží absolvoval.

 


Díl I. – Jihlava (první díl Česko-Slovenského seriálu) aneb Spící Růženka
Už jsem usnul leckde: na přednášce, za volantem, na schůzi, při četbě, ale za jízdy na kole se mi to stalo poprvé. Psala se neděle 22.května LP 2011, místo: Jihlava. Právě jsme měli za sebou cca 16 hodin 24hodinového MTB závodu a já jsem už nějakou dobu nemohl udržet oči.

foto/_0000119792.jpg
A pak jsem se najednou probudil před ostrou pravou zatáčkou, za níž následoval výjezd na hoooooooodně lehký převod. Poněvadž už tělo po nějakých 24 okruzích vědělo, že přijde změna rytmu, probudilo mě. Za sebou jsem měl několik set metrů po louce, které jsem prochrápal. Naštěstí jsem se udržel v sedle i na cestě, a dál už jsem pokračoval bez nějakých komplikací. Nacpal jsem se Guaranou, RedBullem a Colou, srdce sice bylo (nebo snad bilo) na pokraji infarktu, ale další spánek jsem si nechal až na cestu domů autem.

 


foto/_0000119791.jpg
„Jihlava“ byl po všech směrech povedený závodní víkend. Vyšlo parádní počasí, trať byla velmi pěkná, jezdivá a přiměřeně náročná, zázemí bylo bez chyby (já si ho tedy moc neužil), atmosféra na trati byla fantastická a v našich krajích výjimečná. Výjimečné bylo i prostředí městského okruhu s průjezdem skrz hospodu a přes náměstí v
foto/_0000119796.jpg
plném městském provozu, ale všechno to do sebe hezky zapadalo a nebyly žádné komplikace. Jen malou skvrnkou byla časomíra, ale to se dá určitě pro další ročník vylepšit.

 

Po oficiálním a mile netradičním zahájení v duchu boxerských zápasů v sobotní pravé poledne na náměstí a demonstrativní jízdě pelotonu přes město jsme se vrhli na zhruba 11 km dlouhý okruh. Na čele se v solo kategorii usadil vládce disciplíny a jasný favorit Zdenda Kříž, který si hned od startu jel neohroženě pro vítězství. Jenže večer ho dostihla nedoléčená chřipka a odstoupil. Já jsem se nechal v průběhu odpoledne solidárně Zdenkem několikrát o kolo předjet, o vlastním postavení jsem neměl nejmenší představu. Navíc mi to bylo srdečně

foto/_0000119797.jpg
jedno, poněvadž úkol zněl jasně: Přežít. Jestli budu do pěti nebo deseti, mi bylo úplně ukradený.

 


Důležitou součástí závodu je doprovod. Stará se vám o jídlo, pití, řeší technické problémy, hlásí umístění, kdo jede před vámi a za vámi, jak kdo vypadá, pořizuje fotografie atd. Se mnou se uvolil vyrazit na tuto víkendovou veselici můj bratr. Do své role se dostával pomalu, ale s přibývajícím časem bystře pochopil svůj úkol a jsem si jist, že pokud by jel na další podobný happening, zhostil by se své role na výbornou hned od začátku. Jen ta technická znalost bicyklu je u něj slabší, což dokumentoval skalpovaným nehtem od kotouče při nasazování předního kola. Dokonce v neděli dopoledne už věděl, na jakém jedu místě, kdo je za mnou, jak daleko a dokonce vypátral i to, na jakém jede pravděpodbně kole. Poslední informace se stala bezcennou v okamžiku, kdy ten borec prý přesedlal na jiného oře, což je informace neověřená. Jenže já už byl stejně koženej a moje schopnost vnímat okolí se s blížícím se nedělním polednem snižovala na základní úroveň – trať už jsem vnímat nemusel, takže jsem se omezil jen na příjem potravy, tedy na misku s čokoládou, müsli, houskou a ovocem na stolku našeho týpý. Řešit to, na jakým kdo jede kole, bylo nad moje fyzické i mentální možnosti.

