dovolená

03.04.2015 - Robert Klepl

Mám rád jízdu na kole, mám raději samotu, mám raději zimu než teplo. Tak proč se neprojet na kole po Laponsku. Na večůrku 1000 mil jsem se najednou přidružil ke skupině a bylo mi jasné, že tam můžu jet s lidmi, který mi celkem sedli už při putování šíleností mílí. Zrovna si dohadovali jarní termín.

foto/_0000124540.jpg

 

Přípravy nejdříve beru moc vážně. Pak mi dochází, že tam sice chci přežít, ale nemusím to tolik řešit. Chci si to užít. Výbavu nějakou mám, něco půjčím, něco koupím. Problém je se pobalit. I s tím málem do těch pár brašen, co povezu na kole. Nejvíc místa nakonec zabírá jídlo.

 

Cesta, která na sever trvala dva dny mi dala nakonec zabrat jinak, než jsem čekal. První problém trajekt. Houpání mi místo spánku naordinuje pobíhání mezi spacákem, toaletou a vzduchem venku na palubě. Jsem dokonce tak zaujatý žaludeční slabostí, že světla, která celou noc vidím a myslím si, že to jsou nějaké ostrovy, se k ránu ukážou jako kolemplující lodě. V autě mám místo na zadní lavici, kde mi neskutečně řve reprák a fouká dosti teplý vzduch topením. Hold jsem si zase vybral špatně. Vlastně díky muzice ani neslyším, co se vpředu povídá. Mám sebou sice i knížky, ale špatně se na ně v tomhle prostředí soustřeďuji. Když jsem zkusil cestou zpět jiná místa, bylo to o hodně lepší. Taky se pouští dost překvapující filmy, tohle “umění” nemusím a nechápu. Jede se nonstop, k řízení jsem se cestou tam ani nedostal a dost málo se myslím střídalo. Což je mi nakonec jedno.

 

Další den ráno na benzínce balíme spaní zpět do vleku. Venku je -14°C a prsty bez rukavic neskutečně rychle mrznou. Běháme se střídavě ohřát na benzínku a díváme se po sobě, jak chceme příštích deset dní přežít bez civilizace a v ještě větší zimě.

 

Vyrážíme nabaleni. Já i oblečením, rychle se zpotím, zvláště, když se nasadí takové tempo. Musím se svlíknout. Jízda na snowbiku je jiná, neumím popsat čím, ale zároveň není nepříjemná. Nad kolem ale získávám brzy vládu a po pár kilometrech se už cítím jistý a v dalších dnech si jízdu užívám a jde za jízdy i filmovat. Čeká nás krásných 500 km, krásných 10 dní.

 

Projevuje se moje nepřipravenost. Čtením v autě jsem si vybil čelovku, takže mi při setmění rychle dojde. Vyměním baterky, ale stále nesvítí. Po hmatu zjišťuji, že jsem ulomil jeden kontakt a vyrážím za světýlky v dáli potmě. Cesta není vidět, poznám to vždy jen podle proboření. Dan se pro mne vrací a vysvobodí mě z tápání.

 

Před námi jen dlouhé jezero, kdy horizont se hodiny téměř nemění. A přitom se zdá na dosah. Mrazivě čistý a krásný vzduch je tedy i zrádný a klame nás. Soustřeďuju se tedy na zvuky kolem sebe. Oproti civilizaci je jich tak málo a možná proto se dají lépe vnímat. V podstatě je tu ale krásné a nekonečné ticho. Jen vítr, křupající sníh, praskající led, naše zrychlené dýchání. Dech to ticho vlastně násobí a umocňuje ho, slyšíme to ticho. I přes vítr zřetelněni než kdy jindy.

 

Celý den jsem jen počítal tyče na jezeru a doháněl ostatní. Chybí snad stále fyzička, nebo je to tím jednotvárným tempem jak po asfaltu? Večer nemůžu, a musím si sednout. Nedokážu ani stát. “Ticho”, jen vítr a nepravidelný tlukot srdce. A světlo, přestože je tma. Vzduch je absolutně průzračný, hvězdy se zdají být tak blízko, že stačí natáhnout ruku a dotknout se jich. Ale ani na to teď nemám sílu. Přesto se mi ten pohled na nebe zdá krásný, je to jako tam být.

 

Propadnul jsem se. Jedna noha a obě ruce. Ne moc, ale bylo to rychlé a zastrašující. Zahrozilo to, aby jsem si uvědomil, jak málo stačí ke hraně, abych si uvědomil ten pocit bezvýznamnosti v přírodě. Poprvé v životě pociťuji zimu jako hrozbu, jako nebezpečí. To co mě teď odděluje od té ledové vody, je zase jen voda. Zmrzlá, pevná a relativně bezpečná voda. V té nebezpečné, studené by byl za chvíli konec. Překvapí mě strašně rychlá reakce a pomoc Lukáše. Nevím, jestli by mě ta samozřejmost s půjčením vyhřátých rukavic napadla taky. V noci bivakujeme, teplota -28°C, bota zůstává zmrzlá.

 

Dávám přednost samotě. Samota je těžká, ale krásná. Ale i tak je jakýkoliv kontakt s jiným člověkem ta nejlepší věc. Dá se o předcházející samotu podělit.

 

Namodralá chladná tma začíná mizet. Objevuje se neprůhledná bílá tma. Zvláštní pocit, kdy člověk neví co je tam, kam tlačí nebo jede a kde nevidí, kde je horizont, dole nebo nahoře. Také je tu opět ticho. Absolutní ticho. Vítr se ještě neobjevil. Led tu není. Jediný zvuk vydá jen sníh, jak se po něm pohybuje podhuštěný plášť kola. Neslyším ani svůj dech nebo srdce. Jen to neprůhledné ticho.

 

V noci se začíná objevovat měsíc. Už nezáří jen chladné světlo třpytivých hvězd. Barva měsíce se několikrát za noc mění. Nejdříve je do zlatova od západu slunce. Pak je do modra, do zelena, pak zas chvíli stříbrný. Ale když se podívám pořádně a dlouho, tak jsou všude vlastně jen dvě barvy odstínů. Bílá a černá. Jako na výtvarce. Když nevidím barvy, soustředím se víc na detaily. Detaily se snažím namalovat a jde to lépe, než když vidím barevně. Snažím se tomu porozumět, pochopit. Barvy-celek, černobílá-detaily. Ale proč vlastně?

 

Srub je celý bílý od sněhu a jinovatky. Stoupající slunce začíná měnit odstíny oblohy. Temná chladná modř se mění na hnědou a bronzovou. Pak žlutá a světlá modrobílá, bodající do očí. A když už je nad námi dost vysoko, zazáří obloha sama. Objeví se nádherná azurově modrá. V kontrastu s bílým jiskřivým sněhem se toho pohledu nemůžu nabažit. A my jdeme pod tou modří a v té bělobě tlačit naložená kola, boříme se po kolena a oproti včerejšímu večeru nám to vůbec nevadí. Je zvláštní, jak hodně dokáže světlo a tma změnit úplně stejnou činnost.

 

Polární zář. Rychle vybíháme ven. Ale není moc silná a fotka ji stejně nedokáže vystihnout. Ten tanec nevidelné tanečnice, zakryté jen zelenkavým závojem. Hra světla a tmy. Závoj se točí, vlní, vystřeluje do výšin, kde zmizí, aby se objevil zase jinde. Bohužel představení trvá jen krátce.

 

Vítr sílí a kromě něho není skoro nic slyšet. A já přesto nemám rád, když teď dělám hluk. Dělá ho vlastně kapuce od mojí bundy, jak se do ní vítr opírá. Dělám ho já, svým pohybem hlavou. Kapuce neprofučky mě chrání, ale přitom tak vadí. Nedělá jen hluk, také mi brání ve výhledu, ukrajuje mi pohled na to okolo. Pohled je pak jako z tunelu a já se proto otáčením hlavy snažím dívat za roh, ale ruším tím rachot větru.

 

V sámském muzeu je napsáno přísloví asi takto: Jestliže je člověku teplo, ještě než vyrazil na svou cestu, je oblečený příliš. Já se zpotil v muzeu a není se do čeho převléct. Je mi zima, že jsem málem šel v městečku na ubytovnu. Odolal jsem, ale na bivak dnes nemám, tak jsme ve srubu dva.

 

Občas se zastavím abych se řádně nadechnul, ale také abych se rozhlídnul a poslouhal zase to ticho kolem sebe. I přes všechny uspěchané lidi. Přes vítr. Je tu jen krásná a nekonečná přítomnost ticha, sněhu modře oblohy. Ale musíme bohužel opět spěchat.

 

Ochladilo se jako každou noc a měsíc je v novu. Poslední noc. Světlo ve srubu. Čím víc čelovek a svíček svítí, tím větší tma je venku. Přes to světlo uvnitř, totiž nevidíme co hezké je venku za oknem. Světlo vlastně brání člověku, aby viděl.

 

Chtěl bych se sem někdy vrátit, možná s běžkami místo kola. Ale zase v zimě. Přesto, že mi omrznul palec na noze a i teď po 2 letech s ním mám stále problémy.


 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 2.81   images/ga_count.png 863

Snowbike Laponsko 2013 - taková změť úvah

TitulekAutorDatum







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 11
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif