09.08.2008 - Roman Stibinger

Ahoj všichni, kdož pravidelně navštěvujete Bikebase.cz a kdož jste tu poprvé, tak pravidelně navštěvovat začněte, jelikož se Vám tu bude určitě líbit. První srpnovou sobotu se v nádherném kraji v okolí Dobříše jel TREK MTB maraton KRAKATIT a já se o něm dozvěděl cca 14 dnů předem. Fotky ze závodu slibovaly parádní trať a jelikož jsem před časem jel Trans Brdy, tak jsem věděl, že se mi tenhle závod bude líbit. Náhoda tomu dala a přihlásil jsem se tak, že jsem si „vyměnil“ startovní číslo za již přihlášeného bikera, který bohužel závod nemohl jet. Den před marathonem jsem přezul na univerzálnější pláště Schwalbe Nobby Nic a druhý den ráno už na Letné nabíral Danu do Felicie. Jejího karbonového TREKa WSD (Woman Specific Design) jsme radši uvelebili na zadní sedačky, jelikož bych nerad takového pěkného fulla vozil na střeše a taky proto, že si takovýhle kolo přece zaslouží pohodlí. Do Dobříše se jelo dobře, akorát jsem zapomněl včas odbočit a po cca 30ti kilometrech za Dobříší mi Danka říká „máš tady mapu?“ Otočil jsem auto směrem ku Praze a našel tu správnou odbočku. Našli jsme to dobře, ale všude bylo už plno aut. Nasměrovali nás na odstavné parkoviště, které se při odjezdu domů ukázalo jako soukromý pozemek nějakého podnikatele. Vypadalo to jako parkoviště za bránou a parkovalo tam už pár závodnických aut a v dálce i spousta kamiónů.

Po přihlášení v tělocvičně, které proběhlo rychle a od slečen na prezenci s úsměvěm na rtech, jsme nafasovali startovní tašku s bidonem, spoustou letáků, katalogem TREK a samo s lístky na jídlo, pití a tombolu. Abych nezapomněl, bylo tam i startovní číslo a 4 zdrhovací pásky, čip a nějaká tyčinka, která přišla vhod. Bidon jsem věnoval Dance, jelikož jich mám plnou skříň a když se začalo dělat pěkné počasí, tak jsme se oblékli „do krátkejch“ a hurá na start.

Úderem 10.30 odstartovala dlouhá trať na 85 km. Kouknout jsem se nešel, jen jsem slyšel v dáli startovat bikery a přemýšlel, jestli dojedu v pohodě, protože jsem tento závod nikdy nejel a převýšení na krátký (53 km) se zvedlo z cca 800m na 1 150m. V 10.45 jsme s Dankou už stáli v cca třetí čtvrtině startovního pole a v 11.00 přišel start. Jelikož jsem si tuhle akci chtěl jednoznačně užít, nepochopitelně jsem se nešel před startem rozjet a taky to bylo znát. Po startu se mi jelo dost mizerně, nohy neposlouchaly, jel jsem na prostřední placku, kolem mě se míhali ostatní bikeři ze zadních řad a když mi ujela i Dana, tak si říkám „chlape, rozhejbej se“. Danku jsem dojel „cobydup“ a to, že pojedu dál jí nevadilo. Nejelo se mi moc dobře, ale snažil jsem se s tím něco dělat. Začátek byl úzkým koridorem ze zábran a pak se jelo chvíli po silnici. Najeli jsme na polní cestu a do cca 10tého kilometru mě to moc nebavilo, protože jsem se v podstatě rozjížděl a byl tam v táhlých mírných sjezdech nějaký rozdrcený červený kámen, či cihly. Občas mi ustřelilo přední kolo, ale pak se vše najednou začalo trochu zlepšovat. Nejen, že se začalo jezdit v terénu, ale i mě se jelo lépe. Jednoznačně jsem si řekl „žádný bláznění“, jedeš si to užít a jel jsem svoje. Užíval jsem si nádherné přírody a nejen parádních výjezdů k prvnímu bufetu. Vlastně jsme k bufetu klesali skvělým sjezdem, zakončeným ostrou pravou zatáčkou do kopce. Já jí projel bez šlápnutí na zem, ale spousta lidí slezla a až pak přehodila. Někde pár km za ní jsem na kořenech zasukoval řetěz a chvílu ho rval, ale fakt rval zpět na své místo. Duratec je hodně tvrdej a odolnej rám, nechtěl ten řetěz pustit ze svých spárů, ale zvítězil jsem nad ním. Po tom sjezdu začala být trať technická a to se mi líbilo, jen jsem v té kořenové pasáži zapomněl občas protočit kliky a už bylo zasukováno. Poté přišel malý brod a na bufetu jsem se zastavil a „cpal se“ v tom vedru melounem. Původní záměr byl bufet jen projet a vzít si jen kelímek s iontama ENERVIT, ale když jsem si to přijel užít… Pak už trať byla opravdu jen a jen parádní. Značení bylo naprosto úžasný a lepší jsem snad nikde neviděl. Občas byla i divácká kulisa a lidi povzbuzovali co to šlo. V jednom výjezdu jsem jel spolu s nějakým starším pánem a klobouk dolů, taky bych chtěl bikovat až budu v tomhle věku. Celou další cestu jsem si užíval parádních trailů, nádherných výhledů a hlavně pěkné přírody.

Asi pro mne nejhezčím zážitkem byl lesní singltrailový stoupací kamenitokořenový výjezd na Studený vrch. Neslezl jsem, ač spousta lidí tlačilo. Těsně pod vrcholem se mi dostalo přední i zadní kolo mezi dva kameny a „šprajclo“ mě to tak, že jsem musel dát nohu na zem. Pak už jsem viděl jen rozhlednu a hlavně pařez se třemi lahvemi Rumu. Od nabízejících jsem odmítl, nechtěl jsem se v následujícím suprovním sjezdu zrakvit. Ze Studeného vrchu se sjelo pěkným sjezdem na Jelení palouky a pak už se stoupalo hooodně táhlým kopcem na druhý bufet. Ve sjezdu bylo sice pár odvodňovacích kanálů, kde byla trubka zalitá asfaltem, ale prý se to objevilo až těsně před závodem. Naštěstí jsem si toho včas všiml a skákal je. No, snad se tam nikomu nic nestalo. Nevím, dost se o tom diskutovalo. Jeden z bikerů mi na druhém bufetu potvrdil, že se tudy jedou i Trans Brdy, protože mi táhlý kopec byl nápadně povědomý. Dalo se to v pohodě vyjet, ale byl nekonečnej, to se musí uznat.

Trať závodu byla opravdu parádní. Omlouvám se, že vám tyhle místa nepopíšu detailněji, ale jak jsem psal, jel jsem tuhle akcičku poprvé a spíš si jí užíval. Až to párkrát najedu, tak se Vám tu pořádně rozepíšu. Jelo se jak trochu, ale opravdu trochu po asfaltu, tak po cestách a hlavně lesem. Tady byla parádně vybraná trať, protože se tu střídaly různé lesní povrchy od klasických širších lesních cest, až po parádní stoupací singletracky. Občas se jelo po šiškách, občas po kořenech, trocha bylo i kamenů a trocha i trávy. Někde cca 15 kilometrů před cílem si to valím lesem a přede mnou rider ve žlutém. Opírá se o bika a snaží se rozehnat křeče. Bylo mi ho celkem líto, poněvadž jeho výraz v obličeji vypovídal za vše. Zastavil jsem, dal jsem mu alespoň ENERVIT GT tabletu a chvíli mu pomohl se rozhýbat. Se slovy „jeď, já to nějak zvládnu“ se se mnou rozloučil a já doufám, že se do cíle dostal v pořádku. Loni jsem někde na závodech viděl borce, co stál u krajnice, měl CELOU nohu obsypanou boulema z křečí a telefonem si volal o pomoc. Křeče jsou „svinsvo velebnosti“. Poté se jelo už dobře, čekalo nás jen klesání a celkem rovina do cíle. Na tomhle maratónku jsem si po vzoru závoďáků udělal malý itinerář trasy. Nedávno jsem ho zahlédl na nějaké fotce na rámu Pavly Havlíkové z Kooperativy a chtěl jsem to vyzkoušet. Parádní věc, člověk si nastuduje trasu, ale nemusí si počet kopců a sjezdů pamatovat. Vše je vytištěné a přilepené na rámu a hned se jede líp. Danka měla také ode mne jeden, ale občas mi to prý o kilometr nesedělo. Nevadí, protože jako celek to splnilo účel a to bylo dojet do cíle neznavenej a vědět, co mě na trati ještě čeká. Pár kilometrů před cílem jsem půjčil duši a tu jsem v cíli dostal zpět. Líbí se mi taková kolegialita, ale občas nechápu, jak může někdo na závod v MX vyrazit bez náhradní duše. Je pravda, že už mohl mít biker předtím defekt a už jednou měnil a neměl lepení, ale přece.

Takže konec marathonu byl po asfaltu. Do Dobříše se vlítlo z pole a pak přes hlavní silnici, kterou zabezpečovala Městská Policie. Vjelo se do „brány“ a hurá na cílovou rovinku. V bráně byla umístěna značka zákaz vjezdu a já si to proto chtěl valit po cestě okolo. Strážník jen kynul hlavou a já si všiml na poslední chvíli kam mám jet. Měl jsem z toho skoro jedinýho křečáka na závodě, ale rozkousavší GT tabletu jsem ho zahnal a finišoval do cíle. To byl asi jen jediný „tmavý“ moment z celého závodu. Strážník mohl alespoň roztáhnout ruce, ale vždyť o nic nejde, jen jsem z rychlé jízdy prudce zabrzdil a šlápl na zem. Dojezd byl po asfatu do mírného kopce s pěknou diváckou kulisou. Všichni povzbuzovali a hnali závodníky do cíle. Já jel sám, a tak jsem se sic mírně zvedl ze sedla, ale radši jsem moc přehnaně nešpurtoval. Po projetí cílem jsem si opět kousl melouna a chvíli si sedl na trávu. Uběhlo pár minut a stoupnul jsem si do krátké fronty na dvě wapky. Přihásil se ke mně onen biker, od kterého jsem měl startovné a po chvilce dojela do cíle i Dana. Měla na rameni lehčí odřeninky, ale to se stane. Oba jsme se shodli, že to bude stačit jen umýt a když si došla k sanitce, tak tam stejně řekli, že to nic není (není to zlehčení, ale opravdu to nic nebylo, abyste nemysleli, že byla potlučená). Po lehkém umytí biků jsem se osprchoval studenou vodou, která v tom vedru docela přišla vhod. Pak jsme si dali bezmasé jídlo (někdo říkal, že guláš je příliš slaný) a červenou limonádu, která mi nechutnala. Příští rok bych se přimloval za to, aby k pití bylo radši něco jiného, než klasická „obarvená voda s bublinkami“. Bodla by klidně i půllitrová PET lahev s přírodní balenou vodou a každý by si mohl vybrat "s" a nebo "bez" bublinek. Anketa před závodem by vyřešila i přibližný poměr bublinek.

Spokojeně jsme s ostatními sledovali freestylové vystoupení a poté vyhlášení výsledků, které mi moc teda neříkalo a nefotil jsem. Hlavní jsou dojmy ze závodu a ty jsou PARÁDNÍ.

Startoval jsem do 53 kilometrového závodu se startovním číslem 223 a dojel jsem na 223 místě s časem 03:16:06.7. Průměr 16,2 km/h odpovídá tomu, že jsem si to „užíval“ a na vítěze jsem ztratil 1 hodinu a 10 minut. Danka dojela 12 minut za mnou.

Celkovým vítězem krátké 53 km trati se v ročníku 2008 stal Václav Aška startující za Bikez.cz-HeavyTools v čase 02:05:27.8 a mezi ženami kralovala Karolína Stolařová z ČS MTB, která do cíle dojela za dvě hodiny a 35 minut.

Kompletní výsledky, včetně kategorií naleznete ZDE na stránkách společnosti Sportis.cz.

Fotogalerie ze závodu naleznete ZDE.

Oficiální stránky TREK MTB maratonu KRAKATIT.

Vyjde-li mě příští rok čas, 100% se na tuhle akcičku vrátím a už jen kvůli tomu, že trať závodu je opravdu expolozivní a své jméno KRAKATIT si poprávu zaslouží. Pořadatelé odvedli velký kus práce a patří jim dík nejen za parádní značení, ale vlastně i za to, že již potřetí se jim povedl zorganizovat parádní sobotní den pro nás „postižené“ kolečkářským sportem.

Roman