 


Po triumfálním dojezdu před bouřícími davy ve zcela prázdném amfiteátru letního kina jsem si užil pár okamžiků mediálního zájmu a po nekonečně dlouhém vyhlášení výsledků jsme skočili do auta a mazali jsme se zregenerovat do našich domovů.

 


Na závěr se sluší poděkování všem pořadatelům, doprovodům, kuchařům a kuchařkám, regulovčíkům a regulovčicím za obětavost, trpělivost a vlídnost, Policii ČR za radarové měření rychlosti, obyvatelům domů u trati za tolerantnost a povzbuzování a hlavně za to, jaké v Jihlavě objednali počasí.

 


Díl II. – Liberec (MČR) aneb Umění trpět
Když jsme kdysi z povzdálí jako dvojice pozorovali sólově kroužící jedince při 24hodinovém závodu v Liberci, pronesl můj parťák Andrej na adresu „Čápa“ s uznáním v hlase „Ten umí trpět.“ Pokud nejste stroj, pak jezdit 24 hodin v sedle bicyklu nahoru a dolu a pořád dokola, v horku i chladnu, na pražícím slunci i po tmě, v dešti i suchu, po asfaltu i ve vymletém korytu, znamená umět a hlavně být ochotni trpět. Osobně dodnes (3 dny po závodě) nemám sílu v rukou, problémem je otočit klíčem v zámku. Kolena mě bolela už při závodě, teď ještě bolesti doznívají. Zadek mám jak pavián, oči zarudlý od přísunu bláta a prachu. Po dojetí mě bolela záda tak, že jsem se neohnul na zem pro boty.

foto/_0000119790.jpg
Při jakémkoli „netradičním“ pohybu mě kamkoli chytaly křeče ještě 2 dny po závodě. Mám namožený břicho, o nohách nemluvě. Za krkem mě bolí tak, že se nemůžu dotknout krční páteře, otáčím se celým tělem a nezvednu ani nákupní tašku. Únavu se nedaří dostat z těla ani po 3 vydatných spáncích. Žaludek jsem měl od poloviny závodu v takovým stavu, že jsem nemohl jídlo ani pití skoro ani vidět. V půlnoci mi zalehly uši, neklamná známka dehydratace a blížících se křečí. Do práce jsem dorazil jak zpráskanej pes, kruhy pod očima, sotva jsem se táhnul. A teď mi někdo řekněte, proč se do toho pouštím, a to dokonce opakovaně a dobrovolně? Pro ten POCIT: pro ten okamžik, kdy se blíží nedělní poledne a já s pocitem vítěze TdF projíždím cílem, pro ten pocit euforie, že je to za mnou, pro ten pocit, že jsem (si) to dokázal, pro ten pocit, že jsem najezdil na kole za 24 hodin víc, než drtivá většina běžné populace za celý rok nebo snad za celý život, pro ten sdílený pocit s ostatními, kteří zažili to samé, pro tu zvláštní a neopakovatelnou atmosféru. A i přesto, že mě všechno bolí a jsem na smrt utahanej, už přemýšlím o tom, co si s sebou vezmu za 14 dní do Bystřičky, jaká bude asi trať, jak se mi pojede, jací budou soupeři, přehrávám si, co by bylo, kdyby byly nenadálé technické problémy, kladu si otázku, jestli si tělo odpočine natolik, abych to vůbec fyzicky vydržel, jestli bude vedro nebo déšť. No je to normální?
foto/_0000119793.jpg

 

Díl III. – Bystřička (druhý díl Česko-Slovenského seriálu) – Vítězství hlavy
Je 10 hodin dopoledne, do startu zbývá 120 minut. Zalézám do auta a do kapoty začínají bušit první kapky deště. Nálada na nule. Do tohohle počasí startovat s představou 24 hodin v sedle je noční můra. Za hodinu vylézám do deště a jdu na rozpravu. Stále prší. Opět se schovávám do auta, déšť neustává, jen intenzita je co chvíli menší a co chvíli urputná. Blíží se poledne, musím do kůže. Startovat za deště je to nejhorší co znám. Je to děsně na morál. Hlavou se honí úděsná představa propršeného závodu, zničeného materiálu, očí podlitých krví a vyjícího vlka.

foto/_0000119788.jpg

 

Start! Vřelí Valaši jsou moc fajn, takže nikdo na sobě nedává znát, že se mu nechce. Vyrážíme na trať, která se opakovaným průjezdem tlustých plášťů postupně mění na kluzké bahenní koryto. Po hodině nebo hodině a půl ustává déšť a vyjasňuje se. Nálada se zlepšuje, trať začíná osychat. Tempo na čele sólo kategorie je ukrutné, ale postupně se ustaluje na rozumné hladině. A pak, někdy kolem čtvrté nebo páté hodiny odpoledne, přijde další vydatná přeháňka, která během hodiny promění trať v kluziště a některé úseky na nějakou dobu v prakticky nesjízdné.

 


Do očí létá bahno, kamínky, blátivá malta, voda – no prostě všechno co vzorek pneumatiky nabere ze země a s náramnou chutí to vmete do obličeje, na dres, na kazetu, řetěz, brzdy atd. Všichni závoďáci vypadají ta nějak stejně, nikomu to moc neřadí, z kol se s postupujícím časem začínají ozývat nezdravé zvuky. S kolegy na trati si notujeme, že tenhle víkend nebude z nejlevnějších. To máte: kazetu, řetěz, převodníky, ložiska, čepy, destičky, kotouče, bovdeny…
K večeru ti rozumnější odstavují biky v depu, myjí kola i sebe a ti nejrozumnější balí stany a upalují domu. Na trati zůstávají jen ti nejvěrnější, nejzarytější, skalní bikeři a bikerky, dále ti, co mají neodbytné doprovody, které jim zabalit nedovolí (můj případ), ti co mají prachy na generální opravu bicyklu, ti co jedou na celkové pořadí, ale nejhorší jsou ti, kterým je to úplně jedno a jedou jakoby nic.

 


V noci se trať vylidňuje, moc světýlek člověk nepotká. Opět mě přepadá dřímota. Závidím těm, kdo prostě jedou a jedou. Musím občas zastavit, opřít se o sedlo nebo řidítka a na pár minut zavřít oči. Takhle přetrpím asi 4 kola, ale je to jediný způsob jak neusnout v sedle a nezválet se v bahně.
Nad ránem se na trať vrací otrlí borci, kteří mají morál na to zase naskočit a dokončit bahenní masáž. Jak už to na 24hodinovkách bývá, čas se s rozedněním zastaví. Postupně se kumuluje únava a otupělost a konec stále v nedohlednu. Člověk počítá, kolikrát ještě musí na trať, aby udržel svou pozici nebo aby splnil své předsevzetí o nakroužených kilometrech. A pak přijde ten slastný okamžik, kdy člověk vjede do posledního kola a s každým ujetým metrem si řekne: tak a tudy už dneska nepojedu. Je konec!

 


foto/_0000119794.jpg
Pak člověk vypne, v žaludku divný pocit, tělo nějak celkově bolí, ale už je to za námi. Následuje očista v ledové vodě, která je skutečnou lahůdkou, občerstvení a vyhlašování těch nejlepších. Ale to pravé dobrodružství teprve začíná: cesta domů autem po probdělé noci s více než 300 km v nohách. Výčet bolístek je dlouhý: bolí mě šíje tak, že se nemůžu otočit ani zvednout těžší břemeno. Nesevřu ruku v pěst, dlaně mám oteklé. Kolena mě bolí, lituju, že nemám automat – sešlápnutí spojky je bolestivý úkon. Pořádně nevidím, mám mlhu, kolem světelných zdrojů vidím zřetelnou duhovou kouli. O potížích se sezením se zmiňovat snad ani nebudu. Zdá se mi, že s každou další 24hodinovkou se pozávodní stav zhoršuje, bolesti se prohlubují a zřejmě některé jednotlivé se slévají ve větší a výraznější. Únava je veliká a je marné s ní bojovat. Bude trvat tak týden, než se z toho nejhoršího člověk vylíže. Na kompletní regeneraci před posledním dílem seriálu máme luxusních 12 dní. Pak přijde alpský závod v Žilině a návrat zpět k „normálním“ sprintům na 100 km, po nichž trvá regenerace krásné 2 až 3 dny.

 


Díl IV. – Žilina (třetí díl Česko-Slovenského seriálu) – Alpské dějství

foto/_0000119798.jpg
Sedl jsem si a chtěl jsem psát. Chtěl jsem se rozepsat o náročné trati, úmorném vedru, lepivém blátě, o dehydrataci, zalehlých uších, nechuti k jídlu a pití, o heroickém výkonu, o překonání sebe sama. A pak jsem si jednou sedl a zjistil jsem, že nejsem Alois Jirásek, takže můj popis výše uvedeného nikoho nedojme a hlavně a především: takové povídání by se míjelo duchem 24hodinových závodů, jak jsem ho za těch pár týdnů poznal.

 

A tak jsem si sedl ještě jednou a začal psát nanovo o fantastické atmosféře těchto podujatí a všeho co k nim patří. Nesetkáte se s nevraživostí na trati, s nedočkavostí při předjíždění, setkáte se spíše s pochopením, úctou, kamarádstvím, které je podpořeno společným utrpením na trati (často opakovaně při různých 24 hodinovkách). Setkáte se s kempujícím bikerským lidem, který si užívá outdoorový víkend od pátku do neděle, popíjí všechno možné a baví se (ve všech možných smyslech slova). Osobně jsem se setkal s partou lidí kolem Jihlavského závodu, a musím říct, že mi při těch letmých setkáních přirostli k srdci, a i když si stěží pamatuju, jak se kdo jmenuje a s kým je příbuzný, připadá mi, že je znám odjakživa a cítím se mezi nimi jako jeden z nich. Nakonec ohlížeje se za vytrvaleckou sezonou musím říct, že to nejdůležitější na celém seriálu pro mě nebyly najeté kilometry, nastoupané metry, nakroužený počet kol nebo dílčí a celkový výsledek, ale právě ta kupa zážitků (sice ne vždycky příjemných) a hlavně noví kamarádi. A i když jsem se zařekl, že tohle byla moje jediná a poslední sezona 24 hodinových závodů, budu se rád vracet: třeba jen do kempu nebo třeba do nějaký pohodový čtveřice – ale kdo ví, kdy si to rozmyslím a připnu číslo a čip. Kdo zažil, pochopí. 24 hodinovky Vás změní ať chcete nebo ne.

foto/_0000119789.jpg

Díky všem pořadatelům i účastníkům. Bylo mi ctí se s Vámi potkávat, zažít to a najít spoustu kamarádů. Biku zdar.


 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 3.08   images/ga_count.png 638

Sezona 24 hodinovek

TitulekAutorDatum
technickaKarol wojtyla05.09.2011 18:38:43
images/line1.gifRe: technickaDavid21.09.2011 21:20:35
PoklonaLáďa Eichler03.09.2011 06:57:07
Trpět se musí umět.Lukáš Marek28.08.2011 10:54:44
PěknéAlena Jihlavská2423.08.2011 13:56:22
Hezký :)Tomáš Kysela22.08.2011 09:32:14
images/line1.gifRe: Hezký :)David22.08.2011 13:31:17
images/line4.gifimages/line3.gifRe: Re: Hezký :)Tomáš Bek30.08.2011 20:24:01
images/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: Hezký :)Tomáš Kysela22.08.2011 13:53:47
Dost dobrýPepa Nestler21.08.2011 23:18:02
images/line1.gifRe: Dost dobrýDavid22.08.2011 13:32:42







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 1
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif