o závodech

04.07.2006 - Pavel Kozlík

foto/_0000011896.jpg
foto/_0000011908.jpg
Když jsem si na jaře četl článek Těžká pohoda celý den i noc, říkal jsem si, že je to přesně to, co já nemusím. Uplynulo pár měsíců, na článek o těžké pohodě jsem dávno zapomněl a na BB čtu pozvánku Hatyho na jeho závod, 24 hodin MTB. 24 hodin, to by mě – lovce silných zážitků - mohlo zajímat, říkám si. Sice na bajku, ale bajk je taky jenom kolo, na kterém se musí šlapat, jak se nechal slyšet ortodoxní silničář Viki krátce před tím, než zatáčkou pod Zelenou horou projel rovně. Podle propozic lesní a polní cesty, sice velké převýšení, ale trať vhodná i pro toho, kdo se občas na bajku jen projede, nic těžkého. Pro jistotu volám ještě Alešovi, jestli o trati neví něco bližšího a ten mě ujistil, že mluvil s pořadateli a trať prý technická není, žádný brutální sjezd, že to v pohodě zvládnu. Neváhal jsem tedy a na závod se přihlásil. Jenomže jsem jaksi zapomněl na to, že Aleš má na kole brzdy jen proto, aby bylo kompletní.

 

Do startu zbýval asi měsíc, ideální doba trénink zaměřit speciálně na tento závod. Mohl jsem si to dovolit, neboť kdo čte můj Deník rychlého turisty, tak ví, že jsem se v této době mohl postavit na start jakéhokoliv závodu. Ale proč ten měsíc nevyužít ke speciální přípravě na jeden konkrétní závod, ať to k něčemu je, že. Jak jsem přípravu pojal, je možno se dočíst opět v Deníku a dalších článcích (odkazy jsou dole pod čarou), proto se tady už nebudu opakovat.

 

Zmínil jsem se Radkovi, že tenhle závod chci jet a že s sebou potřebuji někoho jako doprovod. Radek se hned nabídl, že se mnou pojede a stejně tak i Mirka, což bylo úplně ideální, jak se později ukázalo. Na Radkovi a Mirce jsem nechal, ať vše potřebné připraví a zařídí (od auta až po nocleh) a já se soustředil jen na rozvážné točení klikama, abych se na start mohl postavit nabušený a zdravý. Protože už bylo vše rozhodnuto a taky v práci jsme dostali na pátek volno, nemělo smysl se děsit zprávami o náročnosti závodu a trati, které ke mně postupně začaly docházet a tak jsem akorát Radkovi a Mirce řekl, že to na nějaké lepší umístění nebude a že si to tam proto v klidu můžou užít, neboť pojedu na pohodu, hlavně se nerozmlátit.

 

Na místo činu jsme dorazili v pátek pozdě odpoledne, našli vhodné místo (hned u trati v zatáčce smyčky depa) a postavili malý slunečník a ještě menší stan, který přivezla Dáša z Liberce. To bylo vše, co jsme měli a proti profesionálnímu zázemí ostatních jsme museli působit dojmem „Tak z Vidlákova přijeli taky“.

 

foto/_0000011919.jpg
Rychle jsem se převlíkl a zkompletoval kolo, protože od 18°° hod. mělo být seznámení trati s vodičem. Protože se dlouho nic nedělo, poptal jsem se a vyrazil sám. Louka, cesta, louka a ... nic. Zastavím a opatrně se jdu podívat, kam že ta cesta zmizela. Nejprve se dost hluboko odkrývá potok s nevěrohodnou lávkou z kulatiny přes něj. Jdu ještě blíž ke kraji a už ji vidím – nádherná a veliká kaluž plná černého bahna v levotočivé zatáčce hned před lávkou. Už to chci otočit, protože více mi netřeba, tento a další sjezdy budu chodit pěšky, když zaslechnu, jak někdo zezdola volá, jestli už konečně pojedu. Na kole už mám číslo, tak bych asi nevysvětlil, že jsem taky jen divák a tak vybírám kterou stopou cesty, která se taky nakonec objevila, jet. Jestli pravou nebo levou. Mezitím totiž projelo několik bikerů a za tu chvilku jsem postřehl tři způsoby, jak se dostat dolů. Čtvrtý, střemhlav dolů a rovnou do nemocnice, jsem naštěstí neviděl. Nejrychlejší způsob jak se dostat dolů se zdravou kůží byl pravá stopa, protože borci, kteří tohle zvládali, téměř nebrzdili (na těch hrbolech by to stejně asi nešlo) a šílenou rychlostí prolítli okrajem louže rovnou na lávku, když těsně před ní museli v kaluži ještě mírně zatočit doleva. Já zvolil a celý závod jezdil levou stopou, protože na ní se to dalo ubrzdit na, pro mě, přijatelnou rychlost. Cenou za to byl ovšem poměrně složitý manévr dole, protože jsem musel stihnout před louží zatočit nejprve vpravo a pak prudce vlevo, abych se stačil napojit na stopu borců co jezdili pravou stopou. Jen jednou během závodu se mi to nepodařilo, lávku netrefil, ale stačil jsem zabrzdit a vycouvat. Naštěstí za mnou nikdo nejel. Třetí způsob (pěšky, mimo cestu) jsem díky divákům, kteří mě tak nevědomky přinutili sjet na kole poprvé, nepoužil ani jednou. Ze zkušenosti totiž vím, že co se povede jednou, povede se i podruhé, stačí to jen opakovat. V průběhu závodu pak byla tahle nechutná lávka z kulatiny překryta kobercem a ještě později bylo nainstalováno osvětlení sjezdu i toho pod ním. Pokračoval jsem kamenitou cestou až na křižovatku s odbočkou vlevo. Uprostřed stojí popelnice, koukám po značkách a ty jsou z druhé strany. Tudy se tedy budeme vracet a jedu rovně, protože tam vidím značku taky. Od křižovatky rozbitý asfalt a docela výživný kopec. Pak sjezd padesátkou úzkou cestou, dole v zatáčce mohutný strom obalený polštářem a druhý za ním pro jistotu taky. Skok přes příčný rigol, setrvačností nahoru, dolů, pravotočivá zatáčka a vjezd na úzký most pro pěší. Hned zkraje kanál, samozřejmě bez poklopu. Ještě na mostě to rozjet co to dá, zalehnout a necelý 1 km hezkého asfaltu mírně z kopce. Včas najít odbočku (v noci jsem se dvakrát musel vracet) na jedovatou polní cestu tvořenou kamením. Když se po ní jede rychle, ještě to jde, když je to ale pořád do kopce a stále více strmého. Nahoře ještě kousek louka a po ní pak dolů až do cíle. Zhruba v půlce sjezdu asi metrový hup dolů, jednou jsem ho zkusil sjet rychleji, ale byl z toho takový poloskok, že jsem byl rád, že jsem nešel přes řídítka, když se mi téměř zapíchlo přední kolo. Kdo to uměl zdolat v plné rychlosti, měl obrovskou výhodu, protože celý sjezd je strašně hrbolatý, a tak za hupem se to už rozjet nedalo a do cíle je to ještě kus. Přijel jsem do cíle a ujeto asi 5 km. Takže jsem zabloudil.

 

foto/_0000011916.jpg
Stalo se to právě u té popelnice, měl jsem jet vlevo, protože kousek se jede trať z obou směrů – tam loukou, mimo cestu a zpět po cestě. Od popelnice k popelnici je tedy 10 km část okruhu, je tvořená z menší části asfaltem, ale hlavně lesními cestami s dlouhými kopci nahoru i dolů. Některé pasáže ve stoupáních jsou opravdu jedovaté, zvláště když jsou v nich kameny a kořeny. Kdo neměl na to vylítnout je, chodil pěšky nebo se neskutečně dřel. To platí i o kamenitém stoupání před cílem. Poznal jsem to dopoledne, když jsem se dozvěděl jaký mám náskok a dvě kola jsem se flákal a přitom zjistil jaká je to dřina, jet právě v těchto pasážích pomalu. Proto klobouk dolů před výkonem holek, protože ty takovou sílu, aby to mohly jet rychle, přece jenom nemají, ale ty kopce měly stejné.

 

Sjezdy byly rychlé, ale kdo se necítil, mohl je bez problému sjet pomalu a bezpečně. Až na jeden. Tam taky byly dvě stopy a já tentokrát jezdil pravou, myslím že byla rychlejší. Akorát bylo třeba v ten pravý okamžik přeskočit včas do levé, těsně minout za sebou dvě díry a nezůstat tak viset na větvi, která nad pravou stopou číhala na nepozorné bikery. Myslím, že to tak dost rychlých lidí jezdilo taky.

 

foto/_0000011917.jpg
foto/_0000011918.jpg
Brod přes potok byl v pohodě, jezdil se setrvačností z krátkého sjezdu a když se to povedlo ani se člověk moc nezacákal. Bahno kromě výše zmiňované kaluže čekalo ještě na několika místech, někde se dalo přeskočit aspoň předním kolem, ale v posledním dlouhém lesním sjezdu byly za sebou tři veliké bahnité kaluže a když to člověk v té rychlosti stihl, daly se projet pravým okrajem, ale moc místa tam nebylo, takže většinou (hlavně v noci) jsem je jezdil prostředkem, protože se mi to zdálo bezpečnější, jelo se rovně a ani to moc neklouzalo.

 

Po projetí trati a úschovy kol přímo na místě (moc dobrá věc), jsme jeli bydlet do fajnového penzionu Medovilu, protože jsem jel sólo a potřeboval se pořádně vyspat. Nechtěl jsem riskovat spaní na místě, protože jsem očekával, že dvojice nebo čtveřice takovou potřebu spánku před závodem mít nebudou. A jak jsem se dočetl na stránkách závodu, dobře jsem udělal. Tímto nechci nic vytýkat pořadatelům ani hlasitěji se bavící grupě, s tím se přece musí počítat a určitě to k takové akci patří. Jedná se spíše o nezkušenost onoho nespokojeného pisatele - sólistu, že tohle riskoval. Jedná se sice o maličkost, ale právě ty na takovém závodě dělají obrovské rozdíly ve finále.

 

foto/_0000011920.jpg
Do peří jsme šli něco před půlnocí, ale spal jsem rychle a tak už od půl sedmé jsem byl vzhůru. O půl desáté jsem dal polívku z pytlíku a k ní asi čtvrtku chleba a od deseti jsem do sebe začal soukat vodu, do startu dva litry. V jedenáct jsme byli na místě, akorát, aby se člověk mohl v klidu připravit a zařídit vše potřebné. Proto mě docela nemile překvapilo, že zrovna poslední hodinu před startem mají pořadatelé největší potřebu nenechat soutěžící v klidu a musí předávat čipy a nejrůznější informace. Aspoň to mohli dát do propozic, aby s tím člověk počítal. Docela mi to rozhodilo pedály, zvlášť, když jsem zjistil, že na záchodě není papír a pro svůj už jsem běžet nechtěl, protože bylo málo času. Takže jsem jel celou dobu hezky nafouklej.

 

foto/_0000011899.jpg
Start. 24. června 2006, 12:00 hod. Byl ve stylu Le Mans pod tím hupem na cílové louce a muselo se proběhnout do cíle, pak smyčkou v depu a teprve na louce za výjezdem z depa jsme si mohli vzít kola a s nimi běžet až na konec louky na cestu a teprve tam nasednout. Díky tomu startu jsem nejel v silničních tretrách, i když jsem původně chtěl, protože bylo teplo. Ale aspoň jsem měl na sobě lehké triatlonové triko bez rukávů. Pro tento případ (že bude horko) jsem před týdnem v tomto triku absolvoval aklimatizační výlet Do hlubin Českého lesa aneb 24 hodinovka nanečisto, abych se opálil a zvykal na teplo. Já si žádné násilí nedělal, protože jsem běžel naposledy před hodně a hodně roky a nechtěl jsem padnout ještě předtím, než nasednu na kolo. Zapnul jsem Polara a pomaličku jel k prvnímu sjezdu, protože jsem předpokládal, že to tam bude ucpané a stejně budu čekat. Taky že jo. Ale ukázalo se že to je tak docela dobře, protože se celý balík hezky natáhl a dalo se všude plynule předjíždět, protože první půlka vedla převážně do kopců. Hned v prvním kopci mi puls vylétl na 180. To se mi nelíbilo, zpomalil jsem a už se s tepem po zbytek závodu nedostal přes 172.

 

foto/_0000011921.jpg
Po projetí trati jsem sice prohlásil, že pojedu na pohodu a v klídku, hlavně ať dojedu v pořádku a nikdo ať ode mě žádný výrazný výsledek nečeká. Na druhou stranu jsem ale taky věděl, co je to sedět 24 hodin v sedle a tak jsem tajně doufal, že nakonec stejně bude rozhodovat to točení klikama. Neměl jsem však žádné ponětí o tom, kolik můžu v takovém terénu ujet a ani jsem neznal žádného z vedoucích bikerů minulých ročníků, abych měl nějaké srovnání a tedy nevěděl jestli loňských 422 km je něco, co můžu zvládnout, nebo ne. Jediné, co jsem věděl, bylo, že 24 hodin jet dokážu i v takovém terénu a tak jsem při stanovení taktiky vycházel ze svých zkušeností z dlouhých štrek a podle toho ji předem určil a rozdělil na tři etapy: přes den, v noci a od okamžiku ranního oteplování.

 

Přes den a za světla jsem především chtěl dokonale poznat trať a jet jen tolik, abych nenabral zbytečně velkou ztrátu (hodinu nebo lehce přes ní jsem považoval za stravitelnou). Protože bylo docela teplo, hlídal jsem si hlavně pití a taky jsem jel dost pod svými možnostmi, abych se v teple nejen zbytečně nešťavil, ale taky abych šetřil minerály. Od čtvrtého kola jsem začal kopíroval sjezdy zkušených bikerů ve stylu „projel jsi ty – projedu i já“ a ze sjezdů to pral v jejich stopě těsně za nimi. Sám jsem si to ovšem netroufnul a jezdil jsem o poznání pomaleji. I tak jsem ale začal předjíždět i ze sjezdů a podstatně zrychlil a o to více se mohl, při zhruba stejném čase na kolo, šetřit. Škoda, že ještě nejsou zveřejněny časy jednotlivých kol a doby strávené v depu (už jsou). I tak si ale myslím, že jsem celou dobu jel hodně vyrovnaně.

 

foto/_0000011895.jpg
Zpočátku jsem pil většinou jen jonťák (ředěný asi na třetinu doporučeného dávkování) a později střídal ještě s vodou. Od večerního ochlazení jsem jel už jen na suchou vodu. Pro pití jsem v depu přes den zastavoval každé kolo pro jednu až dvě 0,75 l láhve a po ochlazení až když jsem měl láhev prázdnou. Prvních šest hodin jsem si vystačil se třemi jesenkami, ať se s jídlem nezdržuju. Při tempu, jakým jsem jel, bych si normálně po tuto dobu pohodlně vystačil i bez nich, ale nechtěl jsem zbytečně vyčerpávat zásoby glykogenu, což by se později mohlo vymstít. Na normální jídlo jsem zastavil v šest večer v občerstvovačce, ale bylo to něco jiného, než jsem byl ze silničních maratonů zvyklý. Žádná samoobsluha s přehledně a volně vyloženým jídlem na dvacetimetrovém stole, ale zdlouhavé zjišťování a dotazování, co vůbec je a obsluha k tomu. Po ruce akorát buchty, ale já potřeboval nacpat žaludek něčím festovnějším. Nechci za to kritizovat pořadatele, protože by to asi i technicky bylo dost složité udělat. Prostě to byla moje chyba a začátečnická daň za to, že jsem si to předem nezjistil, protože kdo jede sólo a chce jet na umístění, nemůže se na občerstvovačce zdržovat, ostatním a těch je většina, to určitě vyhovovalo. I tak jsem se ale vzteknul kvůli ztrátě 10 minut velice a tímto se přívětivé obsluze (nemuseli to dělat a dělali to. A pro nás.) a pořadatelům dodatečně a se zpožděním omlouvám. Od této doby jsem už měl jídlo vždy nachystáno na stolku pod slunečníkem. Stejně tak kávu a vše, co bylo třeba.

 

Veliké bylo moje překvapení, když mi před soumrakem Radek sdělil a Haty potvrdil, že se průběžně střídám na prvním místě. Podle toho, jak dlouho je kdo zrovna v depu, plus mínus pár minut, které po jedné třetině závodu vůbec nic neřeší. Časomíra totiž nefungovala (alespoň ne v reálném čase) a tak každý jel více méně podle sebe, bez ohledu na soupeře, protože nikdo nic nevěděl. Moje denní taktika, kterou jsem důsledně dodržoval, s tímhle vývojem vůbec nepočítala. Zavětřil jsem ...

 

foto/_0000011898.jpg
Noční část taktiky předpokládala, že se bude rozhodovat. A sice mezi těmi, co jsou našlapáni v první hodině a půl a přes den se šetřili a já měl v úmyslu stáhnout ztrátu. Proto jsem si stanovil jezdit na jistotu, abych neměl zbytečný pád a kde to půjde, tlačit na pilu. Dosavadní vývoj toto maličko poupravil a to tím směrem, že jsem na pilu zbytečně moc tlačit nemusel. Proto jsem se pořádně oblékl, aby mi nebyla zima a přezul do zimních ponožek, které vydrží 10 x více, ale než co, tak to už nepíšou. A samozřejmě vyměnil klasické tretry za botičky do mrazu i vodičky, ať mám v teple nožičky. I tak to stačilo na to, abych ráno v osm měl náskok hodně přes 20 km, což mohla být tak hodina a půl. Možná i proto, že jsem jel opravdu v těžké pohodě a noční jízdu si radostně užíval, na mě nepřišla krize, kterou jsem podle svých zkušeností očekával ráno mezi pátou do doby, než se začne oteplovat, asi do sedmi hodin. Ale dílem se na tom určitě podílela i skutečnost, že se jezdilo v terénu a tam se stále něco děje a člověk musí být neustále ve střehu a celou dobu maximálně koncentrovaný. Stačí chviličku myslet na něco jiného, než na itinerář uložený v paměti nebo být na jiném místě, než si člověk myslí, že je a je vymalováno. Mi se to stalo jednou ...

 

... Mám za sebou první velký sjezd lesem a podél závory si to mastím na silnici, když před sebou zahlédnu něco jako potácejícího se neosvětleného cyklistu, jen bídná odrazka. Musím si dát bacha, říkám si, někdo jede z hospody. Když ho v uctivém oblouku objíždím, vidím že má čelovku. Takže ne z hospody, ale jeden z nás. Křiknu na něj, že zezadu vůbec není vidět a rutinně ze silnice odbočuji do lesa a ... ležím. Zatočil jsem totiž asi o metr dříve, než jsem podle itineráře měl. Při odbočení ze silnice se musí přejet mělký žlábek, nejlépe šikmo, aby se v něm kolo nezaseklo. Jenomže o ten metr dříve ani ten šikmý nájezd nepomůže a přední kolo stojí. Naštěstí se tady jede pomalu a tak jsem se jen otřepal a jel dále.

 

Ještě se maličko vrátím k té noci. Vzadu jsem měl na sedlovce blikačku a vpředu na řídítkach dvě blikačky, jedna s 5ti LED diodami do dálky a druhou tříLEDkovou před sebe. Tu mi půjčila Mirka. Pauzy jsem v noci tak často, jako přes den nedělal, ale zato jsem dost jedl a taky si dával kávičku. Nad ránem jsem v posledním lesním sjezdu měl tolik potřebnou dost velkou kliku, protože mi před kolo vyběhl malý zajíček, ale v posledním okamžiku stačil uskočit.

 

foto/_0000011897.jpg
Je osm ráno, rychle se otepluje a já vím, že očekávaná ranní krize už nepřijde a tak zajíždím do depa převlíknout se a taky zjistit, jak na tom jsem. Radek mi povídá, že má právě aktuální průběžný stav, podle kterého mám snad 25 km náskok a že je to pravda pravdoucí. Do cíle zbývají čtyři hodiny a je jasné, že o vítězství mě může připravit jen má hloupost. Taktika na dopoledne (pokud podle dosavadního vývoje bude reálná šance na solidní umístění, vymáčknout ze sebe to, co tam ještě je, maje na paměti, že ostatní na tom jsou ještě hůře, než já a jde už jen o to, jak si to člověk srovná v hlavě) tímto vzala za své úplně a já se soustředil jen na to, abych nespadl a nebo aby se pode mnou nerozpadlo kolo. A pro případ, že by se i tohle stalo, vzal jsem si s sebou vercajk. Vzadu mi to totiž už nějakou dobu nechtělo pořádně přehazovat a když už se mi to povedlo, byla to náhoda a v plném záběru a řetěz tak dostával pořádně zabrat a nemusel by to rozchodit. Proto, pokud to šlo, řadil jsem raději jen velký a malý převodník. Ale z větší části jsem se samozřejmě soustředil na vychutnávání posledních pár hodin v podstatě už rozhodnutého závodu. Kdy se člověku stane, aby měl jasno už čtyři hodiny před cílem, že. Tak se stalo, že jsem sice jel kolo hodně pomalu, asi o deset minut pomaleji, než normálně, ale vůbec mi nepřipadalo, že by to bylo snadnější. Když jsem tímto způsobem jel druhé kolo, tak jsem přišel na to, proč tomu tak je. Na trati je hodně těžkých pasáží, které se prostě musí projet rychle, jinak se člověk příšerně dře a přitom skoro nejede, kolo mu hrabe, lítají od něj šutry a má problém vůbec vyjet. Naštěstí časomíra opět pošla a vyplivla špatné průběžné výsledky. Radek mi povídá, že musím jet ještě aspoň kolo, protože v pořadí druhý za mnou se na mě opět tlačí a nechal se slyšet, že mě schroustá, jestli budu tímhle stylem pokračovat. Bylo mi jasné, že jsem o tak velký náskok tak rychle přijít nemohl, ale co když jsem ho nikdy vůbec ani neměl a poslední údaje jsou správné? I tak jsem si ale spočítal, že nemusím zbytečně riskovat, stačí když trochu zrychlím a pojedu jako celou dobu. Svižně jsem dal kolo a do konce závodu zbývalo 20 minut. To by mohlo dát nový rekord trati, když dám ještě jedno kolo do hodiny, počítám. Z průměrné rychlosti celého kola, které přesahuje 24 hodin se vypočítá poměrná část, zbývající do 24 hodin a přičte se k ujetým dosavadním celým kolům. Nakonec jsem tedy díky časomíře ujel o dvě kola navíc, než jsem k vítězství potřeboval, ale jak říkám Vikimu „Vždycky mám dobrý pocit z toho, když dokážu na závěr ještě zrychlit“.

 

Sumarizace:

 

  • Vypito 25,5 l a z toho jonťák 3,75 l, voda 20,75 l a čaj 1 l
  • Snědena 1 polívka z pytlíku, asi půl pecenu chleba, 2 rohlíky, asi 10 deka salámu, 2 guláše, 2 nebo 3 rizota, asi 4 kousky buchet, 2 banány, 4 jesenky a 4 karbonové šneky
  • triatlonové triko, letní dres, dlouhý teplý dres, dvoje kraťasy, návleky na nohy, troje ponožky, z toho jedny zimní, dvoje tretry, z toho jedny zimní a rukavice. Krém na opalování, zásyp a mazání na prdel.

 

Na závěr chci ještě poděkovat všem, kdo se na mé přípravě podíleli. Od čtenářů mého Deníku rychlého turisty, bez nichž bych kolikrát na kolo ani nešel, až po Radka, Mirku a Dášu přímo na místě, bez jejichž obětavé práce bych nemohl takový výsledek udělat.

 

foto/_0000011922.jpg
Jestli někoho zajímá, zda pojedu i příští rok, tak vězte, že pokud vše půjde jak má a taky zdraví bude sloužit jako doposud, tak jo. Protože ale povětrnostní podmínky závodu se můžou z pro mě ideálních změnit na ideální pro někoho jiného a taky vím, že na takovýchto závodech se zpravidla zcela nečekaně objeví někdo s typickým jménem Probohakdotoje, neponechávám nic náhodě a přípravu na příští ročník jsem tuto sobotu zahájil původně myšlenou lehkou několikadenní regenerační projížďkou z Děčína do Ostravy. Článek už je hotový, a dole pod čárou je na něj odkaz.


Odkazy:


 

 

 


foto/thumb/0000011895.jpg
foto/thumb/0000011896.jpg
foto/thumb/0000011897.jpg
foto/thumb/0000011898.jpg
foto/thumb/0000011899.jpg
foto/thumb/0000011900.jpg
foto/thumb/0000011901.jpg
foto/thumb/0000011902.jpg
foto/thumb/0000011903.jpg
foto/thumb/0000011904.jpg
foto/thumb/0000011905.jpg
foto/thumb/0000011906.jpg
foto/thumb/0000011907.jpg
foto/thumb/0000011908.jpg
foto/thumb/0000011909.jpg
foto/thumb/0000011910.jpg
foto/thumb/0000011911.jpg
foto/thumb/0000011912.jpg
foto/thumb/0000011913.jpg
foto/thumb/0000011914.jpg
foto/thumb/0000011915.jpg
foto/thumb/0000011916.jpg
foto/thumb/0000011917.jpg
foto/thumb/0000011918.jpg
foto/thumb/0000011919.jpg
foto/thumb/0000011920.jpg
foto/thumb/0000011921.jpg
foto/thumb/0000011922.jpg
Na bedně
 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 3.04   images/ga_count.png 1021

24 hodin MTB 2006 aneb Těžká pohoda rychlého turisty

TitulekAutorDatum
SkvostnéAleš Gregor04.07.2006 10:18:05
images/line1.gifRe: SkvostnéPavel Kozlík04.07.2006 13:39:49
images/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: SkvostnéIva Mihova04.07.2006 18:59:17
images/line4.gifimages/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: Re: SkvostnéPavel Kozlík04.07.2006 22:40:07
images/line4.gifimages/line4.gifimages/line4.gifimages/line1.gifRe: Re: Re: Re: SkvostnéMartin Bali-Jenčík05.07.2006 18:14:50







© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 4
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif