IRON BIKE 2012

31.07.2012 - Tomáš Bek

V červnu letošního roku jsem zavolal Radkovi Šíblovi, jestli ještě není nějaké volné místo na IRON BIKU. Moc jsem s tím nepočítal, naopak byl jsem hodně mile překvapen, když mi Radek řekl, že zatím jede pouze Robert Čížek ze Znojma a že problém s místem pro mě nebude. Poslal jsem tedy peníze na startovné a začal se moc těšit! Spousta lidí, by se spíše netěšilo- přeci jenom IRON BIKE je nejtěžší etapový mtb závod na světě a v průměru 10-ti hodinové etapy, kde každý den člověk ze sebe musí vydat téměř všechny fyzické a psychické síly, aby etapu dokončil. Loni se mi nepodařilo dokončit 2 etapu, když jsem řízl galusku a neměl náhradní a už loni po poslední etapě jsem prohlásil,že se na IRON BIKE za rok chci zase vrátit. Motivace byla opět obrovská- dokončit všechny etapy a stát na pódiu v Sauze d Oux jako finišer! Vzpomínky na loňský IRON BIKE byly pořád velké- nádherné hory, obrovská pestrost cest, traverzů, lehčích výjezdů, těžkých výjezdů, nošení a tlačení kola do kopců , nošení a tlačení kola z kopců, po cestách, které vedly kolikrát téměř do pekel. Chyběly mi dojezdy do cílových městeček, vesniček, nádherné a neopakovatelné pocity z dokončení jednotlivých etap, společné večeře s lidma z celého světa, briefingy, ranní budíčky. Zkrátka jsem moc chtěl jet opět na IRON BIKE 2012.

Pár dní před tím, než jsem odjel do Rakouska na Salzkammergut Trophy, se mi po telefonu ozval Ondřej Fojtík, že na IRON BIKE pojede letos také. Domluvili jsme odjezd na páteční ráno ze Znojma, kde bydlí Robert Čížek. Po pro mě srdeční záležitosti- 200 km trati a dosavadním nejlepším umístění jsem se snažil mezi prací trošku odpočívat a těšit se na odjezd do Itálie.Středa a čtvrtek probíhaly ve znamení balení a shánění všech věcí, které jsem chtěl mít sebou.
Po asi 3 hodinách spánku vyrážím v pátek ve 2 v noci autem do Znojma.S jednou zastávkou jsem po půl šesté ráno na pumpě ve Znojmě, kde mě za pár minut vyzvedává Robert s transitem, jedeme k němu, aby za pár minut přijel i Ondřej Fojtík se Zdeňkem Neradilem- který jede s Ondřejem jako doprovod a že se bude krásně starat i o nás a přejíždět s autem a věcma mezi jednotlivýma etapama je obrovská výhoda a věc k nezaplacení. Nakládáme kola, materiál, náhradní kola, kabely s věcma a kolem 7 hodiny ráno vyrážíme ze Znojma. Čeká nás necelých 1200 kilometrů po rakouských a italských dálnicích.

Kolem 21 h přijíždíme do Limone Piemonte, kde bude probíhat zítra prezentace, podvečerní prolog a odkud bude také startovat první etapa IRON BIKU. Stavíme stany a jdeme se osvěžit do potoka přímo pod náma. Potom se jdeme projít večerním Piemonte, kluci dávají pivo, Zdenal džus, já zmrzlinu a relaxujeme a povídáme než nám v neděli začne opravdová dřina.

V sobotu dopoledne vyrážím do obchodu koupit nějaké pečivo. Začínají přijíždět postupně další bikeři z celého světa. Mám obrovskou radost, když se vidím a zdravím s Italem Paolem, který říká, že je to letos jeho 6-tý Iron Bike!O chvíli později se vítám též se sympatickou španělskou dvojičkou-kteří stejně jako loni jedou dvojice.Též poznávám jejich španělského mechanika, který mi loni půjčil náhradní zadní kolo, abych mohl pokračovat. Po poledni vyrážeji kluci do městečka na pizzu, já zůstávám v kempu a volím řádnou porci ovesné kaše a pečivo k tomu. Potom už vyrážíme na prezentaci a úvodní briefing před prologem. Prolog startuje letos hromadně z náměstíčka a jedou se dva dvou kilometrové okruhy uličkami měst. O nic nejde a tak jedu na pohodu a tudíž nepostupuji ani mezi 40 nejlepších. Prolog vyhrává o pár sekund loňský vítěz Iron Biku Hondurasan Ramos MIlton před druhým Ondřejem Fojtíkem. Potom už následuje první společná večeře, které jsou na IRON BIKU bohaté, výborné a pestré, stejně tak jako snídaně a občerstovačky na trati. Po večeři ještě briefing před zítřejší etapou a honem se pořádně vyspat. V noci mě párkát probudil celkem silný déšť.

1.Etapa Limone Piemonte- San Damiano Čas: 10h 5 min., převýšení 4500 m, vzdálenost:138 km

Ráno vstávám kolem 6 hodiny a momentálně neprší, i když obloha je zatažená a další déšť je na spadnutí.Kolem 8 vyrážím na start na náměstíčko, dávám pokec ještě s jedním Brazilcem, jelikož oficiální start je až v 8,30. Těsně před startem začíná znovu pršet, abychom v dešti i odstartovali do úvodní etapy. Úvodní kilometry první etapy jedeme mirně z kopce po asfaltu. Všude to pěkně stříká a po pár minutách, než odbočíme do terénu a začneme zdolávat první kopec- jsem durch a místo,aby přestávalo pršet,tak prší ještě více a intenzivněji. Přestávám tohle řešit a snažím se jet první kopec hodně vepředu, dokonce tak, že vedle sebe mám Ondřeje Fojtíka a Ramose Miltona. Říkám, si, jestli nejedu nějak moc rychle na to, že nás čeká etapa o 140 kilometrech s převýšením 4,5 km,ale první kopec je neměřený a tak jedou i ostatní takové v pohodě tempo. Z čelní skupinky odpadávám v druhé půlce kopce, jelikož se mi začíná sukovat řetěz na nejmenší pilu a tak pár desítek metrů slézám a rychle tlačím, ovšem čelo už je dávno pryč a předjíždějí mě i další.Po necelé hodince jsem na prvním kopci a následuje sjezd po šotolině a pak přejezd kolem řeky a než začneme stoupat přelétává nad námi vrtulník Iron Biku. Snažím se jet začátek druhého stoupání ostře, abych dojel zpátky to co jsem ztratil. Nálada už je výborná, přestává pršet a začíná se objevovat i sluníčko. Na občerstvovačce před startem měřené rzety potkávám Ondru Fojtíka i Ramose Miltona. Foja říká, že do první special stage odstartovali zatím jenom 4 bikeři.

Naplním bidony, něco sním a vyrážím do první měřené zkoušky.Snažím se jet silově a ryche, za chvilinku mě předjíždí Ondra i Ramos a jedou pekelné tempo. Šplhám se na kopec po staré rozbité kamenité cestě. Po hodině a půl vyjíždím, konec tlačím do nadmořské výšky 2500 m do sedla Colle di Valscura.Začátek kopce opět tlačím dolů, abych později i jel . Padáme do 800 metrů a čeká mě po pár krátkých a výživných stojkách druhý opět měřený výjezd+sjezd, který zdolávám za nějaké dvě hodiny.Na Colle de Sapé jsem jel silově a někdy i na hraně slezení z kola, jelikož poslední tři převody nešlo řadit, když mě odešel šaltr. Potom ještě další kopec, který už je neměřený, pár vlnek a po 10-ti hodinách jsem v cíli první etapy-San Damiano. Po dojezdu, hned běžím k mechanikovi, u kterého si nechávám dát nový šaltr, jelikož starý odešel. Mezitím se zdravím s Ondrou, který už je tu asi hodinu a půl,ale předemnou zase tolik lidí nedojelo, vidím to tak kolem 30-tého místa. Dávám jídlo a melouna, sprchu a potom už si jdu vyzvednout bika s novým sramem x-7. První etapa byla náročná jak převýšením tak i délkou. Robert příjíždí asi hodinu po mě. Večeře začíná až po 21 hodině asi 500 metrů od kempu na náměstíčku.Po ní ještě briefing a hurá spát. Po dnešku jsem sice lehce unavený, ale plný energie a žertuji, že zítra s novým šaltrem pojedu totální kaši. Kluci jsou rádi, že jsem plný humoru.

2 Etapa San Damiano-Barge, Čas: 8h 10 min., převýšení 3500 m, vzdálenost:115 km

Ode dneška se již startuje intervalově po jednom, či malých skupinkách. Start je od 8 z náměstíčka, kde byla včera večeře. Ten kdo dojel poslední startuje první a tak dále. Po včerejšku jsem celkově někde kolem 35-tého místa a tak startuji kolem půl 9. Nový šaltr chodí suprově a tak plný euforie se snažím jet. Začátek je pořád mirně do kopce po asfaltu a než přijedeme před start první special stage,stačí předjet většinu, co startovala předemnouJ Jede se mi skvěle a po startu prvního měřeného úseku se snažím jet z vostra. Po pár set metrech prudkého jetelného kopce, začíná tlačení a nošení cca půl hodinu, potom zase stoupám do 2000 m na Collettto Sarasin, následuje krásný, místama hodně technický singl,a opět stoupání po rozbité kamenité cesté.Ještě předím je malá občerstovačka, kde doplním rychle pití a vezmu pár banánů do dresu.Podle informací Talošů z refreshementu,jsou předemnou asi 3 bikeři. V jednom úseku, kde traverzujeme a opět tlačíme a neseme mě předjíždí Ramos Milton a za pár desítek sekund i Ondra Fojtík. Jejich tempo je opět pekelné a obdivuhodné.Po rozbité kamenité cestě jedu až do 2700 metrů a moc bikerů se předemě nedostává, tenhle kopec mi opět stejně jako loni sedí.Akorát, když začínáme nést singlem, je zde letos okolo trochu sněhu,až mi začíná být zima na prsty. Nevšíml jsem si ani odočky na sedlo Cima M.Bellino a tak pár set metrů kufruji, abychom se potom vrátili asi s 3 talošema k odbočce a vynesli biky na Cima M.Bellino.Jsou tady asi 4 stupně, naštěstí neprší a tak dalším krokem je dostat se ze sedla dolů. Kolo opatrně tlačím suťovým singlem, stačilo by jedno neopatré šlápnutí, které by bylo také možná poslední v mém životě. Člověk nahoru vyjede celkem vyždímaný a tak reakce už nejsou tak hbyté a je velmi důležité se v pořádku dostat také dolů.Asi po půl hodince tlačení, se konečně dá jet super singlem, někde se musí vycvaknout, kousek poponést a zase jet.Sjíždím k neutrální občerstovačce- to znamená, že je to občerstovačka ještě v měřeném úseku a člověk se tu může zdržet maximálně 15 minut. Já jsem tu asi 2 minuty, beru akorát pití a nějaký ovoce a sjíždím do Chiesa di Bellino, kde končí první měřená rz.Loni jsem říznul výše o nějaký ostrý kámen galusku a etapa pro mě skončila.

Neměřený sjezd k druhé měřené zkoušce je víceméně po asfaltu a tak za to začínám v rovinatých úsecích brát,aby byl můj celkový čas etapy dobrý.V Sampeyre se lehce občerstvuji, doplňuji jako pokaždé oba bidony do plna a vydávám se na druhou měřenou rz.Čeká mě těžký výjezd na Colle del Prete.Za hodinu vytrvalostního šrotu jsem na kopci, potom ze začátku těžký sjezd, v mém případě seběh níže, potom už jedu. Konec etapy mě ještě vodí ještě kolem Barge, cíl je přímo u kempu. Zdravím se s Ondrou a prý předemnou mohlo dorazit tak kolem 20 lidí. Tahle etapa mě vyšla ještě lépe než ta první a jsem maximálně spokojený.Hodinu a půl po mě dojíždí celkem hodně prošitý Robert.Večeře probíhá v jakési hale, řeč má i starosta a Ondřej Fojtík vyhrává i druhou etapu.Nálada je výborná a já se snažím kluky bavit vtípkama.Dáváme k večeři pár decek vína a je ještě veseleji.

3 Etapa Barge-Torre Pellice Čas: 9h 10 min., převýšení 4700 m, vzdálenost:90 km

V noci jsem se nejdřív nemohl usnout a nad ránem jsem se vzbudil hladem, musel jsem vytáhnout vařič a uvařit si ovesnou kaši. Celková bilance spánku byla tak 4 hodiny,takže nic moc, ještě k tomu nás čeká jak jinak než těžká etapa. Na IRON BIKU neexistuje prakticky žádná lehčí etapa, spíš se to pěkně stupňuje jak náročnost etap, tak se stupňuje únava i každého bikera, co tenhle mazec absolvuje. Po snídani jedeme na start třetí etapy,který je hned za kempem. Kousek do kopce po asfaltu roztáčím kopyta na start měřené zkoušky.Od startu za to pořádně beru a jedu celkem šrot, abych kosil jednoho bikera za druhýmJ.Míjím i Roberta a ve druhý půlce rozbitého stojkovitého kopce se snažím ještě tempo stupňovat. Po úvodních 1000 metrech převýšení, začíná sjezd po kamenité rozbité cestě, aby vás potom zavedl do pekel, ze začátku jetelný kamenito kořenitý singl se mění v koryta, skály, dropy, volné velké kameny, takže nejtěžší pasáž se snažím co nejrychleji sbíhat. Až skoro dole mě předjíždí Ramos Milton a dole u řeky Ondřej Fojtík.ještě před startem mi Ondra řekl, že se potkáme na občerstovačce v Barge ,kde končila i měřená r-zeta.Moc jsem tomu nevěřil,ale zase jsem asi nejel tak špatněJ.Jsem v euforii, že chci téměř hned jet,Ondra mě musí krotit.Zdravíme se ze Zdenalem a po pořádném občerstvení a naplnění kapes dresu jídel, vyrážím s Ondřejem Fojtíkem.Jede mi skvěle, dokonce tak, že Ondra jde ze začátku do háku. Předjíždíme ještě pár bikerů, Milton, je za náma a i celá špička, jedeme sami dva a před náma už nikdo. Kecáme, mě se jede skvěle, jsem v obrovské euforii, sice je to neměřený úsek, ale i tak se prostě jede, jako, že fakt jede.Po lehčí cestě, nás čeká kamenitá cesta, kde občasné kolmé výjezdy jsou na hraně možností, ale dáváme to v pohodě.Počasí přeje, zima mi rozhodně není, projíždíme obrovským molem a závěr stoupání nás dojíždí Milton asi s dalšíma 4 bikerama, samozřejmě je to samotná špička této etapy i celého Iron Biku.

Dokonce v jedné pasáži jím ujíždím a jsem pár minut leader závodu.Sám z toho nechápu a dokonce se mi v hlavě honí myšlenka na to, že bych za to vzal, a pokusil se o únik, ale pohled na profil a měřený kopec s převýšením téměř 2000 m mě srovnává do reality a v hlavě je hlavně myšlenka dokončit tuto etapu i všechny ostatní!.Takže na občerstvovačce se raději pořádně najím, před neměřeným sjezdem.Na začátku druhé special stage za to Ondra nehorázně bere a já mu dávám pápá a přeju hodně štěstí, za pár minut mě dojíždím nadupaný Taloš, který vyhrává etapy v kategorii nad 40.Jeho tempo je pekelné, ale nechci jet sám, takže jdu do háku a buď to bude moje smrt a totálně mě mi dojde, nebo to přežiju. Přeci jenom je to měřený úsek, to znamená pro mě závod a když už závod tak pořádnej a rovnou nejtěžší na světě- This is IRON BIKE!.Taloše uvisím s vypětím všech sil,až do skoro dvou tisíc, potom už se 400 vejškovejch jenom tlačí a nese do 2400 m na sedlo Rifugio Barant, stejně tak se snaší pár set vejškovejch i dolů, aby potom člověk mohl jet-po rozbité kamenité cestě, nejede se tady pomalu, adrenalin je na maximu, ruce vyklepané a na kaši, ale sjezd nekonečný, plný rizik, ať už v podobě defektu, pádu, rozsekání kola, sebe až po ty horší varianty. Nakonec to dávám v pohodě a bez problémů, abych finišoval v Torre Pellice opět kolem 30 fleku, možná i lépe.Tady na IRON BIKU, rozhodují o celkovém pořadí měřené special stage, kde člověk dostane naděleno více či méné penalties, druhá věc je dokončit etapu ve stanoveném limitu, jinak člověk dostane plných 10 000 penalties.Mě se i tahle etapa vyvedla nadmíru a v vzhledem k mým obrovským rezervám a neumění v technických pasážích nadmíru skvěle a v celkovém pořadí jsem na 32 místě.Ondřej Fojtík vyhrává i tuto etapu a na Miltona má kolem 20-ti minut.Robert příjíždí asi 2 hodiny po mě v dost prošitém stavu, navíc si stěžuje na bolavé kolena.

4.Etapa Torre Pellice-Pramollo Čas: 11h 40 min., převýšení 4500 m, vzdálenost:89 km

Již třetí noc jsem se moc nevyspal, takže moje spánková bilance za poslední tři dny je cca když to sečtu a podtrhnu kolem 12-ti hodin. Ráno nemůžu dospat, tak vstávám včas, jdu se dokonce k autu, kde je zrcátko oholit, potom standartně wc, snídaně , oblíknout se a na startuje se přímo z kempu,což je zase super.Dneska bude sakra horko, slunce už ráno pěkně praží, takže jedu jenom dres na holý tělo.Na start se snažím special stage se snažím jet svižněji, od startu standrartně kopec stojka, rozbitá šotol, kamenitá cesta, potom tlačení,pak jedu .Sjezd jetelnej, potom singl, padám na bok, trošku vodřená noha, jinak jsem ok, konec první měřený rz.Dneska to bude ještě dlouhej den, po první kurva výživě v horku, stojka a přejezd na druhej start a občerstvovačku v Pramollu, kde bude i cíl dnešní etapy. U občerstovačky se potkávám s Robertem a než odjedu stačím se pozdravi t i s Robertem. Vrtulník IRON BIKU si tady přistává hned vedle na malým plácku jako by se nechumelilo, zkrátka tady je to trošku jiná ligá-THIS IS IRON BIKEJ.Přes půl hodiny se jede kopec těžkej jako všechny ostatní, potom hodinu a půl asi nesu a tlačím traverzem, až nadávám, i když na druhou stranu mě uklidňují nádherné výhledy na nádherné panoramata a všechny další krásy,kromě té obrovské dřiny jak fyzické tak i třeba jako dnes psychické jsou odměnou nádherné a neopakovatné scenérie, které ve mě zanechávají hluboký prožitek a obrovskou míru euforie a dobíjí mě v životě tak jako nic jiného.Po traverzu se jede asi do 2300 m, a to je super, sice už nemám asi hodinu vodu a nic k jídlu, takže občerstovačka je pro mě životní spásou. Potom se opět nese a vysokohorská turistika je proti tomuhle hadr.Vynést kolo do 2700 opět není žádná sranda,ale i tohle dávám,potom pár set vejškovech dolů tlačení až k nějaké staré zapomenuté pevnosti, či bývalé věznici ve 2000.Nemá to chybu. Teplota ve 2000 asi 25 stupňů, níže v horách 30 i více, takže proudy potu jsou tu na denní pořádku. Předposlední kopec se opět spíš nese a tlačí, stejně tak pak i začátek dolů.I když už je to neměřené, dostat se dolů z Colle Azzara není žádná sranda, singl, který sbíhám.Jsem vyštavenej a nevím, kde beru ještě nějaký síly.Nadávám a budu mít kurva co dělat, abych stihnul limit, kterej je dvanáct hodin, předjíždí mě i španělská dvojička a nadávám ještě víc, jsem nasranej, běžím stojku jako prase, potom se jede, konec a finiš a stojka, sklon hodně přes 20 procent, dávám si jako snad ještě nikdy, předjíždím ty co mě předjeli, je to totální kaše, moc to bolí,ale já stíhám limit a

finišuju s totálním vypětím všech fyzických i psychických sil.Ondra se Zdenalem viděli můj finiš a prej jsem si dával fakt jako hodně.Byla to pro mě zatím nejtěžší etapa a stejného názoru jsou i další bikeři. Po sprše jdu na večeři , v Pramollu jsou hodně pohostinní a nic není problém, večeře výborná, a bohatá.Sedím u stolu nejdřív se Zdenalem a Ondrou Fojtíkem jako vždy, potom pokračuji ve večeři se Španělama, podle jednoho jsem strong man, tak mu děkuji za kompliment. Po spánkovém deficitu dnes padám do komatu brzo a spím tvrdě až do rána. Konečně jsem se vyspal.

5.Etapa Pramollo-Rifugio Selleries : 7h 10 min., převýšení 3800 m, vzdálenost:83 km

Start je dnes o hodinu dříve,podle Fabrizzia – druhého nejvyššího šéfa celého IRON BIKU, se startuje dříve, abychom si odpočinuli před 6 etapou. I Já vím, že stejně jako každý den, to bude opět šichta, jaké jsou jenom na Iron Biku, navíc i já moc dobře vím, že 6 etapa je další masakr a třešničkou na dortu je výjezd na proslulý Chaberton. Etapu jedu celou na pohodu a poprvé ani v měřených stages nezávodím, prioritou je pro mě dokončit i tuto etapu a pošetřit, ještě nějaký zbytek sil na zítřek.Spestřením je měřený průjezd tunelem-štolou, asi 5 km ve starých dolech, snižující se stropy, vyhýbky, takže jedu hodně piano.Potom výjezd na Cairn, po odjezdu z občerstvovačky zjištuji, že mám prázdné zadní kolo, takže v pohodě ještě vyměnit duši a hurá kolo na ramena a za nádherného počasí a teplotě okolo 30 stupňů celsia na sedlo Colle Raccias.Potom seběh a sjezd do Roreto.Odtud už neměřená poslední část etapy, přijíždíme k pevnosti Ingr. Forte,monstrózní vjezd na nádvoří a potom krásný sing výjezd po suché louce v okolí pevnosti.Dál následuje asi přes půl hodinu tlačení a pak se zase stoupá. Cíl je dnes v 1765. Potom už dojíždím na pohodu k horské chatě Rifugio Selleries ve 2100 m. n.m.I dnes je se mnou pořád sranda a kluci říkají, že jsem asi jediný, kdo i po dojezdu má čas na vtípky a humor. Po výborném jídle po dojezdu a sprše se jdu se Zdendou projít za chatu k horskému potůčku, všude v okolí 3000 hory, počasí nádhera. Večeře opět skvělá, po ní briefing a jít se pořádně vyspat na zítřejší perný den- jedeme na Chaberton do 3100!

6.Etapa Rifugio Selleries-Sestrierre: 8h, převýšení 2200 m, vzdálenost 60 km, etapa anulována

Vstávat do krásného svěžího rána ve 2000 metrech nad mořem,snídat za zvuku zvonců pasoucích krav, mít za sebou úspěně 5 etap na nejtěžším mtb etapovém závodě světa –to jsou věci, které si budu pamatovat celý život a které mi nikdo nevezme. To je jeden z mnoha důvodů proč mě tak baví kolo a cyklistika! Po snídani standartně start 6 etapy, vím už teď že to bude hodně těžké. Začátek etapy dolů po cestě odkud jsme včera dojížděli, je to ovšem prokládáný krásnýma singlama, potom jeden kopec výjezd a jsme na startu special stage. Pojedeme, nebo spíš půjdeme 4000 schodů dolů od pevnosti delle Valli k pevnosti San Carlo. V této jediné etapě jedu s batůžkem, přes startem do special stage, přezouvám tretry za běžecké boty. Začátek se dá ještě jet, ovšem přijdou první méně prudké schody a já se po nějaké chybě smotal- naštěstí jenom rozbité koleno a odřenej loket, kolo v cajku, takže pokračuju. Snažím se schody sbíhat. Méně prudké pasáže i ty prudší ty lepší sjíždějí.Pro mě je prioritou dostat se bez nějakého dalšího pádu dolů. V jedné části mi to přijde nekonečné a když si v hlavě řeknu 4000 schodů,tak nic moc.Nakonec jsem za 23 minut dole.Přezouvám opět tretry a sjíždím k občerstovačce.Od záchranářů si nechávám obstříknout a ošetřit koleno a pak doplňuji bidony.Loknu si čaje a nějak mi nechutná, dávám aspoň kolu a něco beru sebou do batohu. Sedám na kolo a vzápětí se mi dělá špatně, že nejsem skoro schopnej jet ani po asfaltu. Jsem totálně prázdnej, bez jakýhokoliv zbytku síly, je mi špatně, je mi na zvracení. Nejsem schopnej se už ani napít,ale ještě pořád jedu. Jede se do kopce singlem, já už jenom tlačím, po chvilce musím z kola úplně, kolo položím a musím si sednout, tuším, že je zle a že dnešní etapu nejspíš nedokončím.15 minut jenm sedím a koukám, pak zkusím popojet, ale ve skutečnosti je to ještě horší. Pokládám kolo a jdu zvracet, snídaně i cola z občerstvovačky jde ven. Potom zase jenom 15 minut sedím a pak zkouším znovu jet- popojedu asi 15 metrů,ale vůbec to nejde.Jsem na dně, nejspíš totální vyčerpání, je mi na umření,ani nevím, kde ještě beru sílu přemýšlet o tom, že dnešní etapu nejspíš nedokončím.Jak jsem totálně na dně, tak nemám sílu ani brečet,že je všechno zase v háji, že jsem se dostal až do 6-té etapy, kterou budu muset zabalit, že všechna ta dřina přijde zase na zmar, že nebudu na podiu jako finišer. že to dnes vzdám!Lehám si vedle kamenité cesty a pod hlavu batoh. Pokouším se usnout, kolem mě spousta bikerů, ale neusínám. Za chvilku přijíždí Ondřej Fojtík s Ramosem Miltonem, Ondra Fojtík se mě ptá, co se stalo a co tady dělám. Říkám mu, že jsem totálně vyčerpanej a že to nejde dál jet. Dává mi od sebe do bidonu makrobiotický nápoj na zažívání. Zkouším ho do sebe dostat, je to slano kyselý a teda nic moc, ale zkouším se do sebe trošku dostat,sice těžko,ale jde to.Beru kolo a pokouším se jet za nima, je to tak pro mě jediná možnost, jak zkusit pokračovat.Jde to hodně těžko,ale jde, to zase jedu, ale špatně je mi pořád a nevidím to na moc dlouho. Ondřej i Ramos jedou pomalu, dokonce pak jedu před nima kousek a vyjíždím opět jednu kopec, Ondra říká, že to půjde, že tohle normálně tlačí. Snažím se do sebe dostat kousek banánu a daří se.

Potom se se mnou i Ondřej loučí ,že už musí jet.Jsem tady opět sám, ale jedu. Dostávám do sebe ještě kousek banánu a za chvilku vypiju zbytek makrobiotickýho pití. Nehci to kurva zabalit, chci dokončit i tohle chci vyjet na Chaberton, v hlavě se to zase rovná, ale nesmím teď myslet na Chaberton,ale jít v hlavě a jet kousek po kousíčku, kopeček po kopečku, kilometr po kilometru. Mám strach,aby se mi to nevrátilo, to co před chvílí. Je mi už malinko lépe a to mě ohromně posiluje morálně a psychicky. Vnímám skokanské můstky při průjezdu Pragelatem. Musím jet krok po krůčku, teď je potřeba vyškrábat se k lanovce. Daří se a jedu lanovkou o 300 vejškovejch výše, potom sjezd, hlavně opatrně k další lanovce-tentokrát ke kabince, vyjíždím do 2700 metrů a odkut mě čeká sjezd po černé sjezdovce, některé pasáže raději tlačím, ale z větší části se snazím sjíždět, druhá půlka je spestřená ve sjezdařském korýtku a i to dávám.Dostávám se dolů do Fenils, kde je občerstvovačka a začátek měřené stage. Žaludek už se srovnal, můžu normálně pít i jíst, na občerstovačce se pořádně najím a co se vejde a jde beru do dresu a batůžku, od mechanika si ještě nechám máznout řetěz a vydávám se zdolat Chaberton. Jedu opatrně a stálým tempem.Už nejsem poslední, za mnou jsou ještě dva bikeři a postupně předjíždím v kopci asi další 4 lidi.Když jsem asi ve 2000 tisících jsou slyšet hromy a blesky ze Chabertonu, obloha se zatahuje, zvedá se silný vítr, začíná pršet. Přezouvám tretry za tenisky, oblékám návleky na ruce a vestu, dávám jablko a začínám tlačit. Jde se mi dobře, vždycky i kousek běžím. Najednou vítr slábne, přestává pršet objevuje se slunce. Přijiždí motorkář, že budu muset zpátky dolů, že etapa byla kvůli počasí na Chabertonu anulována. Zrovna, když jsem dnes překonal asi největší krizi v životě a moc jsem věřil po tom všem, že stejně jako loni na Chaberton vyjedu a i celou etapu dokončím.
Sjíždím opatrně o 1000 výškových metrů níže,k občerstovačce. Je nás tu asi dalších 10 bikerů, co poslali zpět. Nakládají nám biky na náklaďáček a po chvilce nás Mauro-sympaťák ,správnej a férovej chlap, který mě slbil fleecovou mikinu IRON BIKE, při dokončení poslední etapy, veze mikrobusem k lanovcePartenza Pariol. Na občerstvovačce jím, beru si spoustu čokolády Kinder Bueno sebou do kabinky, abych potom od lanovky dojel s dvěma defektama do cílového Sestrierre. Byl to snad nejtěžší den v mém životě. Už teď vím, že překonání této krize mě obrovsky posílí v budoucnosti.Moc bych chtěl poděkovat Ondřejovi Fojtíkovi, že mě tam nenechal a já tak dokončil i 6 etapu na nejtěžším závodě na světě-na IRON BIKU.

7.Etapa Sestriere- Sauze d Oux 6h45min,převýšení 2400 m,vzdálenost 65 km

Poslední etapu nám jako tu první prší, start je z kopce po asfaltu, jede se k lanovce, odtud do 2700, potom měřený sjezd singlem, jedu pomalu a na jistotu. Nahoře je asi 8 stupňů, jedu v šustce a zimních rukavicích.Dole u občerstvovačky si věci odkládám k Maurovi, jedu kopec 800 vejškovech, krásná cesta lesem, jedu hodně na pohodu.Potom singlovej sjezd a ještě zvládnout druhej kopec cca 1000 vejškovejch, který je měřený, ale jedu na pohodu, stejně tak sjezd, koryto, jdu z velké části pěšky, potom už poslední kopec, zakončený asfaltvou stojkou a příjezd na náměstí Sauze d Oux. Dokázal jsem to, ani mi to ještě pořádně nedochází, v cílí Fabrizio, dává mi mikrofon, stačím ze sebe vysoukat IRON BIKE is very very and very good. Po dojezdu sjíždím k autu, sprcha bika, potom já a hurá na náměstí k velkému podiu, kde začíná vyhlášení. Skvělá muzika k tomu, na podiu jde Britka, která byla opravdu silná a za chvíli už vítěz letošního IRON BIKU- Ondřej Fojtík. Zařvu radostí a mám ohromnou radost, že to vyhrál Čech. Je to neskutečně krásný pocit. Potom vyhlašují vítěze jednotlivých kategoriích a potom přichází na řadu vyhlášení všech finišerů-to znamená, bikerů, kteří dokončili všechny etapy. Letos startovalo cca 105 lidí z celého světa, mezi nimi i 4 ženský a všechny etapy dokončilo tak lehce přes polovinu startovního pole. Čekám na okamžik, kdy Fabrizio jmenuje mezi finisherama i moje jméno a příjmení a stát. Jdu na podiu, první si podávám ruku s Ondrou Fojtíkem a gratuluju mu, k tomu co dokázal, stejně tak i on mě, je to pocit, který se nedá popsat. Něco neopakovatelného a jedinečného. Dostávám tričko finišer a pamětní trofej.
Potom měním ještě s Maurem dres za mikinu IRON BIKE 2012 a v podvečer se vydáváme na zpáteční cestu domů.Též dostávám na památku dres leadera IRON BIKE od Ondřeje Fojtíka-Ondro díky moc!

IRON BIKE 2012 je opravdu nejtěžší etapový mtb závod na světě a dokonale prověřil moje veškeré fyzické a psychické síly a i když jsem si říkal v jednotlivých etapách,že sem už znovu jen tak nepojedu, s lehkým odstupem času a teď,když dokončuji tento článek už vím,že jsem zase chci a to co nejdříve. Nezbývá než začít shánět finanční prostředky, abych se mohla tato myšlenka a sen stát opět realitou.
Velké poděkování patří klukům z ČR, se kterýma jsme vytvořili skvělou partu, též organizátorům IRON BIKU za neopakovatelné zážitky a skvělý závod.Též bych chtěl poděkovat přítelkyni Lence Vilímové, která tady sice nebyla se mnou, ale na dálku mě podporovala. Věřím, že příští rok vyrazíš už se mnou!