o závodech

21.07.2009 - Michal Kafka

Ve Velu jsme viděli někdy minulý podzim fotky ze Salzkammergutu: nádherná příroda, krásný výhledy, bikeři projíždějící skalním tunelem a po skalní římse … prostě parádička. Tohle se musí aspoň jednou zažít a ty peníze za to stojej. Byla to premiera, takže všechno bylo plánovaný na pohodičku. Žádný utrpení na stovce, raději jenom poloviční, prostě v klidu aby si to člověk užil a ne protrpěl.

 

V pátek jsme vyjeli z Prahy už dopoledne, aby se nikam nepospíchalo. Teploty kolem 30, takže plechovkáče uložený v autě se nedali pít, ba dokonce ani otevřít bez ohození spolujezdce. Jakmile se ale objevily na obzoru Alpy, všechno se radikálně změnilo. Před námi totální tma a za Traunsee se to spustilo. Vody na silnici tak na tereňák, auta zaparkovaný kolem krajnic čekající až se to přežene. Hmm, tohle nevypadá na plánovaný nocleh ve stanu …

 

Po příjezdu registrace a hnedka začít shánět ubytování. Naštěstí jsme klikaři, takže na první pokus se chytíme v internátě za pěkných 30 EUR na noc a osobu. Mezitím přestalo pršet, takže vzhůru na pasta party. Večer ještě nějaký to pivko a na kutě.

 

Kolem 5 ráno mě probudil amplion, zrovna startovali „ačkaři“. Pršelo, ale uklidňovali jsme se že do 11, kdy jsme jeli my, to ustane. V 9 jsem se šel podívat na start stovkařů, ale nic neustalo. V 10.30 jsme se pak odebrali na start my a stále chcalo. Zkoušel jsme Joseho, jestli to nevzdáme (ostatně pár takových kteří neodstartovali nebo se vraceli jsme potkali a vůbec nevypadali optimisticky), ale prý to bude aspoň pořádná výzva. Byla …

 

Po průjezdu Goisernem to začalo stoupat. V životě jsem se netěšil tolik na kopec jako teď, protože se člověk aspoň trochu zahřál. S přibývající výškou mi ale začali omrzat prsty víc a víc, protože zimní rukavice jsem s sebou fakt neměl. Přehazovat jsem začal už zápěstím, ve zmrzlém palci nebyla síla. Když jsem si na výjezdu prvního stoupání všiml že kapky deště poněkud zbělely a měnily formu na mokrý sníh, uvědomil jsem si co to bude za peklo tohle sjet, když omrzlý prsty si z brzdovýma páčkama moc nerozuměly. „Naštěstí“ hned v prvním lesíku tekla přes cestu horská bystřina (spíš potok), takže se muselo slézt a po holeně ve vodě tím přebrodit. Brod na Králi to nebyl, zato to pěkně fofrovalo, takže se člověk bál že při špatným šlápnutí ho to vezme s sebou dolů.

 

První občerstvovačkou jsem prolít; v tomhle zastavovat je o zdraví. Ve sjezdu dolů jsem poočku sledoval nešťastníky s defektem a modlil se aby to nepotkalo mě. Bříška prstů už byly necitlivý; těmahle rukama bych duši nevyměnil. To jsem ještě nevěděl co čeká mě …

 

Po nástupu do druhého stoupání začal řetěz prapodivně přeskakovat. To bude rozladěná přehazka. Slezl jsem dvakrát a šteloval. Po druhým naskočení na bike jsem šlápnul a řetěz se rozletěl na dvě půlky. To snad ne!!! Zrovna tady uprostřed ničeho! Duše jsem měl dvě, ale nýtovačku teda ne. Pomalu jsem začal stoupat po svých, když kolem mě projížděl biker s českou vlaječkou na rámu. Oslovil jsem ho, jestli nemá nýtovačku, i když i to byl nadlidský výkon, protože i svaly v obličeji byly tak stažený zimou, že jsem nemohl pomalu mluvit. Nýtovačku mi půjčil, ale omluvil, že v tomhle se mnou fakt opravovat nebude, protože by se už nerozjel a odjel s tím, že mu nýtovačku vrátím v cíli.

 

Tak jsem se do toho pustil sám. „Hlavně klid. Udělej kousek a jdi se proběhnou, udělej si pár dřepů a zkus něco provést s rukama aby fungovaly“. Tak jo, vysunout na jednom článku nýtek … „Panebože von vylít uplně – tohle v životě těma omrzlejma pahýlama nedám!“. „OK. Hlavně nezmatkuj, zahřej se a zkus to znovu“. Dobrý, další nýt je v pohodě, teď to hlavně nepodělat a nesnýtovat mimo vedení na kladce nebo mimo přesmykač. Hlava v tý zimě taky moc nemaká, takže hlavně pomaaalu a dvakrát všechno kontrolovat.

 

Po cca 45 minutách se podařilo. Roztržení řetězu zavinil zřejmě ohlý přesmykač (do dnes netuším jak se mi to mohlo povést), takže zjišťuji že nic kromě kašpara tam vepředu nezařadím. „Kašli na to. Nahoru to na kašpárka vyjedeš a pak už je to z kopce dolů“. Mezitím přestalo pršet a cestou nahoru se tělo jakžtak zahřálo.

 

Další bufet před koncem stoupání a pak už jenom dolů. Skalní římsu a jeskyně na Goisernem na které jsem se doma těšil, jsem znechuceně prolít (i když jestli se na kašpara dá něco prolítnout) a hlavně do cíle. Jenže ještě před ním je to v Goisernu pěkně namotaný a hlavně totálním bahnem. No nic, teď už to nevzdám! Objel jsem to celý a cílem projel v čase kolem 6 hodin, takže i tričko si zasloužím ;-).

 

V cílí hledám toho dobrého člověka který mi půjčil nýtovačku. Marně. Zkouším to ještě jednou po sprše, ale nic. Takže ho vyzývám aspoň tímhle článkem ať se mi přihlásí, protože si zaslouží jednak svoji nýtovačku a jednak velký poděkování.

 

Michal Kafka

 

P.S. Ještě k názvu článku. „Into thin air“ je vynikající kniha J. Krakeura popisující události na Everestu v 96, kdy náhlou změnou počasí uvízly na vrcholu dvě výpravy a několik lidí včetně obou vůdců tam tehdy zůstalo. Nevím proč, ale nějak jsem si na tu knížku při tom nýtování minulý víkend vzpomněl …


 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 3.17   images/ga_count.png 1018

Salzkammergut 2009 – “Into thin air”

TitulekAutorDatum
No tak snad příště :o)Jarda21.07.2009 21:32:39
Paráda 21.07.2009 10:07:32
images/line1.gifRe: ParádaMartin Bali-Jenčík21.07.2009 12:10:52







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 5
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif