Západočeským regionem za 17 hodin

24.06.2007 - Pavel Kozlík

23. ročník byl už můj čtvrtý, včetně zřejmě nejbrutálnějšího ročníku v roce 1996, kdy bylo celý den 8°C a prvních 300 km hustě pršelo . Od té doby vodu upřímně nenávidím a vyhýbám se jí, jak to jde .

Jezdím to s Krasličákama a abych zapadl do skupiny, vzal jsem si letos bajka, protože jde o to jet nějak rozumně, abychom se zbytečně neškubali, ale taky neflákali . Jenomže Roman, když v šest ráno na nádraží v Chebu uviděl moje kolo, ztropil scénu (kdyby byl ženská, napsal bych hysterickou scénu), ještě než jsme vyjeli . Věděl naprosto přesně, že to nejen neujedu, ale hlavně jak úžasně pomalý budu a že on se chce dostat domů ještě za světla. Tak jsem se ho snažil zklidnit tím, že když jim nebudu nestačit, ať na mě nečekají a zanechají svému osudu .

Tahle scéna úplně zbytečně poznamenala prvních zhruba 120 km do Domažlic, kdy až do Tachova (asi 45 km) Roman jezdil po rovinách docela kudlu, aby si dokázal, že má pravdu. Jenomže místo toho abych odpadl, jsem se tempu přizpůsobil . Možná jsem ty roviny nejezdil až tak rychle, jako on, ale určitě ne pomaleji, než ostatní. Hlavně jsem ale tohle tempo držel i do kopců, a to už za mnou trpěli všichni, včetně Romana . Za Tachovem, jak tempo začalo pomalu uvadat, ustával vrčet i Roman , protože mu zřejmě docházelo, že je všechno jinak a že když někdo jede na bajku, ještě to automaticky neznamená, že nutně musí být pomalejší .

Za Domažlicemi už byl Roman zticha, tak jsem se ostatním přizpůsobil i v kopcích. Jenomže na nich se podepsalo těch zbytečně rychlých 120 km do Domažlic a už se jelo pomalu i po rovině . Zhruba před polovinou přišly trošku větší kopce, takže jsem konečně měl čas vyndat foťák a udělat taky nějakou tu fotku , když už jsem se s ním táhnul. Další focení jsem si připravil na vrchol Šťáhlavkého kopce kousek před Rokycany, kam jsem se vydal napřed. Jenomže po předešlém focení jsem nevypnul foťák a pošla mi baterka . Něž jsem ji stačil vyměnit za čerstvou, projeli kolem mě Michal Guse a kousek za ním ve skupince Jirka Tokár, Martin Cisárik, Jirka Šilhan a Petr Tokár. Vyměním baterku a chci schovat foťák, když tu v dálce zahlédnu prvního dnešního prošitého - Romana Herčíka , kterého jsem prve vůbec nezaregistroval, že by ve skupině chyběl. Jó, kdo s čím zachází, tím taky schází . Je sice pravda, že toho Roman odtahal nejvíc, ale proč se zbytečně vyštavit na první stovce, když vím že budou skoro čtyři .

Roman se sice lehce prošil, ale zase taková tragédie to nebyla, protože do Rokycan se jelo z kopce a z nich do Plzně, kde je delší pauza u pořadatele MUDr. Jiřího Štekla v ordinaci, je to kousek . Než jsme dojeli do Plzně, stačili jsme několikrát lehce zmoknout a jednou krátce, ale hodně. Bylo to za Rokycany a trvalo to snad jen 3 minuty, tak akorát, abychom byli durch . V Plzni jsme chvíli poseděli, něco pojedli a popili. Jako nejvzdálenější účastník této akce jsem vyfasoval flašku fernetu, která byla hned na místě zlikvidována .

Na cestu z Plzně se s námi vydal ještě dvojnásobný Maniak této akce, kapelník Kraslické smečky Vláďa Bašta, který letos snad poprvé nejel celou 340-ku. Taky to ještě ty dva roky do důchodu mohl vydržet . Z Plzně už jsme nezmokli a počasí se už jen vylepšovalo , i když po mokrých silnicích jsme ještě párkrát jeli. U 4 sudů jsme se najedli a já si na chvíli schrupnul. Když jsem platil, mimo jiné povídám číšníkovi, „slepičí polívka“. „Ano, gulášová“, on na to. „Slepičí“, nedám se zviklat. „Ano vím, gulášová“. Když se to opakovalo asi počtvrté, Roman už to nevydržel a poznamenal, že takto si představuje rozhovor mezi blbým a hluchým. Servír se zamyslel, zřejmě nad tím jestli je hluchý nebo jen blbý a něco mi naúčtoval, nejspíš to stejně bylo za jeden peníz .

Před Chodovem, kde jsme se rozdělili, jsem poznamenal, že počkám, až mi kluci zmizí z dohledu a půjdu na vlak. I když mi tenhle pokus o vtip neprošel, pravda je, že v Habartově mi došlo a byl jsem nucen očesat alej s nezralými třešněmi , abych těch 25 km, co mi domů ještě zbývalo, nějak dojel. I když byl nejdelší den v roce, ke konci jsem musel svítit .

Byla to už tradičně hezká akce, kterou zvládne každý, kdo na kole trochu jezdí. Stačí jet ve skupině a držet rozumné tempo. Na nějaké velké pauzy a povídání si to ale není, takže by se určitě líbila i Otíkovi : „Přijedeme do Tachova a on řekne Tachov. Jedeme dál a po několika hodinách řekne Domažlice. Pak otevře hubu ještě několikrát: Klatovy, Rokycany, Plzeň, Karlovy Vary, Sokolov a naposledy Cheb“ .