o závodech

29.07.2008 - Mirka Špalková( Rousová)

Když jsme dorazili do Füssenu, řídil Kašpi(Láďa Kašpar – kámoš, co se obětoval a dělá nám mámu tátu) a napovídala mu Eliška(JPS), dostali jsme se po naváděcích šipkách asi po 1km
do požární zbrojnice, kde probíhala prezentace – accredition. jsme si 50min frontu na kartičku a číslo, ve kterém byl už zalepený čip.
Po dalších šipkách jsme absolvovali cestu na zimní stadion, což mě šokovalo, že takové městečko pod horami,má takový super staďák. Tam jsme obdrželi obrovitánské tašky s tričky a gely a já byla uspokojena, že tedy za to startovné máme tu „igelitku“.
Pak honem na pastapárty, kde pořadatelům došly porce a chudáci ti, kteří přijeli později,nedostali už nic. Pak honem odjezd do Shangnau, kde jsme měli zajišteno ubytování.
Byla to turistická ubytovna, ale super moderna…uprostřed jídelny horolezecká stěna, prosklená celá terasa s krásným výhledem na jezero!! Úžas!! Ještě lepší bylo, když jsem se snažila potit němčinu, paní promluvila česky!! Vybalit, namazat řetěz a spát.

 


1.etapa – Füssen – Imst
80km- převýšení 1946m – start v 10h – na slunci 30stupňů!!

 

Protože jsme přijeli jen 50 minut před startem stáli jsme dost vzadu!!Ale to mě vůbec nevadilo, říkala jsem si, že se to roztrhá a že se rozhodně nezávodí na prvních kilometrech a v první etapě!!

foto/_0000065614.jpg

Start proběhl v pohodě, po úvodních km městem, kde hrála skoro na každém rohu muzika a diváci mohutně povzbuzovali, se had bikerů roztáhl, ale asi na 5.km se ucpala jakási cesta v lese, nechápali jsme s Mírou proč…krásný asfalt, jen se to trochu zvedlo a lidi tlačili..nedalo se ani jet, protože tam bylo opravdu hodně lidí, kteří neuhnuli. Pak opět švih po vrstevnici, ale zase spousta lidí…Míra se významně otáčí, ale já nějak nemohu..tep 165…a Míra chce závodit..říkám si, vždyť jedeme osm etap!! Na 30.km se rozjíždím a jsem zvědavá, jak bude situace vypadat o kousek dál. Na 50.km je očekávaný Marienbergioch. Téměř 10 km dlouhý kopec, kde jsme nastoupali 700m,ale bohužel….mě začala bolet v polovině záda!! Vzhledem k tomu, slézám z kola a tlačím, abych si srovnala páteř. Zase kousek jedem..ale po chvíli tlačí už všichni!!! Jsem to dotlačila na vrchol a oblékám si před sjezdem větrovku – jako všichni a jedem dolů… kolem jezdí blázni..naštěstí se vše obejde bez pádu, jen mi je krapet vedro!! Musím zastavit a sundat tu větrovku..do cíle je to už jen 10 km po slušné šotolinové vrstevnici a to už s Mírou pěkně valíme, takže jsme předjeli ještě 3 týmy smíšených dvojic..

 

Do cíle hlásí moderátor Špalková und Špalek aus Tschechei..ze 72 smíšených týmů 27.místo, 50minut ztráta na první dvojici, poslední pak dojela 2hodiny za námi.
Celkem tu je opravdu hodně lidí…jak fanoušků, tak pořadatelů. Závodníky pochopitelně nevyjímaje ..ty jsou ale bezpečně k poznání, protože mají po dnešku všichni vydatně opálené tváře a ruce!!

 

Kašpi chudák strávil celý den v zácpě na silnici, takže do cíle dorazil až po nás!!!

foto/_0000065619.jpg
foto/_0000065617.jpg

 

Na zítra hlásí déšť… a hlavně jsou tam ty kopce dva!!

 


2.etapa – Imst – Ischgl

 

76,5km- převýšení 3 169m – start v 9h – 19stupňů, pršelo skoro celou noc

 

Budíček v 6.15h, snídaně vydatná, odjezd na start…řazení probíhá podle zajetých výsledků, takže jsme byli zařazeni do bloku C, kde byly mixed týmy od 26.místa!My byli 27.
Po startu se jelo po asfaltu krásně švihem a najednou po dvou km všechno stálo…
Celý peloton…spadly závory! Což jsem využila ke svlékání návleků na kolena, vyhrnutí rukávů, Míra je může sundat, já ne, vzala jsem si teplýho grafta…chyba..v 11km stoupání na první kopec – 1950m – Venetalm,jsem vařila a Míra mi řekl, že jsem byla rudá, bylo to fakt výživný..Oba jsme nechápali, jak je možný, že se ten špalír závodníků neroztrhá…kolo na kolo, dokonce občas někdo tak kvrdlal řídítkama z vysílení, že to bylo o hubu, sjezd byl taky hustej…bahno a šutry..Míra mě předjíždí a já brzdím s mejma špalkama i břichem..mám po cit, že to jinak nedobrzdím…opět stoupání na 1550m – Pillerhohe..tak tady už byly rozestupy cca na 2- 5m mezi závodníky…stále to nechápu,ale řekla bych, že je tu dost dobrá výkonnost.
Po třetím kopci by měl Véna Hornych radost..tímto ho zdravím…dost výživný trial, záchranné sítě, takže běžíme s kolem, jak se dá. No a pak už je to jen asi 30km do cíle.
Bolí mě záda a Míra si už taky stěžuje.
Na 70.km se objevuje Kašpi na kole, je to znát, je to vzpruha, fandí a fotí…do cíle už chybí jen 2km…rozjíždíme to a předjíždíme asi 8 lidí…celkově v mixech to vyneslo 24. místo, celkové umístění 25.Polepšili jsme se o 2 místa. Takže zítra startujeme z bloku B.
Bylo by to krásné, kdyby nelilo, a na pastaparty nám při“ morgenbriefingu“nepromítali zítřejší etapu, ten sníh se mi prostě nelíbil.. pán povídal, že má být 8 stupňů ráno a nahoře 0!! A máme si vzít warmes Kleidung!!!

 

 

3.etapa – Ischgl - Scuol

 

75,24km- převýšení 2 542m – start v 9h – 12stupňů, dešť, zima, vítr

 

Po vydatné snídani, vyrážíme na start. Prší, je nám zima až z toho Mírovi chcípnul tachometr a při tom nás stačila natočit i televize. Mně se povedlo výborné interview: Prý jsme z Československa. „To už jsem fakt stará struktura“!

foto/_0000065620.jpg
Po dvou kilometrech nájezd do prvního kopce. Stoupání je tak prudké, že mají všichni na „kašpárka“. Na osmém kilometru mi úplně došlo, chytla jsem křeče do břicha a nemohu dýchat. Slezla jsem tedy z kola jako první a šest set metrů tlačím. Beru si magnesiovku, při nalézání padám z kola, otočené sedlo musí narovnat Míra a už se divně kouká, co se to se mnou děje. Krize přišla příliš brzo! Stále nás předjíždí špalíry bikerů a bikerek. Znovu se rozjíždím a společně stoupáme už desátý kilometr. Začíná sněžit. Asfalt se mění na podmáčenou šotolinu, terén už je tak těžký, že tlačí všichni. Třináct kilometrů jsme jeli rovné dvě hodiny. Dalších 1100 metrů stoupáme pěšky až na vrchol. Jmenuje se Idjoch (2700mnm). Těch 1100 metrů jsme šli dvacet minut. Míra tlačil obě kola. Já se oblékala, upadl mi banán a švitořivá dívčina mi pro něj skočila do strouhy. Bylo to velmi milé. Nahoře se oblékáme, Mírovi nabízím noviny, ne ke čtení, ale aby si je vsunul do návleků, udělala jsem totéž. Sjíždíme dolu. Zima nám byla jen na prsty u rukou, přestože teplota klesla na tři stupně C. Dole se svlíkáme a pokračujeme po krásné vrstevnicové cestě ještě překrásnějším údolím a já si v duchu říkám, proč tam nejsem pěšky jen s těmi hůlkami. Předjíždíme pár teamů, ale ztráta je veliká. Opět stoupáme na vrchol Kobleralm (2000mnm) Už je mi lépe, už mohu dýchat. Nestačím si ani uvědomit, že jsme už nahoře a opět sjíždíme dolu. Na úpatí kopce je krásný single trail. Normálně bych si ho krásně vychutnala, ale po té krizi, nejsem schopna kontrolovat kolo pod sebou a raději slézám. Posledních 26 km vedlo údolím kolem řeky Inn až do Scuol. Občas se prostřídala z šotolinovou cyklostezkou. Míra se chytá dvojice a rozjíždíme tempo. Pro zatím stačím se silami a uvisela jsem. Dojíždíme skupinu, ve které jsou dva smíšené teamy a předjíždíme je. Do cíle je to jen šest km. Snad to vyjde. Na jednou se před námi objevilo koryto, kde jsem uvízla s těžkým převodem, to mě stálo dost sil a hlavně ztrátu těch dvou míst. Přichází další záchvat, opět nemohu dýchat. Rozjíždím se poslední dva kilometry. Ve sjezdu jsem to málem nedobrzdila a skončila v plotě. Míra prohlásil: „To snad není pravda“. Celkový čas etapy 5:42h nám vysloužil 45. místo a propad na 29. místo celkově s celkovým časem 16:18h. Na startovní blok B ztrácíme 23 minut. Z toho vyplývá, že jsme se dnes propadli do bloku C. Celé toto psaní napsal Ládi. Já jen diktuji, protože jsem K.O. Dnes jsem totiž musela ještě vyprat a na pasta-party jsme jeli lanovkou, dost to foukalo a to mě fakt dostalo. A k tomu je nutné dodat, že sedíme s Kašpim na palandách v požární zbrojnici, kde spí 18 chlapů a 2 dívky. Není tu okno ani sprcha, jdu spát…
foto/_0000065622.jpg

 

Asi neusnu…bolí mě levé koleno a záda, Míru bolí záda, ale směje se.

 

4.etapa – Scuol - Livigno

 

77,15km- převýšení 2 618m – start v 9h – 14stupňů, dešť, , minikrupky, zima, vítr

 

Noc proběhla v klidu, přestože kolem mě spalo 18 chlapů a z toho jeden manžel. Snídaně byla opět velmi bohatá, ale já zjišťuji, že sním už jen jeden krajíc chleba a víc nic.Kašpi s Mírou snídají v pohodě a já odbíhám na WC.Mám dosti smíšené pocity, včera jsem nemohla dýchat, dnes nemohu jíst, jak to asi dopadne? Na start chodíme čím dál tím později, vše už bylo seřazeno, takže stojíme v bloku C, pěkně vzadu. V 9 hodin vyrážíme, špalír se pohnul a my vyrážíme do úzkých ulic města Scuol.

foto/_0000065630.jpg
Po osmi stech metrech stoupáme po pěkné asfaltce. Kopec je to hustej, ale není tak prudkej jako včera. Má jen 10%. A to je přesně to, co mi vyhovuje, dá se to ušlapat i udejchat. Rozjíždím se a předjíždíme soupeře, jede se mi dobře. Na desátém kilometru přichází šotolinová cesta, kde to vůbec nejede. Fouká vítr a Míra mě pomáhá, seč mu síly stačí. Na rovině do háku a v místech kde jsou „houpačky“ mě vždycky strčí, kus jedu setrvačností a pod vrcholkem mě dotlačí nahoru. Dojíždíme na Pass da Costainas (2200m). Oblékáme se a jedeme krásným širokým údolím dolu. Jsou tam krásné single-traily. Po loukách potkáváme plno pěších turistů. Jsou to krásná vyhlídková místa k posezení, je to prostě nádhera. Kolem jsou zasněžené vrcholky Alp, krásné zelené pastviny a v tom spousta bystřin, které projíždíme. Brodů a potůčku jsme projeli snad asi dvacet. Jediné co mě vadí je silný vítr a sníh, který začal padat. Pálí mě prsty, protože jsem si vzala krátké rukavice. Po občerstvovačce přichází druhý jedovatý kopec Dös Radond. Začínají mě ukrutně bolet záda, pálí mě, brní mě, chytají mě křeče. Míra mi pomáhá, jak může, tlačí mě a nebo se držím za popruh camlu.Někdy je to dost nebezpečné, ale na chvilku to pomůže. Dojíždí nás český team ITChallange, tedy Ota s Pepou. Podivují se Mírovo výkonnosti. Konečně vrchol! Sjíždíme dolu kolem bystřiny, kde byl poměrně technický trial, občas to bylo dost na hraně, ale požitek jízdy to byl. Aspoň necítím ta záda. Přijíždíme k jezeru Lago san Giacomo. Opět úžasná příroda, hodně turistů, fanoušků. Škoda, že opět odbočujeme do kopců a začínáme stoupat na 2000m. Na kamenité cestě už to nemohu se zády ani vydržet. Chvílemi si myslím, že se asi rozbrečím. Do toho všeho ještě fouká ten studený vítr. V dálce vidím horizont, šňůru bikerů a já se uklidňuji, že za horizontem už pojedeme dolu, ale omyl, stále se stoupá. Celým neuvěřitelně dlouhých pět kilometrů. Konečně jedeme dolů a objevují se krásná panoramata kolem jezera Livigno. Jenže „ouha“ cesta je tak metr a půl široká a hlavně není ničím jištěná, chybí zábradlí, stromy nebo keře a to se dost bojím jet rychle, protože každou zatáčku, kterou bych nedobrzdila bych skončila někde dole ve strži. Do cíle je to už jen pět kilometrů, ale poslední kilometr byl opět dost těžký výjezd v terénu a to už jsem opravdu jela z posledních sil. Přijíždíme do cíle, kde stojí Kašpi a co je až dojemné, podává nám R2 a já jsem ráda, že máme další etapu za sebou. Posledních pět kilometrů jsem si přála postel a tlačenku . Celou etapu jsme ujeli za 5:51:20 a to nám vyneslo 33. místo v etapě a v celkovém bodování jsme se propadli na 30. místo. Trať je úžasně zajištěna, stále kolem nás projíždějí motorky, ovšem dnes přibyl i vrtulník, který zachraňoval jednoho účastníka, který nezvládl sjezd. Heslo dne: Kašpi je nejlepší máma.
foto/_0000065625.jpg

 

5.etapa – Livigno - Naturns

 

122,50km- převýšení 2 897m – start v 9h – 15stupňů, slunečno, větrno

 

Na start jsme přišli dost pozdě, takže koridor C už byl téměř plný. Po kilometru volné jízdy se celý peloton najednou zastaví a my jsme s Mírou jak v Jiříkově vidění. Před námi je kopec, kde všichni zastavili a tlačili, takže jsme viděli jen nekonečně dlouhého hada tlačících lidí, kteří ucpali celou tří metry širokou silničku. Míra stále nechápavě kroutí hlavou, jakože to snad teda ty lidi nemyslí vážně a začal závodit. Vzal to úprkem přes louku, ale po 20ti metrech vyčerpávajícího boje to vzdává a řadí se zpátky do špalíru. Asi po dalším kilometru se konečně dá nasednout na kolo a pomalu jet. 25 minut po startu koukám na tachometr a ujeto máme 3,5 kilometru. Nechápu, jak máme stihnout časový limit a ujet 122 km. Tímto tempem to rozhodně nestihnem ani do šesti do večera. Po chvíli se dostáváme do pěkného single-trailu, kde je ale spousta bahna a kamenitých pasáží a zase se tlačí. Mám mokré návleky, boty mi ztěžkly bahnem a začíná mi být zima na nohy. Fouká vítr. Jsme ve výšce 2300m a za sebou 15km. Sjíždíme na 1900mnm a opět stoupáme na 2300m a já již cítím, že mi ubývají síly a přemýšlím, jak ten dnešek dnes přežiju. Ze dvou tisíc sjíždíme k jezeru Lago di Cancano. Je tu všude krásná krajina a krásné singliky, které by si normálně člověk s chutí užil, ale já už si připadám jako zbitý pes. Jedeme po turistické stezce a kolem jezera je spousta turistů. Na jedné lávce jich bylo asi třicet a tak jsme museli čekat, až přejdou. Míra se do toho pustil z vervou, najel si na lávku, akorát na konci lávky byly velké šutry, a tak Míra nestíhá vycvaknout a padá i s kolem. Při pádu si stačil ještě vytrhnout bovden z přehazky a musí opravovat, já mezitím vyrážím napřed. Když mě Míra dojel, ptám se, kdy už bude konečně ta občerstvovačka, ta už by tu měla být a Míra odpovídá: „Za tři kilometry“. Zatočíme za zatáčku a tam občerstvovačka!! Což bylo velmi milé, ale ukazuje to na to, že je buď špatný itinerář nebo ho neumíme číst nebo nám jdou špatně tachometry. Sundávám šusťačku a připravuju se na peklo dnešní etapy. Na tachometru 30km za 3 hodiny, „to nemůžeme stihnout“. Z krásného údolí jsme se dostali do soutěsky, kde proti sobě stály jen dvě štěrkové hory, už tam vůbec nic nerostlo. Zvednu hlavu a vidím, jak se v té hoře štěrku vinou korále bikerů. Když jsme se vydrápali asi pátou zatáčkou, neodvažovala jsem se ani podívat dolu. Cesta byla široká tak 50cm a všude jen velké kusy šutrů, každé špatné najetí by znamenalo velmi nebezpečný pád s největší pravděpodobností se ztrátou kola kdesi v hlubině. A tlačíme a tlačíme a tlačíme. Když už jsme se vydrápali nahoru, objevila se krásná náhorní planinka, člověk akorát narovnal záda a opět se stoupá. Vítr fouká tak silně, že mám pocit, že mě sfoukne dolů. Nahoře se oblékáme a jedeme singlíkem dolu, ale „ouha“ asi jen kilometr a opět se stoupá. Hlavou se mi honí myšlenky, že to dnes opravdu nezvládnu. Konečně vrchol, Bocchetta (2768mnm). Těším se, jak si konečně odpočinou moje záda, zato moje ruce už nemohou, cestou dolu stále brzdím. Sjíždíme dolu krásným single-trailem, houpe se nahoru a dolů, to by se Kašpimu líbilo. Najednou cedule „SLOW“ a já slézám z kola, protože ta pěšinka je už pouhých 30cm, všude jen samý písek a já se nechci zřítit dolů. Není kam uhnout, takže brzdím řadu závodníků, což mě dost znervózňuje. Mám toho fakt plný brejle, kdyby to šlo, tak se rozbrečím. Asfalt, konečně!. Je 14:11 a my nemáme ani polovinu tratě za sebou. Po deseti minutách jsme opět na šotolině, kde to pěkně ustřeluje. A zas asfalt a spousta serpentin. Některý jsou tak hustý, že připomínají tobogán. Projíždíme městečkem Santa Maria, Carabinieri zastavují provoz a my s Mírou valíme dál. Na 70. kilometru druhá občerstvovačka a po ní další stojka dlouhá asi 4 kilometry. Na začátku asfalt a já se chytám Míry za popruh a rovnám si záda. Na posledních sto metrech jsem se pochlapila, držím tempo a předjíždím slečnu, vzápětí přichází těžký sjezd kolem zříceniny hradu a opět jedeme po cyklostezce mezi jablečnými sady. Valíme to docela brutálně, chvíli si říkám, že to je dost vohubu. Zase silnice a táhlý kopec vzhůru a to už mi opravdu docházejí síly. Najednou Míra volá „KEBEK“, ale já ho vůbec nevnímám, najednou přede mnou stojí Kašpi a volá: „Co chcete? Napít?“ Podávám mu ruku, aby mi sundal rukáv a pokračuji dál úplně bezmyšlenkovitě. Výraz jsem měla asi dost šílený. Co jsem pochopila, že Míra se zdrží a dojede mě. Taky že jo. Do cíle už to máme jen 16km. Valíme to, co se dá a předjíždíme ještě dva MIX páry. Konečně jsme v Naturns, ale dojezd od cíle byl dost klikatý, takže to bylo napínavé až do poslední chvíle.Čas v této 5. etapě je 8:19h a umístění 40.v celkovém pořadí nás to ale stále drží na dobrém 31.místě. V cíli jsem zjistila, že si míra u Kašpiho odložil rukávky, návleky, camla, no prostě snad úplně všechno. Kašpi pomáhá seč může a to vám musím prozradit, že mi ráno před startem hřál rukavice vlastním tělem, aby mi nebyla zima. Míra už půl hodiny spí, tak já jdu taky.

foto/_0000065624.jpg

 

6.etapa – Naturns - Kaltern

 

97,00km (pro Špalkovi 100km) - převýšení 3 929m – start v 9h – vedro, slunečno

 

Už na startu bylo vidět, že dnes bude opravdu vedro. Závodníci v koridorech, měli na sobě pouze vestičky bez rukávků, opravdu byli oblečeni jen nalehko. Do vestičky se toho moc nevejde a tak mě překvapilo, že na 100km trať se někteří vydávají opravdu nalehko. Hned po startu přichází 17km kopec, který na rozdíl od včerejška vedl po širší cestě a stoupání bylo jen 10%. Špalír závodníků nebyl tak hustý jako včera a dalo se celkem slušně předjíždět, zřejmě za to mohla také únava z včerejšího dne, že se začaly tvořit dvou metrové rozestupy, které umožňovaly předjíždění. Snažím se preventivně pít vodu a jet švihově, aby mě nebolela záda. Míra trochu zaostává, ale to nevadí, určitě mě dojede. Na 5. km zjišťuju, že jsem se to asi přepálila a krapet vařím. Začínám si najíždět do stínu a volním. Otáčím se za Mírou a moc mi to nejde. Po nějaké době zastavuji ve stínu a protahuji záda. Na 8. km přichází šotolina a výjezd je o to náročnější. Pravidelně zastavuju a protahuju si záda. Posledních 100m bylo vskutku výživných přes kořeny. A jsme nahoře, vrchol se jmenuje Naturnser Aln (cca 1900mnm). Pouštím se do sjezdu, protože mě Míra určitě brzo dojede, jedu opatrně na pohodu, protože šotolinové sjezdy nemám vůbec ráda. Jenže Míra pořád nejede, zastavuji, čekám a jím banán. Míra přijíždí a jedeme společně dál. Sjezd ze začátku vypadal jednoduše. Nejdříve šotolina s asfaltem, ale v zápětí mokrý kamenitý a dlouhý brutální úsek dolu. Na 35.km přichází první občerstvovačka a my nabíráme vodu a vyrážíme na 7 km kopec opět po asfaltu, ale strmost mnohem větší. I slunce už dost pálí a tak i teplota je mnohem vyšší. Místy je asfalt opravdu dost rozpálený, ještěže občas u něj teče voda, takže zastavuji a nabírám do lahve. Snažím se opravdu hodně pít a tak nakonec musím na záchod. A zase těžké sjezdy. Najednou v jednom kopci nás dojíždí Otta s Pepou a já mám hroznou chuť na tyčinku, přestože jsem na občerstvovačce jedla meloun a gel, magnesiovou a tablety, bez Ottovo pomoci bych asi umřela, zachránil mě tyčinkou. Objíždíme krásné jezero a „ejhle“ je tu druhá občerstvovačka. Pochutnala jsem si na makovém koláči. Míra se taky cpe a čůrá. Ještě poslední kopec na 64. km, nastoupat do 1800mnm a pak hurá dolů. Těším se, že to dolů povalíme, ale sjezdy jsou tak těžký, že už si snad zase přeju kopec. Přijíždíme na 75. km na serpentiny a po asfaltu jedeme dobrých 10km pořád dolu. Začíná se mi z toho točit hlava. A pak opět nájezd do lesa na šotolinový sjezd. Technický trial místy downhilové pasáže. A opět šotolina. Sjíždíme dolu a zjišťujeme, že se nám ztratily šipky. Zajeli jsme si asi kilometr a půl, takže to otáčíme a vracíme se. Na místě kde jsme sjeli z trati, začínal opět trial. To už toho mám plný zuby. Trial se pak mění v krásný singliik nad městem. A z něho se najelo na asfalt. Koukám na tachometr a začínám mít obavu, abychom stihli časový limit, tj. 9h. Řítíme se dolů mezi vinicemi, poslední dva kilometry po cyklostezce do cíle. Akorát, že je to opět do mírného kopce. Do cíle přijíždíme za celkový čas 8:50h, což je o 31 minut víc než včera při nejdelší etapě!!! Dnešní etapa bylo opravdu nejtěžší. Nejen převýšením, ale i těžkými sjezdy. V etapě jsme dojeli na 39. místě a celkově opět propad o jedno místečko, takže b]celkově 32.[/b]

foto/_0000065633.jpg

 

7.etapa – Kaltern – Andalo

 

74,62km - převýšení 3 041m – start v 9h – 21st ve stínu (ráno), vedro, slunečno

 

Opět stojíme na startu (400mnm) a podařilo se nám startovat opět v bloku C. Ale znovu přicházíme pozdě, takže stojíme až na konci, což ale vůbec nevadí, pojedeme už jen na pohodu („cha cha“)

foto/_0000065629.jpg
Podle itineráře měl být začátek vlnitý a na desátém kilometru stoupání až do 23. km, jenže hned po startu je kopec zaťavovák, prostě Mírovi nestačím. Dojedu ho s vypětím všech sil, chvíli se držím, ale cítím, že to dnes asi nepůjde. Prostě se stoupá hned od začátku a začíná být pěkný vedro. Na 10. km vyjíždíme na šotolinu a terén hned ztěžkne, je zajímavé, že i po šesti těžkých etapách mají závodníci mezi sebou rozestupy sotva tří metrové, někoho předjíždět je opravdu umění. Po třech kilometrech mě už bolí záda a stále se dívám na tachometr, kdy už to peklo skončí. Míra mě tlačí, co může, vždycky mě ještě postrčí, abych jela kus dál. Vůbec nechápu, kde bere tu sílu a že to vydržel celých těch 13 kilometrů, občas se nám povedly i akrobatické kousky, ale prozatím vždy bez kolize. Záda mě bolí už tak, že musím stejně zastavit protáhnout se. Na vrcholku Grauenerjoch (1800mnm) je krásný singlík, ale jen 200m a pak začíná těžký sjezd, takže není ani chvilka odpočinku. Kolo si pode mnou dělá co chce. Jednu pasáž musím jít pěšky. Pak šotolinový sjezd, ve kterém to v zatáčkách ustřeluje, dost mě děsí, že mě někdo předjíždí, je to fakt o hubu. Na 37. km je sjezd v lese, kde jsou odvodňovací strouhy přes cestu, dvě byly dost vysoké, kde to bylo fakt o hubu a do toho ty zatáčky. Konečně vyjíždíme na asfalt a protože si nepamatuju žádný dlouhý kopec na tomto kilometru, snažím se nasadit tempo a využít asfaltu, kde to nedrncá a záda tolik nebolí, abychom zrychlili a byli co nejdřív ze sluníčka pryč. Už to fakt pere na teploměru 31st. Jenže kopec byl delší, než jsem si myslela a téměř jsem se zavařila, ještě že tam byli meriďáci – Brno a polili mě vodou. Jedeme po pěkné vrstevnicová silničce mezi vinicemi a já vím, že se blíží poslední, který má asi 7,5km. Záda se opět hlásí a já připravuju Míru na to, že půjdu pěšky, na občerstvovačce nás dojíždí Pepa s Otou a veselými vtípky povzbuzují a společně vyrážíme do posledního pekla. Bojuju sama se sebou, když Míra zatlačí, chvíli to pomůže, ale stejně, bolest v zádech je ukrutná, jakmile přijde prudší pasáž musím jít ze sedla a to mě pak bolí zase koleno. Kde se vzal tu se vzal Kašpi a povzbuzuje. Chce se mi už brečet, když mi zvesela oznámí, že ještě tak 5km. Ale přátelé Pepa, Otta stále vtipkují. Jednou taháme pilku my, pak zas oni. Pak přichází ukrutná stojka, všichni tam tlačí, Míra mi bere kolo a já si beru šlehu, abych vůbec mohla tlačit kolo. Vždycky si jí nechávám na konec, když mám největší krizi a teď nemůžu ani tlačit kolo. Polévám si hlavu vodou, beru kolo a tlačím. Nasedám na kolo roztáčím nohy a Míra mě strká dopředu. Kaspi říká, že už je to jenom kousek, už jste skoro tam. Najednou se pěšina srovnává a já si mohu protáhnout záda. Jedeme z kopce dolů a Míra říká už jen dva kilometry, už je slyšet hudba, moderátor a už vjíždíme do cíle. „Milka Spalkova and Milek Spalek from Ček repablik.“ V cíli do sebe cpeme melouny a Míra poprvé přináší i pivo a já začínám být šťastná, že snad už tu zítřejší poslední etapu dojedeme. Po chvíli zjišťujeme, že nám chybí Kašpi a od českých přátel z meridy se dovídáme, že píchnul. Stejně máme neuvěřitelné štěstí, že se nám ty defekty stále vyhýbají. Míra pouze měnil v servisu brzdové destičky (přední) a já si nechávala seřídit přehazovačku a dotáhnout kliky, ale jinak vše funguje jak má. Poprvé spíme v kempu a Kaspi nás odváží do Fai della Paganella, kde je velká sportovní hala a v ní připravená lehátka a studená sprcha, teplá tekla až ráno .
Čas6:09h,pořadí v etapě 29, celkově jsme opět 31.!

 

8.etapa – Andalo – Riva del Garda

 

60,71km - převýšení 1 454m – start v 9h – 22st (ráno), vedro až dusno, slunečno

 

Snídaní jsme si uvařili u auta. Vyrážíme na start, když přijíždíme do Andala je pod mrakem a na mě padá únava a poprvé jdu na start celkem s nechutí, přestože je to poslední etapa. Navíc jsem zjistila, že mám již poloprázdný caml, z litru a půl jsem měla už celý litr na zádech, jenže ne v camlu, pravděpodobně je děravý. Startujeme opět z bloku C. Na startu je úžasná atmosféra, lidé se to snaží užít, předvádí se, kdo vymyslí větší bláznivinu, někdo si na hlavu narazí pankáče, druhý veze maňáska na helmě, někdo zas vlaječku na sedlovce. Moderátor odpočítává poslední vteřiny do startu poslední etapy a mezi lidmi začíná panovat úžasná euforie. Had se pomalu táhne a já vím, že první kopec má být jen 3 km, snažím se to vydržet. Přichází sjezd po šotolině, ale je to docela hustý, protože je tam dost lidí, je to brzo po startu, radši se nechám předjíždět. Po chvilce přichází poslední těžký kopec celé TransAlp. Pěti-kilometrový kopec, který měl místy až 19% stoupání, protože to bylo stále velmi brzy po startu, bylo to kolo na kole a šlo o to, kdo udělá první chybu. Stále nás překvapuje, jak jsou všichni dobří, protože všichni šlapou i v těch prudkých stojkách, u nás už by se to dávno roztrhalo. Najednou Mírovi někdo kříží cestu, stáčí se směrem ke mně až mě vytlačil do trávy. Říkám si, že to nemůžu ustát, ale ještě jsem to vybrala a stále jedu nahoru. Tak tenhle kousek by se povedl. Do cíle ještě zbývá cca 52 km. Začínají mě opět bolet záda. Snažím se střídat polohy, chvíli jet ze sedla, protahovat záda. Dobré je, že na 22. km bylo už jen 10% stoupání a terén se tam mírně vlnil, takže bylo možné záda protahovat. Záda povolují a já cítím, že nohy pošlapou. Na ten 22. km jedu co to dá, protože jsou to poslední výškové metry celé TransAlp a chvíli mě to až dojímá a říkám si, že jestli to vydržím, tak se v cíli fakt rozbrečím. Snažím se najet každou minutu, protože vím, že nás čeká 3 km downhill na který nás upozorňovali a že máme uhýbat těm, co ho pojedou, aby si ho mohli užít. Když jsme dojeli na místo, vypadalo to tam, jako obrovský trychtýř. Z louky se sjížděli lidé a zastavovali se u úzké cestičky, kde začínal sjezd a všichni stáli, čekali jsme tam snad 10 minut, než se špalír pohnul. Mezitím jsem sledovala, co se děje kolem, jakýsi maník to vzal po louce, nezvládl to, klečel na zemi a ruce měl mezi nohama, v obličeji zoufalý výraz a cosi kvílel. A já si říkala, že to radši půjdu, jenže oni to šli všichni. Tretry klouzaly po kamení a chůze byla dost nesnadná, mám pocit, že si kolo dělalo, co chtělo, začaly se mi rozepínat sucháče u treter. Jednou mi ujely nohy, že jsem skončila pod kolem, které mě praštilo do krku, říkala jsem si, jak je dobrá helma i při chůzi. Spodní pasáž byla místy jezditelná, ale i tak tam bylo spousta nebezpečných, volných kamenů. Mírovi i mě spadl řetěz. Po mírném zdržení vyrážíme po asfaltu směrem na Ranzo, kde je první občerstvovačka. Míra si bere vodu a mě přestože vytekla půlka camlu, voda stačí, mám ještě flašku. Valíme to po silnici dolů a na 35. km najíždíme na šotolinové serpentiny, cesta je dva metry široká a místy není vidět za zatáčku. Cesta byla prokládaná kameny zalitými do betonu. Po pěti kilometrech najíždíme na cyklostezku mezi vinicemi a dojíždí nás peloton asi osmi závodníků. Rozjíždí se tempo, ale najednou jsou slyšet brzdy a Míra si raději drží odstup, aby nedošlo na posledních kilometrech ke kolizi. Když přichází první kopeček, balík najednou zvolnil a já s Mírou jdeme dopředu a balík jede za námi, zůstaly v něm však jen dvě dvojice. Jede se proti silnému větru, který fouká od jezera Lago di Garda. Je cítit i opar a já si říkám, už budeme v cíli, ale chybí ještě pět kilometrů. Míra už mi musí pomáhat. Jeli jsme opravdu dost rychle. Najednou vjíždíme do areálu, poslední zatáčka a my se s Mírou chytáme za ruce a vjíždíme do cíle. A mě se derou slzy do očí, že jsme to oba bez úhony přežili. Pořadatelka nám dává na krk medajle, (pro Tomáše Konopáska: „takže ty medajle přivezeme“ a všude kolem stříká šampáňo, lidé kolem mávají vlajkami, všichni se objímají a gratulují si k překonání sama sebe. Byl to neuvěřitelný pocit radosti. Brečím. Mám pocit, že jsem takovou radost nepocítila ani při dojezdu závodu, který jsem třeba vyhrála.

 

Čas etapy 4:07h, pořadí v etapě 29, celkově 30. místo v celé Transalp s časem 49h35min.
První Mixed tým dojel s časem 35h16min, poslední Mix měl čas 70h45min. Nedojelo 10 smíšených týmů, takže v cíli bylo z původních 72 dvojic 62 a my Špalkové byli 30.

 


Nejlépe jsme zajeli 2.etapu ( 24.místo), nejhůře 3., kde jsme dojeli 45. To jsem měla problémy s dýcháním.Pro mě byla nejhorší 3.,4. a 7.etapa, Míra měl velkou krizi v 6.etapě.

 

Večer jdeme na pasta-party, kde má kromě oficielního vyhlášení, každý účastník, který dojel do cíle, obdržet cyklistický dres „Finisher 2008“. Náhle se zatáhlo a začaly padat první kapky a my všichni čekali, jak pořadatelé vyřeší nesnadnou situaci s předáváním dresů pro 1200 lidí. Dokonce i elektrika vypověděla službu, nešla tedy ani zvuková aparatura, ale padají i reklamní oblouky, ale hlavně lidé se nemají kam schovat před prudkým lijákem. Stojíme u palmy, kde je cedule s výsledky a tak jí zvedáme a vytváříme tak přístřešek. Najednou se před tribunou začala tvořit fronta, tak i my s cedulí odcházíme pro dresy. Přidávají se k nám i ostatní závodníci a pořád je úžasná nálada. Míra vyzvedává dresy a můžeme tedy spokojeně odejít.

 

 

 

 



 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 2.88   images/ga_count.png 649

Transalp a Špalkovi ( KEBEK Chomutov)

TitulekAutorDatum
dobra praceJindra Volny05.08.2008 07:57:28
gratulaceVojtíšek - Squadra Ichnusa03.08.2008 07:54:26
Velká gratulace!Miroslava Rýdlová01.08.2008 19:51:14
GratulujuuuuuKoták-KEBEK30.07.2008 19:57:45
Paráááda 30.07.2008 12:45:26
GratulaceAleš Gregor30.07.2008 11:04:14
Velké smeknutíTomáš Pouch29.07.2008 22:44:54
images/line1.gifRe: Velké smeknutíMirka Rousová - Špalková30.07.2008 08:02:34
images/line4.gifimages/line3.gifRe: Re: Velké smeknutíTomáš Bek30.10.2008 23:13:10
images/line4.gifimages/line2.gifimages/line1.gifRe: Re: Re: Velké smeknutíTomáš Bek30.10.2008 23:27:21
images/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: Velké smeknutíSv04.08.2008 11:20:42







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 30
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif