o závodech

18.06.2009 - Lucie Pouchová

Minulý týden se mi podařilo na závodě v Jistebnici zajet super výsledek a předjet tak své stájové rivaly, za kterými obvykle zaostávám tři čtvrtě hodiny. Myslela jsem, že jsem prolomila definitivně ledy a bude mi to jezdit i nadále. Nic jsem nechtěla nechat náhodě a tak jsem se šla 20 minut před startem

foto/_0000088160.jpg
rozjezdit.Koukala jsem, že někteří pojali předstartovní přípravu po svém – pivo a klobása. Připomnělo mi to staré dobré časy, kdy i já jsem volila ke sportu podobný přístup.

 

Na startu jsem se zařadila na konec a v duchu si představovala, jak všem dneska ukážu. Odstartovalo se a had se dal ležérně do pohybu. Řekla jsem si, že tempo budu gradovat, z počátku lehký výšlap a pak za to zatáhnu. Jenže nedařilo se. Měla jsem v nohách šutry a nešlo jet. Dnes patřím právem mezi borce, co jezdí poslední. Z naší výpravy jsem nebyla jediná, kdo měl problémy. Náš stájový kolega, který po vzoru ostřílených bikerů trénoval v kiosku s klobásou, měl už 500 metrů po startu akorát tak všeho dost. Celý schvácený se sesunul z kola a vyvrhnul klobásu. Tak takovou reakci na startovní horečku jsem ještě u nikoho neviděla. Byla to jeho závodní premiéra a typuji, že i jeho první setkání s kolem. No chybama se člověk učí. V cíli jsem se dozvěděla, že nedojel. Odstoupil po prvním okruhu. Obávám se, že s cyklistikou nechce mít již nikdy nic společného, jeho kolo mám totiž už několik dní uskladněné v garáži a nikdo se o něj nehlásí.

 

Hned v prvním kopci je moje ego podlomeno. Předjíždí mě Pavel Tvrdík – jezdec z našeho týmu Černých koní. Je to náš nový talent. Tenhle borec má stehení amputaci. Všimla jsem si, že zabírá jen jednou

foto/_0000088157.jpg
nohou. Nejhorší pro mě je fakt, že i přes svůj handicap mi dává vale. Na Salzu mu mám dělat domestika a dotáhnout ho zdárně do cíle. No nevím, co mu budu platná.

 

Zhruba po půl hodině jízdy zjišťuji, že dnes to za nic nestojí. Tepovka se mi drží na nižších hodnotách a je to pro mě jen trápení. Odstoupit ze závodu se mi ale nechce, protože vím, že kdybych k takovému kroku přistoupila, prolomila bych určité tabu a pak bych začala vzdávat jeden závod za druhým. Vím, že musím mít disciplínu a být na sebe tvrdá, prostě splnit misi. Jediné co jsem si přála bylo, aby mi vítězové nedali kolo. Loni se mi totiž přihodilo, že v závěrečném stoupání mě dojela skupinka chrtů, kteří se hnali do cíle. Mě na rozdíl od nich čekal ještě jeden okruh. Spíkr tenkrát ohlašoval, že první žena se blíží a ať všichni povzbuzují vítězku, rozhodně ale nemluvil o mě. Lidé neznalí situace usoudili, že to jsem já. Spousty místních tatíků mě začalo hecovat a volat: ,,Výborně!“ Bylo mi trapně. Ale to divadlo jsem tenkrát zahrála až do konce a začala předstírat, že spurtuji. Obsluha v cíli mě začala plácat po ramneou, že prý gratulují a chtěli už mi odebrat čip. Já jim diskrétně sdělila, že mě čeká ještě jeden okruh a že musím jet dál. Tak to byla moje loňská kauza. Letos se mi takovému fopá podařilo naštěstí předejít a chrti mě nedojeli.

 

Po prvním okruhu jsem zvažovala, jestli mám pokračovat dál. Ale to bych nebyla já, abych se nakonec nevydala na cestu. Když mi to nejede, pojmu závod alespoň jako trénink a jedu to na pohodu. V tom druhém okruhu se mi podařilo sjet jen pár odpadlíků, kteří byli už opravdu na dně. Byla jsem svědkem situace, kdy dva chlapíci naprosto zoufalí slezli z kol a už odmítali jet jakýmkoliv směrem. Dali se se mnou do diskuse, jestli nevím na kolikátém kilometru jsme, že nemají vůbec přehled o trase.Vím, že zastavování, zbytečné slejzání z kola a hloubání je smrtonostné. Jakmile si člověk začne hrát s myšlenkami, nakrmí v sobě akorát tak únavu, vezme mu to poslední zbytek sil a to je pak konečná. Na otázku jestli chtějí dojet závod, nebo to ukončit, mi sdělili, že dojet. Tak jsem jim řekla, ať nad tím, kde se nacházíme nepátrají a že prostě pojedeme ještě tak dlouho, dokud nedojedeme do cíle. Dali se do pohybu a věřím, že šťastně dojeli.

 

I já jsem nakonec šťastně dojela. Dost jsem se natrápila i přesto, že trať patří k těm méně náročným. Za výsledný čas skoro 4,5 hodiny bych se měla stydeť, kor když na kole jezdím čtvrtým rokem.

foto/_0000088158.jpg
Musím přiznat, že vážně uvažuji, že si zaplatím nějaký systematický trénink, protože mi přijde, že jsem se na letošek zhoršila. Při tom naježdíno mám a ani v zimě jsem nezahálela, prostě soudruzi z NDR udělali někde chybu. Jen doufám, že se stihnu ještě letos rozjezdit a že snad příště zajedu líp.


 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 2.87   images/ga_count.png 925

Orlík Tour

TitulekAutorDatum







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 27
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif