o závodech

15.06.2009 - Václav Brož

Z povídaček jsem věděl, že Král Šumavy bude extrémní zážitek. Přihlášen na trať 100km/2550hm jsem se připravoval mimo jiné na vyschnutí horkem, na utonutí v brodu a na ušlapání milióny treter. Nakonec jsem ale spíše málem zmrznul a zapadnul do nachystaného celoplošného močálu. Extrémní zážitek to opravdu byl.

 

Ladění strojů v zimní atmosféře

 

Po vydatném několikadenním dešti napadlo V Krkonoších v pátek 5cm sněhu a něco podobného se čekalo v sobotu na Šumavě. Zatím co si organizátoři rvali vlasy z hlav, jen nejodvážnější bojovníci se doma odhodlávali, že přesto přijedou, stejně tak jako i naše čtyřka Vláďa, Pavel, Nikola a já.

 

V Klatovech v pátek večer to vesměs špatně začínalo. U prezentace byla fronta nejméně půl hodiny, zřejmě také díky tomu, že se hromadně přehlašovalo na kratší trasy. V pizzerii na náměstí jsme dále narazili na servírku, která poznala, že jsme cyklisti, s kterými má velmi špatné zkušenosti. Na to jsme zjistili, že Vláďa zanedbal technické zázemí a nemá s sebou nářadí, což bude pro plánovanou výměnu prasklého ráfku na Pavlově kole trochu problém. Jediná dobrá zpráva byla, že v hotelu Beránek s výhodnou sazbou 150kč a komfortem odpovídajícím jsme dostali svolení vzít si kola na pokoj.

 

Výměna ráfku se protáhla až do půl druhé. Já jsem měl zcela náhodou bič a stahovák, ale pouze nástavec a scházelo čím ho uchopit. Za souhlasného oddychování již spícího Nikoly jsme jako kleště vyzkoušeli veškeré dostupné výčnělky a skulinky v celé budově hotelu, a když ani lítačky na chodbě nesnesli potřebný moment, Pavel musel objet pár benzínek, kde běžně půjčují hasáky. Já mezitím vyměnil plast a sundal nálepku z nového tlumiče, ano i já jsem vše nechal na poslední chvíli. Byl čas nastavit budík na 6h30 a doufat, že ho po čtyř a půl hodinách uslyšíme.

 

První bláto a zkouška morálu

 

Ráno jsme nezaspali a navíc jsme od startu nebyli dále než dvě minuty. To nám umožnilo většinu rána věnovat cpaní se studenou snídaní „Co si kdo nakoupil, nebo našel doma“. Já například oblíbenými industriálními loupáky „Croissant 7 days“, které prodávají u mého Vietnamce a které navíc jdou jíst i po několika dnech. Na náměstí jsme dorazili až pět minut před startem, abychom si neudělali odchylku v naší statistice.

 

A je to tu, jedeme. Po startu burácí náměstím místo techno hudby druhá část Vltavy od Smetany a musím říct, že to byl famózní nápad, i když ho ostatně má plno dalších lidí. Ten Smetana trefil nějakou univerzální atmosféru: pasuje to jak na přistání letadla na Ruzyni, tak na start bike maratónu. Díky tomu nikomu nevadí ani špunt u průjezdu pípačkou, který dávkuje jezdce na silničku směrem na Sobětice. Na té silničce se dá posouvat vcelku dobře do předních pozic, tedy řekněme závodit.

 

foto/_0000087470.jpg

 

Závodění pro mne končí ale hned poté. Je tu krátká polňačka do Čínova, kde dostáváme všichni okusit atmosféry zbytku tratě. Je to jednoduché: všude je bláto a ani mírně z kopce to v podstatě nejede. Po deseti metrech mám obalenou celou kazetu a po padesáti metrech mi přestanou fungovat spodní tři pastorky, protože se mezi ně dokonale zatlačily kamínky. V Čínově se dostaneme na silnici, tak chci dát alespoň velkou pilu, ale nejde ani velká, ani malá. Snad jako první na trase obracím kolo vzhůru, abych diagnostikoval dvě věci. Kamínky mezi pastorky jsou uloženy nedobytně a přesmykač je jinde, než má být a jelikož je tam stržená díra pro imbus, nic s tím asi neudělám. Rozhoduji se jet přesto dál, holt budu muset víc točit. Po chvíli už zase jedeme terénem, takže to nebude s těmi těžkými převody tak horké. V dalším stoupání ale nějakým způsobem vyřadím z provozu druhý největší pastorek a taktika řazení začíná být náročná na přemýšlení.

 

foto/_0000087467.jpg

 

Vůlí to překousnu a adaptuji se, což mi umožní znovu sjíždět ten chvost, na který jsem se dostal (pro chrty z předních pozic: tady se tlačí všechno). Ale po dvaceti kilometrech se přesmykač ještě trochu posune, začne vadit o velkou pilu a moje jízda zvukově připomíná klacek o vlnitý plech. Brzy nepůjde točit vůbec a tak nezbývá než přes všechno to bahno a již nadělanou ztrátu začít ladit pozici přesmykače a to s nesmírnou opatrností, protože imbus už je na 90% stržený a každé další protočení mne odsuzuje na vymontování celého šmejdu. Ti, co na trati byli, ví, že na střední bych to nedojel. Dávám si tedy načas a dvacet minut jako když fikne.

 

Spasen brody a mechaniky

 

Pár dalších kilometrů je to sice boj, ale nějak to jede. Velkou pilu to řadí, ale malá tam jde jen náhodou, když to zrovna nepotřebuji. Vyhlížím občerstvovačku a doufám, že tam bude stánek s mechanikem. A je, dokonce víc mechaniků. Jsem mile překvapen, že jsou strašně ochotní. Hrnou se ke mně, vyslechnou problém a horlivě začnou čistit pastorek. Místo vody použijí WD40 ve spreji a to je jako ve snu. Rychle identifikují kamínky a šroubovákem je rvou ven. Vida, funguje to. Jsem tak nadšen, že zapomenu na skoro nefunkční přesmykač, velká chyba, a s velkým elánem nasedám a valím dál.

 

Nejmenší pastorky se zanesou znovu asi po 5 kilometrech. V ten moment chápu, že děravost pastorků není důležitá jen pro odlehčení (bordel se může dostat ven druhou stranou), ale u nejmenších to neplatí a proto si beru předsevzetí, že na další občerstvovačce se zaměřím spíše na přesmykač. Ovšem nejdřív je potřeba se tam dotrápit tím slizem.

 

foto/_0000087469.jpg

 

Před druhou občerstvovačku jsou brody. Brody normálně cyklista nepřehlédne, na Králi pak tuplem ne. Je tam kvantum lidí, kteří i přes nepříznivé počasí čekají, aby si pošmákli na jakémkoliv netradičním průjezdu. Já mám ale netradiční hlavně houkačku. Vodník si mne díky tomu asi plete s divákem a nenabízí klasické loknutí dopingové tekutiny. Brody mi při průjezdu připomínají místa, kam chodí ve starých filmech holky máchat prádlo. Místo dívek s prádlem jsou tady chrti s horáky, ale grif je podobný. Doporučuji to obhlédnout na tomto videu. I já máchám a kolo je hned jako nové. Po druhém brodu už je jen výjezd, kde tolik bahna není a tak na druhou občerstvovačku dojedu skoro čistý. Je tam konkurence mezi mechaniky, já zastavuji u toho více fousatého, protože vypadá zkušenější a zmiňuji přesmykač:

 

„Je to potřeba trochu seštelovat, povídám, ale je tam strhlej šroub.“

 

„Ukaž, dáme to do stojanu,“ hlásí mechanik a snaží se usadit kolo do malého stojanu. „Sakra, nedrží to tam, drž to tady. Jo vidím, ten je úplně v prdeli ten přesmykač. To je jak řadíš v záběru,“ nadává mi. „Ty vole, ten šroub je strhlej, to je v prdeli,“ dozvídám se trochu později. „Tam, ty vole... ty vole tam se vůbec nedostaneš! No kdo to navrh... Pell’s… Já jim tam ty vole napíšu, ať si to choděj seřizovat sami, to je v prdeli.“

 

Po chvíli už bere mechanik do ruky ultimátní nástroj Sikovky a přesmykač modeluje do přijatelného tvaru.

 

„S dostupným časem, v dnešních podmínkách, už s tím nic víc neudělám,“ prohlásí nakonec a já vidím, že už toho má po dvaceti minutách dost. Jsem ale rád, protože to řadí a o to jde. Mám dobrou náladu na občerstvovačce ještě stlačím tři banány a šáteček a vyrážím konečně do plnohodnotného závodu.

 

foto/_0000087471.jpg

 

Rychlejší druhá půlka

 

Jsem asi na chvostu, protože se mi daří sjíždět docela hodně lidí i na rovinkách. Rovinky jsou totiž často vedeny přes posekané louky, které jsou po dešti a průjezdu pár bikerů proměněné v močály a jízda se často neobejde bez kašpárka. Teď, když mám psychickou krizi za sebou a chytil jsem druhý dech, mi to vadí méně než ostatním a proto ukazuji záda jednomu snaživci za druhým.

 

foto/_0000087468.jpg

 

Rychlost trochu přeháním ve sjezdech a často mám namále ve vyježděných koridorech. Nějaký bojovník přede mnou v jednom takovém rigolu chytí faleš a kácí se přes řídítka. Snažím se zařadit do vedlejší koleje, abych se té mršině vyhnul, když borec nesmyslně pospíchá a chce nasednout ještě před mým průjezdem, jako kdybychom jeli oba na bednu. Zapříčiní to na oplátku můj letecký kousek, při kterém končím sice v měkké trávě, ale asi 5cm od mého oka je úzký pařízek po čerstvě vysekaném křoví. Zaostřím na něj a řeknu si, že dnes jsem se málem stal slepým na jedno oko. Kolega mezi tím pochopil, že to trochu přehnal a čeká na mne, jestli jsem v pořádku. Já to říkám pořád: bikeři jsou v jádru hodní lidé.

 

Další sjezd je nesmírně dlouhý. Je to z kopce Plošina do Divošovic. Padá se z 960m na 570m tedy skoro 400m na asi 3km. Sice to je spíše širší cesta, ovšem je tam plno příčných odvodňovacích příkopů, které by se za sucha mohli skákat. Na kluzkém si to ale nikdo kolem netroufá, a tak se celou dobu brzdí o život a o to déle sjezd trvá. Dole mne bolí prsty a přivítal bych trochu oraz. Odpočinek přijde ale až o 15km později. Mezitím je ještě pár posekaných lučin a hluboký brod přes Úhlavu, kde je vody po pás. Přijde mi dost vtipné veprostřed zastavit a trochu pokonverzovat s diváky. Nakonec mne jeden alespoň vyfotí, i když nemám na čísle nalepené červené kolečko, což bylo na tomto závodě podmínkou, aby fotil jeden z fotografů. Na prezentaci jsem v pátek slyšel rozdavače nálepek říkat: „To bysme jinak museli fotit každýho."

 

V Běhařově jsme všichni odměněni nejlepší občerstvovačkou široko daleko. Před požární zbrojnicí mají zorganizovaný celý proces obsloužení závodníka na jedničku. Kolo se dá do stojanu, kde se hadicí opláchne, potom nastoupí sprejer řetězu a nakonec se dá volitelně zařadit seřízení. Je to skoro jako automatická myčka aut: na začátku se pouze navolí program, chybí snad jen horký vosk. Mezi tím se dá pohodlně doplnit břicho a přitom mít vše na očích. Obsluha svoje zboží vyvolává jako na tržišti a snaží se různě vyjít vstříc jako doplňováním nádob a mytím brýlí. Velká pohoda.

 

Vrstevnice do cíle

 

Plně občerstven se dávám na poslední štreku. Je tam znovu pár rovných pasáží, kde se jede míň jak 10km/h, a proto se začíná dostavovat únava. V dědině Struhadlo je inzerován bufet. Nemám v plánu zastavovat, ale bufet je nakonec v podobě příjemné paní, která stojí uprostřed místního utahováku a láká na teplý čaj, skoro to ani nevypadá jako bufet, ale moje soukromá podpora. Tak zastavuji přímo na trase a hltám čaj. Paní mezi tím vysloví dvě pamětihodné věty:

 

„Všichni jste králové.“

 

„Do cíle už je to jen na tenhle kopec, pak vrstevnice a už jen dolů do Klatov.“

 

První věta mi připomíná můj první závod minulý rok, Šelu, kde jiná paní říkala, že nám to všem jede stejně dobře a proto jsem pak skončil osmý od konce. Druhá věta je ale velmi dobrá zpráva, a tak odevzdávám kelímek a nasazuji dávací tempo a drápu se na ten poslední kopec. Tam jsem kompletně vyšťavený, a když po pár metrech zjistím, že vrstevnice měla znamenat hřebenovka, a že to bude ještě párkrát nahoru i dolu, je pozdě, už nemůžu. Sjíždí mne minimálně tři šlapky, což je v této fázi závodu docela hodně, protože pole už je nesmírně roztrhané. Přede mnou vidím vysílač na velkém kopci Doubrava a modlím se, aby ta vrstevnice nevedla nahoru, protože je to ještě pořádný kus. V jednom krátkém padáku dokonce seběhnu pár metrů, už nechci komplikace. Nakonec se trasa ale stáčí doprava a opravdu začínáme sjíždět spíše po pevnějších cestách do cíle.

 

Sprcha s mašinou

 

V cíli na mne nikdo nečeká ani ty holčiny, co štípou čipy. Ty se vracejí zvlášť u stánku a dostává se za to tričko a lístky na guláš. Tak jdu nejdřív do fronty na wapku. Je to na morál stejně jako na trati. Postupuje to tak pomalu, že v jeden moment usnu vestoje a málem upadnu i s kolem. Nevím, jestli si toho někdo všiml, ale muselo to být docela vtipné. Tak na to kašlu, dávám kolo do depa, jdu na guláš a pak najít kolegy. Pavel a Nikola už jsou skoro u wapky, Vláďa to vzal houbičkou, aby šetřil ložiska, a tak jsem poslední. V hotelu Beránek máme ale zaplacený ještě jeden pokoj, nechali jsme si tam věci. Je tam i sprcha, na kterou se skoro nestojí fronta, a tak to dopadá nápaditě: jdu do sprchy s mašinou, to se stalo málokomu, krásný zážitek. Příště, až mi nějaký mechanik bude říkat „To víš, vono ty wapky jsou to nejhorší…“, tak ho budu moci zarazit, že já zásadně nízkým tlakem, zato teplou vodou.

 

V tombole mezitím nikdo nic nevyhrál a to je signál, že můžeme vyrazit zpět do Prahy, Vraného a Černošic, od toho dne tři Královská města.

 

Zhodnocení

 

S časem 8:30 jsem na pozici 300. porazil 52% startujících i díky velkému počtu odstoupivších (108 neboli 17%). Ale i to se počítá. Podle výsledovky bych měl bez technický problémů zhruba na 150. pozici, což je sice trochu „kdyby ryby“, ale dělá mi to radost. Mám radost i z toho, že jsem přežil tuto extrémní trať, a v partě byla sranda jak před, tak po závodě. Co se týče tradičního hodnocení organizace, tak jen zmíním, že ochota na občerstvovačkách byla mimořádná a to kdyby nebylo, tak by asi nedojelo daleko víc závodníků.

 

Fotografie závodníků jsou opět k dispozici na několika serverech za úplatu, ale jediné fotogalerie, která stojí za to, je snad na MTBS. Přímý link může časem přestat fungovat. Fotky pro oživení tohoto článku poskytl Roman Krompolc a já mu děkuji.


 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 2.93   images/ga_count.png 624

Všichni jste Králové... bahna 2009

TitulekAutorDatum
VýkonVáclav Brož19.06.2009 16:36:25
moc pěkně napsanéJirka15.06.2009 17:36:20
KrálBlacky15.06.2009 15:20:55
images/line1.gifRe: KrálPaw19.06.2009 12:21:49
images/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: Králkarliner26.08.2009 18:01:53







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 4
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif