o závodech

23.09.2008 - Jirka Kovařík

V sobotu 20.9. se v České Kamenici styčném to bodě, 3 nádherných českých pohoří, vyobrazeném zajímavou koulí, konal poslední závod letošního seriálu „Peklo severu“. I přesto, že od rána mrholí a mě trápí zažívací potíže, se těším na svůj letošní poslední závod. O to víc, že moje dvě pětileté ratolesti pofrčí svůj „První cyklo závod“. Obě o tom básní už od poloviny prázdnin, kdy konečně odložily potupná postranní kolečka. Tak proč by jim to počasí, které je pořád na draka mělo zkazit?

 

Výbavu mám připravenou do posledního detailu, ne jako na jaře, když jsem vyrazil na svůj první závod „Pekla“, časovku na Jedlovou, kdy jsem kolo dokonale připravil, ale nenamazal ,takže jsem vrzal, skřípal a pak se za to styděl ještě následující týden. Nebo jako při Maratonu Bohemie, kdy jsem dorazil v poklidu z Plzně na chalupu do Svoru den před zavodem, abych 2 hodiny před startem zjistil, že nemám tretry a fofrem jsem mastil koupit nové do České Lípy.

 

Kolem desáté se pod Klíčem vylouplo sluníčko. Sláva! Naháním rodinu do auta a vyrážíme směr Česká Kamenice. Ze zádních sedaček slyšíme s mojí drahou polovičkou Lenkou samá moudra: „Konečně budeme mít vlastní číslo!“ „Nooo. A mohl by na něm být ten „čelt na tom kole“. Ten je moc klásnej.“ Koukni! Támhle u lybníka je vodník a hele, jedou zase ňáký blázni.“ To proti nám jela parta bikerů. Musím se za tu větu všem cyklistům omluvit, už se to nebude opakovat, to nemohlo být z jejich hlavy, ale z Lenčiné . Zřejmě budu muset víc pracovat na vztahu Lenka versus horská cykloturistika. Nějak se mi jí pořád nedaří přesvědčit, že v kopcích je to na kole paráda. Snaží se argumentovat tím, že ona sem jezdí nejmíň o 30 let dýl a tudíž ví, že rovina je akorát na Jedlové pod rozhlednou a ještě by se o tom dalo místy s úspěchem pochybovat. Opravdu nechápe, proč by se pro minutovou příjemnou projížďku měla mořit hodinovým tlačením kola do kopce. No nic, jen neházet flintu do žita, třeba jí oblouzním jinak.

 

A už je tu vytoužená Kamenice. Nechávám kolo na střeše auta a jdeme vypustit jezinky do terénu. Objíždějí okruh a tváří se veledůležitě. Zápis proběhl dle očekávání. Máme tiché, stydlivé děti, které ani neprozradí, že jsou dvojčata …… Přesto si slečinky nafoukaně odnáší 2 cyklolahve. Ta mladší z dvojčat se hned chlubí: „Vidíš, ještě jsme žádný závod nejely a už jsme dostaly dálek. To už můžeme klidně flčet domů.“

 

Ukazujeme jim báječný skákací hrad, natěšené spoluzávodníky a stupně vítězů. Mlčky se rozhlížejí, asi prožívají svojí první předstartovní nervózu, tak jako uvolnění a i prevenci proti zimě si nakonec jedou trať ještě dvakrát projet. Já mezitím okukuji svojí trasu a zjišťuji nemilé, tím je, že se mi už tolik jet nechce …… je mi zima, mám blbé pláště (jsem typický MTB, město není úplně můj styl), všichni jsou tu děsně dobří, určitě budu až na ocase. A i zažívací potíže zkracují interval mezi jednotlivými výběhy na WC.

Děti máme na startu. Tři - dva - jedna - start! Klušu „ke kouli“ abych je povzbudil. Manželku zanechávám v cíly jako fotografa - nezklamala. Ještě jsem ani nedoběhl a už abych se vracel. Na svůj styl jedou obě vcelku dobře. Hlavně že už získaly jistotu na dlažebních kostkách. Na prvním jezdci, který profrčel kolem a kterým je Skip junior, vidím že jede na jistotu a vítězí.
Do cíle, ta o tři minuty starší, Anička, vjíždí lážo-plážo, žádná hoňka a „DJ Roura“ hlásí: „ ... lázeňským tempem vjíždí do cíle jezdec číslo 234“. Naše dvojka, Kačenka, se „řítí“ o jednoho jezdce pomaleji. Obě se tváří náramně důležitě a nenápadně se rozhlížejí, jestli to viděli i ostatní.
Na trasu zatím vyráží druhá skupina „Nadějí“ a než si stihnu odskočit, už je vyhlašování vítězů. K mému překvapení máme 5. a 3. místo. Poplácáváme je obě po ramennou a gratulujeme k pěknému umístění. Pomalu a jistě jsme tlačeni ke skákacímu hradu a rezignovaně kupujeme nafukovací balónky. Pochopitelně dva. Blíží se poledne a hlásí se hlad. Bronzová cyklistka začíná ohryzávat svou první medaili a dává tak příklad sestře. Chvíli je klid, ale pak se obě vrhají na dno dárkové tašky a nadšeně vykřikují: „To byl hezkej závod. Takovej slaďoučkej. Podívej horalka a nutelka a lízátko. Mňam mňam,“ „Mě chutnala ta medaile. Byla moc doblá. Jenom jsem tam neměla belušku jako ona.“

Pořád ještě váhám jestli pojedu. Moc se mi nechce, ale nejsem přeci srab. Vždycky jsem jel, když jsem se pro to rozhodl. Do startu zbývá fůra času. Odvezu své tři holky domů, ať tu nemrznou a pak se vrátím. Počasí se zhoršuje a začíná lehce krápat.

Vyjíždíme z Kamenice. Za mnou se ozve dětský hlásek: „Tati! To je divný. Ty furt jezdíš na kole a ještě si nevyhrál žádný závod. Já jela dneska prvně a hned jsem stála na bedně.“
A to mně dostalo! Jsem srab! Dneska prvně nepojedu. Dostal jsem ránu do týla od pětiletý „Naděje“.


foto/thumb/0000071201.jpg
foto/thumb/0000071202.jpg
foto/thumb/0000071203.jpg
foto/thumb/0000071204.jpg
foto/thumb/0000071205.jpg
foto/thumb/0000071206.jpg
foto/thumb/0000071207.jpg
foto/thumb/0000071208.jpg
foto/thumb/0000071209.jpg
foto/thumb/0000071210.jpg
foto/thumb/0000071211.jpg
foto/thumb/0000071212.jpg
foto/thumb/0000071213.jpg
foto/thumb/0000071214.jpg
 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 3.03   images/ga_count.png 1742

Knokaut z týlu – Česká Kamenice

TitulekAutorDatum
Pozdě, ale přeceMiroslava Rýdlová12.10.2008 13:14:28







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 34
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif