20.08.2007 - Miroslava Rýdlová

18.8.2007 – se jel GALAXY CYKLOŠVEC MARATON v Semicích u Písku. A jak to všechno bylo:

Tak jo, tak ho pojedu. Ve čtvrtek (dva dny před závodem) kupuju explorery do bahna, přezouvám, v pátek vyjíždím na krátkou projížďku, jestli jsou dostatečně málo nafoukaný… odjíždím na kole, vracím se s motorkou …rozhazuju dotazy na všechny strany co to může být, zadní kolo mi rachtá při volnoběhu … asi ořech… není na nic čas, za hodinu mě vyzvedává dodávka, se kterou ještě v pátek odjíždíme spolu s Marcelem a Kájou na místo konání závodu. Celou cestu si chlapi ze mě dělají srandu, že až všichni uslyší moji motorku, tak mi uhnou z cesty, že i sám Rybařík nemá šanci, jak mu to s tou motorkou nandám … Na místo, kde již dvě hodiny stepuje Marcelova Hanka s Natálkou, držíc nám tak místo pro stan (stály tam už dva ), přijíždíme pozdě večer a za tmy stavíme stany. V noci chodím na záchod kousek dál od stanu, šlapu do něčeho měkkého… ráno se probouzíme a kolem nás všude kobylí koblihy… při balení stanu v neděli i pod ním (už vím, co mě v noci hřálo ).

Ráno… jdeme se zaregistrovat… celou dobu jsem rozhodnuta jet krátkou trať 45 km, ale jsem měkká a nechávám se ukecat na dlouhou 100 km. Nakonec - mám to za stejný prachy… mám se trápit tři hodiny nebo sedm … tak ať z toho něco mám . Na můj dotaz jestli se čeká na posledního, mi pořadatel odpovídá „jo, ale jen chvilku“… jdu tedy do toho. Převlíknout, posnídat. S velkým přemáháním do sebe soukám jeden velký koláček s povidlama, druhý jen nakusuji. Vím, že musím do sebe něco dostat, ale nejde to, žaludek odmítá. Do kapsy strkám jen tyčku Deli s guaranou a dva gely, tentokrát žádnou housku, slibuju si, že budu využívat občerstvovačky, prý tam bývá hodně dobrot, těším se na řízky, buchty a ovocný knedlíky… Marcel mi stříká olej někam k ořechu… přestává to rachtat, motorka se mění na kolo a já ztrácím naději, že to Rybaříkovi nandám. Řadíme se s Marcelem na start, Kája jede krátkou. Někam hodně dozadu, tep 110 a ještě jsme nevyjeli. V 10,30 start! Tep okamžitě na 170-180 a drží se mě jako klíště následujících 80 km.(Na zbylých 20 km klesá… ale k tomu se dostanu). Přední řady včetně Rybaříka vystřelujou jako šíp, ujíždí mi i Marcel, zadní řady mě předjíždí… mělký brod, tak to mě baví , jedu něco takového poprvé. Už si nepamatuji jak následují asfaltky, lesní a polní cesty, tak to zkrátím jen na pár úseků. Když už mě předjeli snad všichni (vůbec nikdo nerespektoval značku našeho jedinečného dresu ), věsím se za jednoho jezdce, který v tu chvíli jede stejně tak rychle jako já. Nesleduji mlíko, ale jeho. Kolem 10. kilometru se proti nám vrací dva cyklisté, že prý jedem asi špatně. Zkoušíme jet dál a nejsme sami, je nás asi deset, co se nakonec vracíme a hledáme, kde se mělo odbočit. Zajížďka nás stojí 3 km (hlásíme to na občerstvovačce a v druhém kole už je cesta jasně označená). Je mi jasný, že Rybaříka už nesjedu… pro tentokrát ho tedy nechám vyhrát . (Pozn. skončil na místě 9.)

Bahno, to je něco co mě děsí. Vjíždíme do Píseckých hor, kde se nám do cesty plete bahno, a motorka, asi měla za úkol bahno ještě víc rozjezdit. Tam se to ještě dá, explorery drží , ale dvakrát sesednu, je to hluboký, zabořila bych se. Daleko víc bahna mě ale čeká někde na 30. km. Musím to jet, zezadu tlačena jezdcema z krátký tratě, kteří mě dojíždí, jedou jak šílený, pokud to jde, uhýbám jim z cesty, ale sotva ujedu kousek, dojíždí mě další, musím jet, a nevěřím jaký akrobatický kousky v bahně zvládám . Kličkuju mezi loužemi, dírami, hned dolu a hned nahoru a pořád bahno. Jednou se ale zapíchávám, nemám sílu to vyjet, jezdec za mnou sakruje (tímto se mu omlouvám). O kus dál vycvakávám před takovým zhupíkem, nevyjela bych z něj, zastavuju rukou o strom tak blbě, že nemůžu vycvaknout druhou nohu, tak tam tak trčím a ostatní mě ve velké těsnosti předjíždí, právě v tom zhupíku. Zase kus popojedu a zase chci uhnout, vycvakávám, ale na bahně mi to ujíždí a ulehám na druhou stranu s nevycvaknutou nohou . A tohle mě čeká ještě jednou!

Na první občerstvovačce si beru jen ionťák, na druhý ionťák a ovoce. Mám za sebou první 40 km dlouhý okruh s AVG 17,8. Tady, ti co jedou krátkou, odbočují do cíle, my co jedem dlouhou, vjíždíme znovu na okruh. Po ujetí tohoto okruhu následuje 20 km jinou trasou, ale k tomu dojdu. Dopuju se jedním gelem a nabírám na rychlosti. Žaludek se začíná hlásit, že by něco snesl, zachraňuje mě tyčka DELI, ale jen na chvíli a zase budu v p….. . Když dojíždím k občerstvovačce, marně hledám řízky, buchty a ovocný knedlíky … musím se spokojit s ovocem a müsli tyčkou . V bahnitém úseku jedu sama, nikdo mě netlačí před sebou, za to víc tlačím já. Předjíždí mě jezdec, vjíždíme na asfaltku a chci ho dojet. Ale najednou mě chytá křeč (poprvé na kole)… do stehna. Sesedám dokud mám sílu vycvaknout, nohu mám kamennou, křeč mě chytá i do druhého stehna… po chvilce nasedám, řadím lehkej převod, toho jezdce nechávám jet. Jestli je ještě někdo za mnou, netuším (jedna závodnice ještě byla). Nechci se smířit s tím, že budu úplně poslední z celého závodu. Jakmile to jde, toho jezdce dojíždím a předjíždím . Pak mi začíná docházet …další občerstvovačka opět bez řízků., zase jen ionťák a ovoce. Druhý okruh končím s AVG 17,1. Mám za sebou 80 km a 5 hodin jízdy. Až na to bahno, si libuju, terén se mi líbí, já totiž dělím terén na pro mě jezditelnej a nejezditelnej. A když je jezditelnej, byť ho jedu pomalu, jsem nadmíru spokojená . S vidinou už jen 20 km do cíle vjíždím do posledního, ale jinudy vedeného okruhu…že na něm strávím další téměř dvě hodiny, nemám ani tušení .

Poslední okruh jedu opravdu jen silou vůle, ač spořádám druhý gel. Je opravdu terénní (ten okruh) a technickej, ač mám hlad, stejně bych nic nepozřela, žadudek mám scvrklej. Opět mě chytají křeče do stehen, opět slejzám… na poslední občerstvovačce s chutí konzumuju slanou vodu . A ionťák a banán. Řízky už ani nehledám. Cesta lesem vede prudce nahoru, navíc kličkovat mezi kameny, řadím nejmenší tác, ale nemám sílu , podhrábne mi to a jen stěží to ukočíruju. Slejzám a tlačím. A tlačím už skoro pořád. Dokonce i z kopce. Nejraději bych tlačila i po rovině. A km na tachometru nechtějí přibývat, ťukám do něj, jestli se nezasek. Cestička ve stráni, opět se vyhýbat kamenům a balvanům, opět tlačím. Dokonce ani kořeny v lese nemám sílu jet. Dlouhých je posledních 20 km… Vjíždím na širokou cestu, mám před sebou už jen pár km cíle…po tý už určitě dojedu až do cíle, těžkej převod a šlapu do pedálů, šipka na zemi ukazuje odbočení, předpokládám, že po té samé cestě… na poslední chvíli zaznamenávám, že odbočení vede do lesa, ještě stíhám podřadit a … jsem ve sjezdu … oči mám navrch hlavy, zmobilizovat všechny síly, na vystupování už není čas, musím jet přiměřeně rychle, jsou tam kořeny, hlavně brzdit tak akorát a maximálně se soustředit…kde se ve mně ta síla ještě bere?… jsem dole a s velikým ulehčením už jen po rovince pádím do cíle…snad mě i někdo vítá a já mávám….vzápětí je u mě Kája a podává mi pivo, které do sebe ihned obracím … pořadatel, který mě odkroužkovává, abych s čipem neodjela bůhví kam … a Marcel se slovy „už jsem ti chtěl jet naproti“, načež cedím skrz zuby „ty se ke mně ani nepřibližuj“ , protože to byl on, kterej mě do tý stovky navez!

Nestihla jsem vyhodnocení (to proběhlo už dávno před mým příjezdem) nevyhrála jsem v tombole, nestihla jsem si umejt kolo, ani jsem neviděla Rybaříka na vlastní oči, stihla jsem se jen vysprchovat ve studené vodě, dát si kafe a jít spát. A ještě předtím přemluvit žaludek, aby si dal aspoň knäkebrot. A grilované dobroty, které se vydávali závodníkům na lístek, přenechala jiným hladovcům .

A závěr? Na příští závod jedině s řízkem v kapse !

PS. Ten rybník, kolem kterého jsem prý jela 2x, toho jsem si nevšimla… ale tu ještěrku, která mi přeběhla přes cestu těsně před kolem, tak tu jsem viděla docela určitě.

A zde jsou výsledky a něco o závodě z jiného soudku.